Jednou to zkrátka přiznat musím, opravdu se obávám, že nemám rád ani hudbu, ani umění obecně. Vrtá mi to hlavou kvůli dvěma událostem...

Za tímto tajemným názvem se skrývá pozoruhodný workshop věnující se improvizované hudbě, který začíná 24. července v Táboře. Setkají se na něm mladí (18 – 30 let, především ale do pětadvaceti) hudebníci z Norska, Rakouska a z Čech, týdenní program složený z jam sessionů, diskuzí a workshopů je zakončen koncertem v Táboře a poté přesunem do Vídně, kde během dalších tří dnů proběhne též velký koncert a studiové natáčení. Jako hosté přislíbili účast na workshopu i takové kapacity jako Franz Hautzinger či George Cremaschi.Díky grantu jsou i finanční nároky na účastníky naprosto minimální, přesto se ale českých hudebníků přihlásilo pouze osm a zbývá tedy pět volných míst. Je to nedostatečnou propagací, či nezájmem zdejších mladých muzikantů o avantgardní hudbu? Urychlené dodatečné přihlášení by prý bylo ještě možné. Více informací na http://oncz.org nebo na www.cesta.cz

Horké počasí láká k projížďkám na loďkách a živá hudba doprovázející pohupování na vlnkách je jistě příjemným zpestřením. Minulé pondělí na jezeře v newyorském Central Parku se o hudební doprovod postarala šestice hráčů na bicí nástroje, kteří provedli skladbu Persephassa Iannise Xenakise. Vystoupení bylo součástí série provedení Xenakisových děl pod širým nebem na různých místech New Yorku.

Některé vokální projevy druhu homo sapiens mě děsí. Jedním z nich je scat. Snad je za tím šok z dětství, který mi uštědřilo smrtící “ tibidibi-dip-tip tip” Evy Pilarové při její interpretaci Montyho čardáše, která byla ozdobou jistě alespoň několika dílů Televarieté. Snad mi víc než trochu připomíná ono známé “ sud kulatý-rys tu pije-tu je kára-ten to ryje!” z pohádky Boženy Němcové "Jak se učil Honzík latinsky". Když náhodou na koncertě slyším “skibidubap-faa-fau!” mám chuť okamžitě vyprsknout smíchy a jenom dobré vychování má sílu mě od toho uchránit. Podobné pocity, jen mnohem agresivnější, také mám, když slyším české etno interprety zpívat: “ habú-babú-wéé..” ve snaze napodobit africké umělce, snad protože si myslí že v Africe nemají řeč jako my a používají pouze nějaké onomatopoeické výrazy.

Nová promotérská jednotka Black Parachute připravila na pondělí 28. 6. zajímavý program v pražském klubu Final. Ian Murphy z anglického Brightonu přiveze do prosluněné Prahy těžká elektronická mračna, svůj projekt Hobo Sonn, avšak nečekejme žádnou laptopovou nudu, ale spíše špínu, jejímž zdrojem jsou převážně magnetofonové kazety, filtrovanou mnoha efektovými pedály; žádnou úhlednost a pořádek na stole, nýbrž kupení a změť propletených kabelů. Jorge Boehringer alias Core of the Coalman, též hlava i tělo „černého parašutisty“, na místě pokřtí své nové, netradiční, psychedelicko-folkové album You’ll Need a Katapult, a aby dostál své roli klíčové postavy večera, představí i jeden ze svých nejnovějších projektů Trouble Bubbles. Bez ohledu na počasí bude v pondělí od 19h večer na Žižkově zamlženo.

Děsí-li vás řvavě proklamovaná pohoda Spojených pražských ostrovů, přijde vám dnes možná vhod zalézt do sklepení a vystavit se akustické kompenzaci ve znamení chmurných postindustrálních nálad. Na akci Death Parade se v Kině U pilotů představí projekty z kultovní švédské stáje Cold Meat Industry v čele s Brighter Death Now. Zpěvák Sunn O))) Attila Csihar (na obrázku) vystoupí v čele projektu Void Ov Voices, poměrně exotické končiny, totiž Rusko a Rumunsko, budou zastupovat jména Darkrad a Narkoleptik. A to zdaleka není vše, jak se můžete dočíst zde.

Industriálních festivalů je v Čechách pomálu a stejně občas kolidují. Ten IV. chomutovský se koná rovněž dnes, a to v kostele sv. Ignáce. Vystoupí Vladimír Hirsch, Tábor radosti, Kaspar von Urbach a Birds Build Nests Underground.

Sbírání bootlegů – pirátských alb není vzhledem k jejich většinou pofidérní pro každého. Pokud si ale někdy chcete poslechnout japonské Les Rallizes Dénudés, nezbývá vám nic jiného než se s ní smířit. Tahle skupina totiž funguje poněkud jinak, než bývá zvykem: koncem šedesátých let vznikla v radikálně levicových divadelních kruzích a její vystoupení připomínala warholovskou show Exploding Plastic Inevitable – zpěvák a kytarista Takeshi Mizutani ostatně miloval zpětné vazby a hlukové stěny druhého alba Velvetů a debutové desky tria Blue Cheer. První studiové nahrávání Rallizes dopadlo tak katastrofálně, že se Mizutani rozhodl do studia již nikdy nevkročit a na všech koncertech nadále hrát uzavřený repertoár několika písní s repetitivními riffy, nad nimiž divoce čaroval hlasem a kytarou. Když se baskytarista Rallizes Moriyasu Wakabayashi 31. března 1971 spolupodílel na únosu letadla do Severní Koreje (čeští rockeři jistě vzpomenou na seriálové Mimikry a olympikovskou perlu Únos), uzavřel se paranoiou stíhaný Mizutani do izolace a několik let vycházel ze svého bydliště pouze na nejnutnější nákupy. Kult Rallizes ale rostl a Mizutani s nejrůznějšími doprovodnými hudebníky začal na přání oddaných příznivců sporadicky vystupovat. Každý koncert byl nahráván a početná diskografie bootlegů nejrůznější kvality se jednou stane jediným odkazem jedné z nejneobvyklejších skupin v dějinách rocku.

Vizuální doplněk k recenzi v minulém čísle: takto vypadá živé provedení části z cyklu Voices and Piano Petera Ablingera, konkrétně část s hlasem freejazzového klasika Cecila Taylora.

Cecil Taylor (from Voices and Piano) by Peter Ablinger from Wet Ink Ensemble on Vimeo.

Žijeme v nepřehledném světě a nebezpečí na nás číhají na každém kroku. Proto je důležité umět se podělit o několik hezkých věcí, které se člověku tu a tam přihodí. Pokud jde o mě, za pár ojedinělých světlých okamžiků posledních dní je zodpovědný francouzský elektronický tvůrce TG Gondard. Byl jsem jím ostatně okouzlen už před několika měsíci na jeho pražském koncertu, a to nejen proto, že měl bundu, po jaké jsem (marně) toužil v šestnácti, a knír, po kterém (marně) toužím teď. Tento týden TG vydal (a poskytl volně ke stažení) EP s názvem Tes Bras a po jeho opakovaném poslechu můžu s čistým svědomím říct, že se právě stal mým nejoblíbenějším popovým interpretem, čímž předběhl například Salem, Cold Cave nebo Zola Jesus, ale taky Depeche Mode, Simona s Garfunkelem a ABBu. Co je na něm tak úžasného? Způsob, jakým dokáže míchat různorodé, až protikladné emoce a vytvářet zvláštní, nejednoznačnou, tak trochu přiopilou atmosféru. Při poslechu čtyř písní je těžké rozeznat, kde končí něha a začíná perverze, a tato splývavost dělá z alba, jehož základními stavebními kameny jsou elektronické beaty, úpadkové klávesové zvuky, drony a zpěv ve francouzštině, opravdu neobyčejně dráždivé a zábavné dílo. Skvělá práce!

Dnes odpoledne se v ulicích Prahy bude konat Svátek hudby. Tato akce má původ ve Francii, kde se koná již téměř tři dekády, pražská varianta však bude zároveň demonstrací lidí nespokojených s tím, že pražské předpisy jsou velice nevstřícné vůči pouličnímu hraní.

Akce začíná v 17:00 večer na Kampě, vystoupení potrvají cca do 19.00, poté se celá událost přesune do klubu Wolkrovka (Bubenská ul., Holešovice, P7), kde bude zakončena hudební prezentací účastníků a jammem.

A pro inspiraci jeden pouliční umělec s originální nástrojovou sestavou.