5. června zemřel ve věku 78 let norský hudební skladatel Arne Nordheim. V posledních letech svého života byl známý především díky albům, která mu vyšla na značce Rune Grammofon, v jejímž katalogu zaměřeném na avantgardní jazz a elektronickou improvizaci působil trochu anomálně. Zakladatel labelu Rune Kristoffersen ale věděl to, co mnoha akademicky vzdělaní hudebníci vědět nechtějí nebo přehlížejí: soudobá elektronická vážná hudba se těší nezměrně větší pozornosti milovníků alternativních žánrů než soudobá vážná hudba neelektronická. A tak Nordheim, na nějž byl svět artificiální hudby příliš konzervativní a který proto místo rodného Norska po několik let působil v Dánsku a Polsku, na přelomu tisíciletí konečně našel nepředpojaté publikum.
Máte pocit, že toho víte málo o ruské experimentální hudbě? V pražském klubu K4 to můžete 2. srpna dohonit. Vystoupí zde dvojice Alexei Borisov a Olga Nosova.
Borisov představuje zástupce staré školy, s kořeny v kazetovém undergroundu 80. let, důležitá je i jeho role v ruském experimentálním rocku (kapela Notchnoi Prospekt) a aktivity v tisku či rádiu. Spolupracuje s řadou hlukových a improvizujících umělců z celého světa, v poslední době hrává s Olgou Nosovou, bubenicí s noise/punk minulostí, přičemž právě ji s Borisovem v Praze uvidíme. Zahrají jednak pod svými vlastními jmény a jednak jako „acid punkový“ projekt Astma.
V rámci večera vystoupí také Skot Euan Curie se svým projektem Dead Labour Process, kde uplatňuje především manipulaci s magnetofonovými pásky. Jeho další aktivity zahrnují kapely MUSCLETUSK a Brittle Hammer Trio a rovněž vydavatelství Unverified Records.
Koncert proběhne v neděli 2.8.2010 od 20:00 ve studentském klubu K4 (Celetná 20, Praha 1 – vchod z průchodu FFUK). Vstup: 130,- pouze na místě.
Raymond Scott, o němž se dočtete v aktuálním čísle, byl autorem hudby k řadě filmů. Jeden z nich, Ali Baba Goes to Town z roku 1937 získal nominaci na Oskara za "nejlepší taneční režii". Ačkoliv důvodem k oceněnění byla jiná pasáž filmu, taneční kreace v následující ukázce jsou neméně působivé, navíc v nich vidíme Scottovu kapelu v tureckém přestrojení. Tančete s námi!
Kanadský houslista Owen Pallett, který se proslavil coby člen Arcade Fire, čím dál úspěšnější je ale na sólové dráze (nadávno jsme jej mohli zažít v pražském NoD), nabízí prostřednictvím stránek svého vydavatele, značky Domino Records, zdarma ke stažení EP Lewis Takes Off His Shirt. Kromě verze písně z alba Heartland na něm uslyšíme i remixy, pod nimiž se podepsali například Dan Deacon a Max Tundra.
Při příležitosti uvedení šesté série kultovního seriálu Futurama, který má na svědomí tvůrce The Simpsons Matt Groening, není vůbec na škodu znovu si zopakovat příběh populární znělky. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, s tématickým zaměřením His Voice má ústřední melodie sci-fi seriálu, který rabuje popkulturní zdroje po kilech, společného více než dost. Základem znělky je totiž skladba Psyché Rock francouzského skladatele a průkopníka musique concrète Pierra Henryho (více si o něm můžete přečíst v HIS Voice 1/2006). Track s výraznou rytmikou a skvělými údery zvonů, kterou experimentátor složil v roce 1964 pro taneční představení Maurice Béjarta, později přepracoval Norman Cook - toho zná hudební svět pod jménem Fatboy Slim.
A právě Fatboyova verze se Groeningovi zalíbila natolik, že si ji vybral do svého seriálu. Není ale pochyb o tom, že duchovní otec Simpsonových a Futuramy zná i původní Henryho verzi. O Groeningovi je totiž všeobecně známo, že je znalec všech odrůd experimentální hudby, dlouhé roky má předplacený časopis The Wire a dokonce kurátoroval letošní ročník festivalu All Tomorrow's Parties. Ostatně, erbovní seriál všech nerdů nemůže dělat nikdo jiný, než nerd.
12. července zemřel ve věku šestaosmdesáti let americký básník, zpěvák, beatnik, hudebník, anarchista a autor komiksů Tuli Kupferberg, zakladatel legendární skupiny Fugs, jejíž ničeho se neštítící, radikální humor a levicové názory byly trnem v nejednom vysoce postaveném oku. Na obrázku doprovázející píseň z druhého, nejlepšího alba kapely, je Kupferberg ten vpravo, vlevo vidíme spoluzakladatele skupiny Eda Sanderse.
Francouzi Noyade zaimprovizují a pokřtí novou desku v Praze
V pondělí 12. 7. se v žižkovském klub Final navzdory všeobecné otupělosti z horka uskuteční koncert dvou francouzských inprovizačních dvojic Noyade a Naked Like A Virgin Bee. Oba projekty spojuje osoba Erika Minkkinena, plodného pařížského kytaristy, známého zejména z působení v experimentálně-rockové formaci Sister Iodine. V Noyade spojil své síly s Davidem Lemoinem, frontmanem punkové skupiny Cheveu, který zde využívá klávesy a hlas. Sami se o sobě vyjadřují jako o „podmořském improvizačním duu, pokoušejícím se vtěsnat do popového formátu“, a jako správní improvizátorští radikálové se prezentují výhradně jako koncertní formace – na koncertech a prostřednictvím jejich záznamů. A v Praze se představí v obou rovinách, protože koncert bude zároveň release party k druhému albu skupiny, obsahujícímu nahrávky z loňského evropského turné, které vychází pod názvem Micro-Zugabba > Scream for More! na tuzemské značce KLaNGundKRaCH. Noyade jako headlinera večera doplní duo Naked Like A Virgin Bee, kde Erika Minkinnena doplňuje saxofonistka Bianca Hein a domácí projekty: noisový Hiss Nausea a minimalisticky elektronický Head In Body.
Skladatel Pierre Boulez nepatří k těm, kdo chrlí jednu kompozici za druhou. Poslední novou skladbu napsal před více než deseti lety, od té doby se věnuje především dirigování, nyní ovšem prosakují (třeba zde nebo zde) zvěsti, že pracuje na novém díle. A aby toho nebylo málo, má jít rovnou o operu, tedy o formu, v níž se zatím stařešina evropské moderní hudby nevyjádřil. Plány na operu kul Boulez v šedesátých letech s Jeanem Genetem, v devadesátých s Heinerem Müllerem, aniž by to kdy vedlo k výsledku. Námětem opery má aktuálně být Čekání na Godota Samuela Becketta, premiéra se má odehrát v roce 2015 v milánské La Scale.
Abychom vykompenzovali letně pohodová témata, jimiž vás obtěžují jiná média, pouštíme se do závažného problému zvaného interpretace. Jde jednak o interpretaci v oblasti vážné hudby, ale také o interpretaci v podobě coververzí, překladu černošské hudby do bílé nebo o snahu interpreta z hudební produkce vynechat. Na titulní straně tentokrát koláž našeho ilustrátora Nikkarina, celou ji najdete uvnitř čísla. Neopomeňte proposlouchat zvukové ukázky.