Zkouška sirén: Charles Ives ve Strážnici

Experimentem ke starým dobrým časům

„Poslední věta (…) mě napadla při mé procházce o nedělním ránu s paní Ivesovou poblíž Stockbridge, v létě po naší svatbě. Kráčeli jsme po louce vedle řeky a slyšeli vzdálený zpěv z kostela na druhém břehu. Mlha se ještě zcela nezvedla z říčního koryta; barvy, ubíhající voda, břehy a jilmy rostoucí na nich nám navždy uvízly v paměti.“ Takto popisuje ve svých vzpomínkách Charles Ives inspiraci pro svou symfonickou kompozici Three Places in New England (1911–1914). Ives byl ukázkovým exponátem amerického samorosta a tato skladba je toho dobrou ilustrací. Mozaika fragmentů vypůjčených z nejrůznějších vrstev amerického repertoáru té doby, vojenských pochodů, tanečních hitů i kostelních žalmů se na posluchače sype v místy až nesnesitelné hustotě. Ve své hudbě používal Ives techniku koláže ještě před tím, než se toto slovo ujalo a pozdější generace jej i z toho důvodu přijaly za jednoho z proroků pokroku. Je v tom však skryt paradox, protože Ives byl v jádru staromilec a moderní doba v něm vzbuzovala úzkost. Kompoziční techniky, jež dnes působí novátorsky, pro něj byly cestou k rekonstrukci starých časů a jistot ztělesňovaných kostelním zpěvem, vlasteneckou důstojností vojenských přehlídek a pospolitým zpěvem v kruhu rodinném.

Je to pochopitelné i z dalšího Ivesova textu vážícího se k Three Places in New England:

„Poblíž Redding Center v Connecticutu se nachází malý park, který je zachován jako památník revoluce; v letech 1778-79 zde měli vojáci generála Israela Putnama své zimní stanoviště. Dlouhé řady kamenných táborových ohnišť dodnes podněcují dětskou představivost. Útrapy, které vojáci snášeli, a pobídky několika horkých hlav, aby opustili tábor a vydali se na pochod k Hartfordskému shromáždění pro pomoc, jsou součástí historie Reddingu. Kdysi dávno se tam jedno dítě vydalo na piknik, který se konal pod záštitou kostela a vesnické dechové kapely. Zatoulalo se od ostatních dětí kolem tábořiště do lesa a doufalo, že zahlédne některé ze starých vojáků. Jak odpočívá na svahu vavřínu a hikory, melodie kapely a písně dětí jsou stále slabší a slabší; když nad stromy na hřebeni kopce spatří stát vysokou ženu. Připomíná mu obraz bohyně svobody, který má, ale tvář je smutná – prosí vojáky, aby nezapomněli na svou „věc“ a velké oběti, které pro ni přinesli. Ti však za doprovodu píšťaly a bubnu vypochodují z tábora na oblíbenou melodii té doby. Náhle se ozve nová národní nota. Putnam se blíží přes kopce z centra – vojáci se otočí a jásají. Malý chlapec se probouzí, slyší dětské písně a běží dolů kolem pomníku, aby “poslouchal kapelu” a zapojil se do her a tanců. Repertoár národních písní byl v té době skrovný. Většina z nich byla anglického původu. Zajímavostí je, že mezi americkými vojáky byla velmi oblíbená melodie The British Grenadiers.”

Na Charlese Ivese jsem si vzpomněl při návštěvě festivalu ve Strážnici. Tam se od roku 1946 vždy poslední červnový víkend koncentruje oživování takzvané tradiční hudební a taneční kultury, v němž vzpomínání na staré dobré časy hraje roli zcela zásadní. Různými způsoby se tu rekonstruují zvuky a pohyby světa ze stejné doby, do níž se ohlížel autor Tří míst v Nové Anglii, někdy s větší, jindy s menší mírou odvahy a kreativity. Komunita, která se tu potkává, má své představy o tom, jak se hraním tady a teď  stát součástí proudu plynoucího do hluboké minulosti, jakkoliv jeho zákruty mohou být do značné míry nejasné a fiktivní.

Samy o sobě jsou hudební projevy ve Strážnici poměrně tradicionalistické, ale jako celek dávají návštěvníkovi příležitost stát se takovým malým dítětem v Reddingu a poskládat si vlastním nasloucháním originální koláž. V některých místech takovému způsobu vnímání neuniknete, protože vzájemné přeřvávání sborů a kapel bylo povýšen na dramaturgickou strategii. Jinde stačí najít ten správný bod a přivedete ke spolupráci zpěvačku se vzdálenou dechovkou, aniž by o tom věděli. Vedle sebe obstojí výkony profesionální i pijácky rozklížené, vedle písní zachytí vaše uši i náznaky lidských příběhů, aniž byste se dozvěděli jejich konec. Nad ránem vše končí, když se zpěv posledních vytrvalců mísí se zpěvem prvních ptáků ve zdejším parku.