Díky příjemné shodě okolností jsem během nedávno strávených pár dní v Berlíně mohl zažít tři dublované koncertní večery, z toho jeden „běžný“ klubový, zbylé dva v rámci kromobyčejně dramaturgicky rozkročeného festivalu MaerzMusik. Ten během třináctého ročníku navštívilo na patnáct tisíc diváků, uskutečnilo se na čtyřicet vyprodaných koncertů na třinácti místech a festival zavítal i do netradičních prostor Berlína, neb jeho tématem byla mimo jiné i hudební migrace do německé metropole. Program nabízel kromě „klasických“ velkých děl, jako je Glassova opera Einstein on the Beach (vyprodáno všech pět představení), i klubové koncerty, např. v prostoru Berghain. Potěšující pro našince může být kromě provedení skladby Poupée Mécanique Ondřeje Adámka nebo Broken Music Milana Knížáka i sólové vystoupení v Praze usazeného kontrabasisty George Cremaschiho, který v portrétu věnovaném americkému skladateli Matthewovi Goodheartovi zahrál v evropské premiéře skladbu „For bass“ (v Praze si ji budeme moci poslechnout 24. dubna v galerii Školská 28).
První z dvojitých koncertů se uskutečnil v Auslandu, jednom ze zásadních míst pro rozvoj improvizované či experimentální scény v Berlíně. Jednalo se o nový projekt japonského kytaristy Kazuhisy Uchihashiho (známe například z Altered States či Otomových Ground Zero, více o něm jsme psali zde) nazvaný Drummers. Celkem nepřekvapivě se zaměřuje na jednorázová setkání s dvojicí bubeníků. První dvojicí v této sérii byli poměrně mladý a ve světě volné improvizace nepříliš známý Jerzy Rogiewicz a proslulý Tony Buck (The Necks). Během první části s polským hráčem Uchihashi předvedl své umění v ovládání různých pedálů, které zakrývaly celý menší stolek, a jeho ruce odehrály strhující performanci, která sama o sobě znamenala atraktivní podívanou. Rogiewicz za ekvilibristikou svého japonského spoluhráče nezaostával ani v kritických momentech, kdy mu v jednu chvíli spadl kotel, do nějž dál bez hnutí brvou bezchybně vybouchával nasazený rytmus, podruhé to byl pro změnu činel. Uchihashi si svého polského spoluhráče nevybral náhodou, mají za sebou již několik koncertů jak v Polsku (kde se poznali během Uchihashiho workshopu) tak i Japonsku.
Původně zvažoval Uchihashi variantu nepřerušovaného koncertu, kdy by se bubeníci prostřídali během hraní, avšak odpálené kytarové kombo během prvního setu znamenalo nechtěné potvrzení správnosti volby rozdělit večer na dvě části. V té druhé se za bicí posadil Tony Buck, který posunul laťku nasazenou předchozím setem již tak hodně vysoko někam do sfér vysněných koncertů. Rockovější kytara (oproti první části mnohem klasičtější hraní), šlapající bicí, dokonalá komunikace, několik katarzních momentů. U Bucka mě překvapilo především to, že hrál úplně jinak, než jsem ho doposavad slyšel (ať už s Magdou Mayas, The Necks, Heaven And, Regenorchester XII, Kletka Red či v mnohých různých ad hoc sestavách). Po zhruba půlhodince dost intenzivního hraní došlo k jakési tichounké mezihře, během které se k dvojici přidal druhý bubeník. Polák si s Australanem skvěle porozuměli na první úder. Další rozměr přidával Uchihashi během těch chvil, kdy odložil kytaru a hrál na daxofon. Dynamika se v triu měnila mnohem častěji než ve dvojicích, paleta technik taktéž a díky daxofonu i „žánrové“ zařazení slyšeného. Kromě volně improvizačního, freejazzového, rockového dodával daxofon charakter, který asi nejlépe vystihuje spojení abstraktní ambient, a v některých momentech i náznak etna (na daxofon se kromě takového táhlého, kníkavého, písklavého hraní dá hrát i perkusivně).
MaerzMusik je velký festival zaměřený na aktuální hudbu, to ale dramaturgy neomezuje v tom, aby zapojili do programu i „klasiku“, kterou pro některé může reprezentovat australské trio The Necks, pro jiné volná improvizace v podání třiadvacetičlenného Splitter Orchester.
Splitter Orchester vystoupil na MaerzMusik hned dvakrát, jednou v přírodovědném muzeu při realizaci skladby Constructing Jungle Books norského skladatele Øyvinda Torvunda, který díky residenčnímu pobytu pod hlavičkou DAAD mohl v roce 2013 s berlínským tělesem zaměřeným na volnou improvizaci zkoumat jejich i své možnosti při realizaci skladby. Ta se zaměřuje na primordiální zvuky, zkoumá fráze a melodie zvířecích hlasů, pracuje metodou imitace za použití jak v reálném čase tvořených zvuků tak i terénních či archivních nahrávek. Skladba se v různých částech muzea dělila do čtyř částí: Catalogues, Nature orchestra, Folk band albums a Song collection. Orchestr byl taktéž rozdělen, pro změnu na tři části. Posluchači/diváci byli u vchodu do hlavního sálu s největším dochovaným dinosauřím skeletem rozděleni do čtyř skupin a během hodinové skladby svými průvodci posouváni z jedné části do další.
V první z nich mohl člověk snadno nabýt dojmu, že v akváriích naložení či vycpaní představitelé někdy suchozemské, jindy podmořské fauny nemají daleko k obživnutí. Imitace zvuků světů, kde prim hraje instinkt, byla naprosto dokonalá, a když se v jednom akváriu začala pohybovat žijící muréna, nejeden z návštěvníků měnil výraz ve tváři. Kvalitě zážitku dodávaly různé nezvyklé průhledy na hráče, třeba na Axela Dörnera zpoza levhartího ocasu. Basové mručení kontrabasového klarinetu, syčení trubky či trombónu, škrábání houslí i amplifikovaného vnitřku piana a dalších „zvířecích“ zvuků se v sále pěkně vyjímalo. Přestože by se mohlo se zavřenýma očima zdát, že hráči improvizují, měl každý před sebou partituru a bylo zřejmé, že k její výsledné podobě se autor dopracovával v intenzivní spolupráci s jednotlivými hráči, kteří jsou mistři neidiomatické improvizace.
V druhé hudebně využité expozici jsme kromě elektroakustického ansámblu byli ve společnosti různých opeřenců a pro mě osobně to byla jedna ze dvou částí, která by obstála i bez vizuální opory. Také to byla jediná část, kde „naše“ žlutá skupina při povelu k přesunu odměnila hráče potleskem. Tou druhou byla následující, vizuálně asi nejbizarnější část, kde bylo vystaveno několik vyšších sudo- i lichokopytníků. Byli nasvícení červeným a modrým, lehce halucinogenním světlem, u nějž pro mě až do konce zůstalo otazníkem, zdali šlo o běžné osvětlení exponátu (jinde nic takto výrazného nebylo a světlo spíše jen dotvářelo atmosféru exponátů), nebo o záměr autora. Přestože jsem naprosto nepochopil záměr užitého světla (ani mikrovysvětlivka na žlutém programu, že v této části budou „sonické miniatury vytvářet uměleckou džungli“, mi nijak nepomohla). Odcházel jsem z tohoto sálu taktéž příjemně naladěn. To bohužel neplatí o poslední části, kterou tvořila ze záznamu přehrávaná, čtyřkanálová elektroakustická skladba složená z různých tradičních vokálních nahrávek z norského archívu lidové hudby míchaná s elektronikou (u níž netuším, zda byla tvořena autorem skladby či šlo o různé samply, ať už softwarového či terénního původu). Prezentovaná čtyřkanálová „instalace“ pro mě byla těžko k vydržení. Úmorná koláž archivních nahrávek s natolik klišovitě působící elektronikou, že i kdyby šlo o školní cvičení, bylo by těžké označit slyšené jako dostatečné. Myslím, že práce s archivními nahrávkami jakýchkoli tradic je ošemetná a člověk musí být opatrný na to, jak archivní nahrávky využije. Deformovat je je snadné, ale deformovat je tak, aby člověk neměl pocit naprosté trapnosti a banality, je, zvláště při prezentaci na takovémto festivalu, téměř nepochopitelné. Naštěstí převážná část Torvundovy skladby ve vybraných prostorách přírodovědeckého muzea fungovala dobře, a pro nepříliš zaujatého návštěvníka představovala alespoň možnost různých soukromých experimentů s poslechem v různých částech poměrně velkých sálů s hudebníky většinou různě rozmístěnými po celém prostoru. Ze skladby se tak stala spíše živá a vcelku impozantní instalace. Škoda jen, že nebylo možné během jednotlivých částí přecházet mezi nimi a zkoumat zvukové melanže i v sálech, kde se nehrálo, nicméně zvuk by v nich slyšet rozhodně byl. Vzhledem k tomu, že návštěvníci byli rozděleni do čtyř skupin, a je tedy zřejmé, že inzerované pořadí částí nehrálo zásadní důležitost, je škoda, že nebyl umožněn volnější pohyb, člověk by tak nemusel být mučen poslechem čtyřkanálové části a mohl by si víc a opakovaně vychutnat některé vydařenější části.
Druhý koncert odehrálo stejně početné těleso v sále, který měl nejblíže sálům přednáškovým či konferenčním, vzdáleném několik set metrů od přírodovědného muzea. Pochopitelně nemohu vědět jak bych koncert vnímal kdybych neviděl ten předchozí v přírodovědném muzeu, každopádně takto mi přinesl vlastně až úlevu a příjemné uspokojení. Výsledná zhruba hodinová, na místě vytvořená skladba byla totiž oproti zmiňované kompozici naprosto kompaktní, přesto ale plná zvratů a nečekaných explozí (a to doslova, neboť Mario de Vega kromě různé elektroniky opravdu používal i explodujicí mechanismy – viz foto). Přestože šlo o improvizovaný kus, bylo zřejmé, že těleso je natolik propojeným organizmem, že nejeden posluchač žil v domnění, že se opravdu jedná o „standardní“ skladbu, která i v programu byla označená jako Splitters and Lumpers. Měl jsem až dojem, že určitá rozpačitost z předchozího „přírodovědného“ kusu jakoby se v tom nejpozitivnějším slova smyslu odrazila do druhého večerního koncertu a hráči měli až bytostnou potřebu „napravit“ svou reputaci. O to zajímavější byla pro mě naprosto negativní reakce jednoho mého známého, který je sám dlouholetým improvizátorem, žijícím v Berlíně. Tomu se druhý koncert nelíbil ani trochu, přišel mu plný manýr a v závěru svého komentáře srovnal koncert s Mozartem, čímž chtěl vyjádřit notoricky známé, již mnohokrát slyšené. Navíc kritizoval absenci individuálního přístupu. Nemohl jsem s ním souhlasit, jelikož například zmiňované individuality vystupovaly během koncertu několikrát (například hodně vysoko repetitivně hraný motiv klarinetisty Kaie Fagaschinského následně doprovozený trubkou Axela Dörnera, kdy ostatní hráči buď zcela zmlkli nebo „jen“ dotvářeli ambientní pozadí, anebo v jiné části, kdy se zdálo, že orchestr se stal jedním multiinstrumentalistou, dokonale symbioticky ovládajícím svoje nástroje, vše narušovaly zmiňované výbuchy Maria de Vegy). Dramaturgický koncept dvou koncertů měl zřejmě sehrát svou roli (kritický kolega první koncert nezažil). A potěšení z koncertu sdílelo i několikasetčlenné publikum, které si po téměř hodinovém koncertu vytleskalo kratší přídavek.
Druhým koncertním večerem MaerzMusik, který jsem absolvoval, byl vyprodaný koncert australských The Necks v klubu Berghain, což je obrovská industriální hala s údajně nejlepším PA v Berlíně. Z koncertu původně koncipovaného „na stojáka“ se díky improvizovaným sedačkám z bas od piva a limonád stal částečně adekvátní prostor pro poslech nezvykle dlouhého koncertu.
Trojice začala „standardně“. Chris Abrahams zavřel oči, rozezněl klavír a po následujících zhruba 45 minut nepřestal. Postupně se přidal Buck, který kromě bicích hrál i na citeru (něco mezi kotem, gužengem a monochordem), a Llyod Swanton s velmi minimalistickým přístupem ke svému kontrabasu. Buck s orientální citerou, přes kterou přejížděl trsátkem zvolna z jedné strany na druhou dodával skladbě příjemně orientální nádech a v některých místech zvýšil dynamiku hraní i na bicí, nicméně k žádnému katarznějšímu momentu v této skladbě nedošlo (v ledasčem připomínala aktuální desku Open). Ohromný potlesk se dal očekávat, o to milejší byla zpráva, že po krátké přestávce zahrají pánové ještě jeden set. Pauzu věnovali všichni tři z větší části prodeji svých CD a svému jedinému LP (Mindset) a bylo zřejmé, že nosičů museli prodat aspoň stovku. Někteří fanoušci kupovali CD po štosech. Ještě když jsem v noci uháněl posledním spojem ke svému bydlišti, u mnohých lidí ve vlaku jsem pozoroval, jak slastně rozbalují právě zakoupené evokace zažitého koncertu. Jestli někdo po první části nebyl úplně saturován, tak po druhé byli snad všichni (opět několik set diváků). Druhá část začala jinak, rytmicky. Buck se svým kravským zvonem v jedné ruce a dřevěným chrastidlem v druhé nasadil jednoduchý pattern, kterého se držel tak dlouho, že člověk ani nezpozoroval jeho zmizení. Swanton hrál mnohem více a mnohem dynamičtěji a skoro bych řekl, že role se obrátily zrcadlově – pozadí tentokrát tvořil Abrahams. Bylo to krásné a v obrovském industriálním prostoru impozantní.
Že festival rozměru a zaměření MaerzMusik u nás jen tak (a zda-li kdy) nebude, je celkem pochopitelné (rozpočet musí dosahovat astronomických částek), ale ty Australany by někdo pozvat mohl, ne?
Pro srovnání záznam jiného koncertu The Necks
