Trajektorie v akustických prostorech jsou vedeny jinak než v prostorech mysli.
Nedávno mne pobavil názor jednoho kolegy, který se nechal slyšet, že pražský Opening Performance Orchestra (OPO) má silné poznávací specifikum – cokoli do něj vložíte, pokaždé z něj vyleze stejný výsledek. Bylo to samozřejmě myšleno s nadsázkou, ale něco na tom postřehu bude. V případě hudby Philla Niblocka, kterou se OPO jal recyklovat a dekonstruovat v projektu, jež právě vyšel na albu Four Walls Full of Sound, to platí několikanásobně. Niblockova hudba i hudba OPO rozpouští rigidní kompoziční záměr v hlasitém, pozvolna plynoucím zvukovém monolitu, z něhož posluchač jen stěží identifikuje koncept. Dalo by se říct, že v obou případech hudba splynula se svým konstitučním médiem – časem – do té míry, že posluchač podlehne imerzi, jež tyto hudby zneužívají coby primární estetický princip. Hudba OPO je silně konceptuální, avšak hudební ucho není s to její koncept odhalit; trajektorie v akustických prostorech jsou totiž vedeny jinak než v prostorech mysli.
OPO zahalil původně akustickou Niblockovu hudbu, jež klame posluchače zdánlivě elektronicky generovaným zněním, do dalšího elektronického hávu, aby tak paradoxně zdůraznil její akustický původ. Podstata dvojnásobného elektronického gesta sice tkví v recyklaci a multiplicitní diseminaci různých, již jestvujících Niblockových hudeb, avšak po vzoru skladatelova oblíbeného způsobu kombinování nahrávek se živým nástrojovým hraním OPO připravil i koncertní verzi své komponované asambláže, do níž začlenil akustické smyčcové party. Nahrálo je smyčcové kvarteto Fama Q, samozřejmě podle autorových kmitočtových partitur. Hodinu trvající kompozice Four Walls Full of Sound je tudíž stejně komplexní a generativní, jako jsou její předlohy. Podstatní rozdíl mezi oběma hudbami – Niblockovou a OPO – vězí v povaze výchozího zvukového zdroje. Zatímco Niblock své rozvláčné kusy rozvíjí a mixuje z akustických vzorků jednotlivých hudebních nástrojů podle partitur předepisujícím interpretům frekvenční parametry a trvání, OPO od samého začátku komponování pracují s materiálem elektronického původu, který organizují a strukturují v počítačích. Se skladatelem je spojuje nadstandardní zájem o fyzikální vlastnosti zvuku – pozornost kvalitě znění (hlasitost, mikrotonalita) a důraz na strukturální aspekty zvuku. Důsledná elaborace nahrávky je pro ně přirozený způsob práce. I když se souboru v duchu poetické maximy no melody, no rhythm, no harmony (mimochodem, Niblock rád používá pro charakterizaci vlastní hudby slogan no melody, no harmony, no rhythm, no bullshit, jehož původcem je Tom Johnson) povedlo zbavit hudbu základních identifikačních znaků, nepovedlo se mu obelhat její primární médium – čas (definování prostoru skrze pohyby zvuku nutně probíhá v čase). O novém projektu-albu OPO rozhodně platí to, co v bookletu píše o poslechové estetice Niblockovy hudby Kurt Gottschalk: „Když ji posloucháte, často si neuvědomujete, jak se proměňuje.“ Prostřednictvím imerzivní schopnosti vede nakonec k rituálnímu posluchačskému zážitku. Projekt existuje též v intermediální koncertní verzi, kde jej doprovází videoprojekce Milana Guštara, ani ona však zřejmě neoslabí silně temporální podstatu obou hudeb. Naopak, umocňuje ji stejně jako Niblockova koncertní videa.
Opening Performance Orchestra Plays Phill Niblock: Four Walls Full of Sound
Sub Rosa
www.subrosa.net