Jako jedna z hvězd letošního ročníku festivalu Žižkovská noc vystoupí v sobotu 23. března v Café Vítkov psychedelický písničkář Alexander Tucker.
Kentský písničkář Alexander Tucker rozvíjí několik rozdílných tradicí. V jeho tvorbě lze najít mnohé stopy z klasického ostrovního folku, původního i umělého, ale i ozvěny děl písničkářů avantgardních. Na jeho deskách nenajdete jen malebné písničky psané na akustické nástroje, ale i experimenty se smyčkami, nastavování zvuku elektronikou anebo skladby, které by bez loop-pedálu ani vzniknout nemohly. Stylizace i zvuk alb se neustále vyvíjely, měnila se nejen instrumentace, ale i průvodní nálada, až se na loňském Don’t Look Away objevily odlehčené, popové písničky. Do Čech se Tucker vrací po desíti letech a jeho koncert bude dle pořadatelů událostí i pro fanoušky módy. „Je totiž také majitelem nejlepších svetrů v Anglii.“
Podobně jako u dalších experimentujících hudebníků (napadá mě Hauschka nebo Ólafur Arnalds), i váš příběh začíná kouzelnou formulí „Po několika letech hraní v hardcorových kapelách…“ Je hardcore povinnou zastávkou na cestě k osobitosti?
Když jsem k němu jako pozdní teenager přičichnul, dovedl mě k dalším stádiím vývoje punku a post-punku. Kapely jako Fugazi, Hoover nebo Drive Like Jehu nabízely spletitější instrumentální a vokální linky a žádná z nich se nezdála být zatížená dogmaty, s nimiž jsem se u jiných interpretů tak často střetával.
Když jsem přednedávnem bilancoval svoje roky s hardcorem, narážel jsem na hranice prakticky všude. Hranice, dogmata, limity. Co přesně stálo za vaším rozhodnutím věnovat se jiné hudbě a jiným způsobům vyjádření?
Celý žánr pro mě až příliš zapadl do rigidních pravidel. Původně mě k němu a k punku přitahovala právě svoboda projevu, jak ve smyslu svobody myšlení, tak svobody vyjádření. Časem jsem nabyl pocit, že uniformní přístup je v něm všechno. Díky tomu jsem ale také poznal spoustu jiných druhů hudby, jako byl japonský noise rock, dub nebo free jazz. Hodně lidé z téhle scény šlo dál a založili post-rockové projekty, které dokázaly integrovat elementy různý žánrů a zachovat si přitom energii hardcore punku.
Hardcore je do značné míry záležitostí komunity: stáváš se její součástí, buduješ jí, patříš do nějaké crew. Existuje něco podobného i ve vaší současné hudbě?
Když jsem byl mladší, byl jsem součástí komunity podobně smýšlejících lidí. Nejprve v hardcoru, později v post-rocku, a nakonec i v rámci experimentální scény. Dnes je to daleko víc rozdrobené. Řekněme, že mám mezi muzikanty přátele, na něž se můžu spolehnout, když s někým potřebuji probírat nové nápady, přátele, kteří mě opravdu inspirují. Můj život je neustálá změna a její součástí je i to, že se v každém období obklopuji jinými lidmi, s nimiž trávím čas a s nimiž se bavím.
Pro vaše nahrávky jsou typické dvě vlastnosti, které se na první pohled navzájem vylučují: integrita a rozmanitost. Je snadné vás coby interpreta bezpečně rozpoznat, přesto každá vaše deska zní jinak. Co tuto neustálou změnu pohání? Jsou to spíš technické věci anebo je pro vaše desky důležitější, kdo, kým v tu chvíli jste a kým chcete na albech být?
Jsem rád, když moje zájmy i nápady zůstávají v pohybu. Asi bych se ani nedokázal cítit šťastný, pokud by moje tvorba nešla dopředu. Před pár lety jsem začal být unavený z akustických kytar, a proto se snažil hledat nové nástroje: cello, sampler nebo modulární syntezátory. Nechci přitom odmítat jeden přístup na úkor jiného, snažím se všechny nástroje i postupy zkombinovat a vytvořit tak hudbu, v níž budou jak vlivy a techniky z minulosti, tak ty nové. Nechci se oddávat falešné představě, že to jediné, co se počítá, je současnost.
V praxi ta rozmanitost vypadá i tak, že když jsem poprvé poslouchal vaši novinku Don’t Look Away, pro její odlehčený zvuk a popový nádech jsem se pro jistotu dvakrát podíval na obal, zda je opravdu vaše. Měl jsem pocit, jako byste před posluchačem chtěl stát nahý, bez všech strojů, nástrojů a přístrojů…
V minulosti jsem hodně písniček napsal s loop-pedálem. Ale když došlo na jejich nahrávání ve studiu, vždycky jsem všechna opakování motivu, které pedál supluje, raději poctivě přehrál bez techniky. Každou vrstvu jsem nahrál jako zvlášť stopu a teprve s těmi pak pracoval. Připadal jsem si jako Terry Riley, Steve Reich nebo Penguin Cafe Orchestra, jen s tím rozdílem, že jednohlavý orchestr jsem byl já. Časem jsem se od pedálů posunul ke skládání na klasické kytaře. To mě nutilo skladby více rozvrstvit a přemýšlet o jednotlivých pasážích, což byl úplně jiný přístup než minimalistické vrstvení smyček. Nikdy jsem však nepřestal používat elektroniku v tom smysl, že s její pomocí pracuji se zvukem dále. Moje nahrávky byly odjakživa spojením akustických nástrojů, písniček psaných a hraných na ně a experimentů s elektronikou a studiovým vybavením. Cokoli, co použijete, reprezentuje dál umělce, kterým jste byli, i když „updatujete“ vaši tvorbu, aby se v ní odrážely nápady a nástroje, které vám uhranuly v současnosti.
Pokud hovoříme o přístupu, je výrazný rozdíl v tom, jak píšete věci pro vaše sólové nahrávky a ty pro desky Grumbling Fur?
Grumbling Fur byli odjakživa mojí autorskou spoluprací s Danielem O’Sullivanem. Navzájem si přehazujeme různé role a nástroje a oba se snažíme hrát tak trochu na všechno. Zatímco kdykoli jsem sám za sebe, odpovědnost je jen na mě, takže se snažím dělat to, co chci dělat, bez jakýchkoli omezení, s výjimkou těch, která si před sebe postavím sám. Ani jeden přístup není lepší nebo horší, někdy jsou omezení dokonce k dobru věci a pomáhají mi jít dopředu. Navíc moje sólová tvorba od hraní v Grumbling Fur prošla tolika obměnami, že můžu říct, že zkušenost s Grumbling Fur mi pomohla rozvinout představy o mých vlastních deskách.
V rozhovorech jste zmiňoval, že Don’t Look Away odráží nesnadné období vašeho života. Jde jeho střídmé stylizaci rozumět i tak, že jste chtěl odhodit nadbytečné vrstvy a jít k jádru věci?
Moje alba vždycky zrcadlila skutečné události a spájela je se surealismem a fikcí. Snažím se tyto dva elementy propojit tak, aby vznikl třetí, který není ani skutečný, ani vybájený a který se stává světem sám o sobě. Proto přistupuji k mým albům jako ke knížce povídek, krátkých samostatných příběhů, ne jako k něčemu ryze autobiografickému nebo naopak, čistě vymyšlenému.
Pro řadu interpretů mají jejich „veselá“ alba insitní, terapeutický rozměr, zkrátka je natočit museli, aby odlehčili břímě, které nesou. Platí to i v případě Don’t Look Away?
Vždycky jsem nechával skutečný život vsakovat do mojí tvorby. Hudba sama může být ústraním, do nějž se můžete ve nesnadných časech stáhnout a kde můžete v klidu pracovat. Stejně tak ji psát a hrát má svoje úskalí, sama může mnohé problémy generovat. Když jsem byl mladší, vzdal jsem se představy zachmuřeného trubadúra, protože namísto toho, aby mi taková stylizace pomáhala, bolest mě opouštěla o to později.
Když jste popisoval to temné období, mluvil jste o komplikovaném vztahu k sobě samému. Když prolítnu rozhovory s vámi, vidím introverta, který často utíká do snění a fiktivních světů…
Jsem obojí, introvert i extrovert. Jsem zároveň otevřený i uzavřený. Vyrovnávám se s okolním světem tím, že mluvím o mojí zkušenosti, ale zároveň si jako štít okolo sebe buduji fantazii, která mě před ním chrání.
Jste známý nejen jako hudebník, ale i jako kreslíř a autor komiksů. Vnímáte v rozvíjení příběhu a v práci s písničkou paralely?
Moje skladby i moje příběhy jsou částí téhož. Ale nemůže snad být větší rozdíl v tom, jak vznikají! Komiks je zdlouhavá práce, zatímco hudba, když už nad ní sedím, mi jde rychle od ruky. Obojí má společné to, že jsou kombinací každodenních pocitů a něčeho fantastického nebo nadpřirozeného.
U nadpřirozena bych rád zůstal. Váš příběh s duchy: co mě na něm vždycky zajímalo, bylo reakce vaší matky. Věřila vám, že jste opravdu viděl duchy? Protože ve většině takových případů rodiče jen zaženou děti zpátky do postele s tím, že měly těžké sny…
Neřekl jsem jí, co přesně jsem viděl, nebyl jsem vůbec s to mluvit, poté, co jsem si uvědomil, co jsem zažil. Což je přesně, co mě fascinuje. Záhady, které se odehrávají mimo vaše tělo a zároveň ve vaší mysli, jako UFO nebo právě duchové. Obojí mě přitahuje.
Druhá věc, která mě k tomu příběhu napadla: jak obtížné bylo najít exorcistu?
Myslím, že se tehdy moje matka jen obrátila o pomoc na někoho z komunity, aby jí s exorcismem pomohl.
Později jste dotyčný pokoj proměnit ve vaši pracovnu. Jaké to je, tvořit v místě s takovou minulostí?
Po exorcismu už je to poklidný pokoj, a práci v něm si užívám. Namaloval jsem v něm spoustu obrazů, a mnohokrát jsem v něm od té doby už i pokojně spal.