Již tradičně končí berlínský březnový festival současné hudby třicetihodinovým maratónem The Long Now.
Festival Maerzmusik, který již řadu let usiluje o naplňování svého motta „Festival der Zeitfragen“ zasazováním hudby do temporálních souvislostí (čas ostatně poskytuje hudbě zásadní strukturní rámec), se letos zaměřil na vztah mezi hudbou a historií, dějinné narace hudby a mimo jiné i provázanost historie, politiky a ideologie. Logicky tedy došlo i na oprášení několika polozapomenutých děl, která v dnešní době díky svým vizionářským kvalitám fungují jako jakési mosty mezi minulostí a přítomností.
Letošní program berlínské březnové desetidenní přehlídky soudobé vážné hudby s přesahy do dalších oblastí umění tedy nabídl premiéry nových hudebních počinů, ohlédnutí za jedním kanonickým dílem se silným politickým podtextem – klavírních variacích Frederica Rzewského The People United Will Never Be Defeated v provedení samotného skladatele, velkolepý třicetihodinový hudební happening The Long Now v indstriálním prostoru Kraftwerk Berlin doprovázený výstavou a filmovými projekcemi, přednášky, diskuze a workshopy a v neposlední řadě se pokusil na hudbu naší doby pohlédnout skrz oko média, které s ní příliš často nebývá spojováno: televizí.
Série komentovaných projekcí Tele-Visions představila v prostoru Savvy Contemporary televizní pořady o nové hudbě z celého světa (i z Německé demokratické republiky), které vznikly mezi lety 1950 a 1990. Ty posloužily jako podněty k úvahám předních skladatelů a hudebních teoretiků, mimo jiné Diedricha Diedrichsena, Anke Charton, George E. Lewise a Nicolase Siepena a následným diskuzím o estetických cílech a kulturním významu poválečné avantgardy, soudobé vážné hudby, ale i populárních hudebních žánrů.
Možnost přenést se ještě dále zpět v čase, konkrétně do dvacátých let minulého století, dostali diváci v pátek 29. března při posledním koncertu v sále Haus der Berliner Festspiele, na němž zazněla hudba Olgy Neuwirth k němému filmu Město bez židů (Die Stadt ohne Juden) z roku 1924. Film je adaptací stejnojmenné knihy židovského spisovatele Huga Bettauera a podává svědectví o antisemitských náladách rozmáhajících se ve dvacátých letech v Rakousku, jež přetavuje do fiktivního příběhu vyhnání židů z Vídně, čímž předpovídá s bezmála dvacetiletým předstihem temné události holokaustu.
Promítání filmu předcházelo čtení několika úryvků z knihy dvěma herci, počínaje plamenným projevem postavy kancléře Dr. Schwertfegera předvedeným Josefem Bierbichlerem vyzývající k nenávisti vůči židovskému obyvatelstvu, který až nápaditě připomínala autoritativní, samolibé a štvavé projevy nechvalně známých osobností moderní historie, jež ovšem čím dál častěji slýcháme od politiků i v dnešní době. V kontrastu k němu přednesl Samuel Finzi několik pasáží z knihy, v nichž naopak zosobnil postavu vychytralého žida Lea Strakosche. Ten se navzdory nepříznivé životní situaci, do které ho uvrhne dekret o vyhoštění, nakonec v převleku za Francouze vrátí do Vídně, aby pomocí svého důvtipu dosáhl zrušení zákazu a znovu se šťastně shledal se svou láskou.
Rakouská skladatelka Olga Neuwirth, jež má za sebou četné zkušenosti na poli programové hudby – od divadelní hudby a opery po díla hudebně-divadelní dílo inspirované filmem Davida Lynche Lost Highway – se rozhodla hudební doprovod k filmu vystavět primárně tematicky a podkresově a využila při tom různé hudební styly a formy. Vzhledem k tomu, že hudba byla napsána pro desetičlenný ansámbl a elektronickou zvukovou stopu, výsledek byl silně eklektický – ve scénách odehrávajících se v hospodě se k bujarým pitkám radních spustila alpská dechovka, k pouličním nepokojům zase sálem různě manipulované terénní nahrávky burácejícího davu a podobně. Místy však její hudba sklouzávala až do příliš okatých klišé – například každá scéna, v níž vystoupila démonická postava kancléře, byla uvedena fanfárovitou, disonantní změtí not a třebaže byla hudba rytmicky často perfektně synchronizovaná s montáží a pohybem na plátně, trochu mi na ní chyběla volnost a autonomie, na kterou jsem zvyklý z improvizačních hraní k němým filmům, které organizuje v našich končinách Pavel Straka. Provedení hudby se však ujal výborný versatilní soubor Ensemble Phace v poměrně neobvyklém složení, v němž figuroval například kontrabas saxofon, elektrická kytara, violoncello a spousta perkusních nástrojů.
Dlouhé teď akusticky
I letos festival uzavíral letos již popáté třicetihodinový hudební maraton „prodlévající přítomnosti“ The Long Now odehrávající se v monumentálních prostorech haly bývalé teplárny, v němž sídlí i vyhlášený berlínský technoklub Tresor. Na rozdíl od poměrně kompaktně pojatého hlavního programu festivalu si zde hlavní dramaturg festivalu Berno Odo Polzer společně se svými kolegy Laurensem von Oswaldem a Harrym Glassem vyhrál s protiklady a kontrasty, aby dosáhl zajímavých žánrových průniků. Ve snaze o dosažení pokud možno, co nejširšího záběru a propojení zdánlivě nespojitelného sestavil program složený z hudebních počinů, které na sebe i přes své propastné odlišnosti plynule navazovaly.
Každý návštěvník letos určitě uvítal rozhodnutí organizátorů přesunout hudební program do horního poschodí továrny, jelikož v minulých ročnících, kdy se hrálo i v přízemí, do sálu i přes mohutné betonové zdi pronikaly dunící basy a beaty ze sousedícího technoklubu a rušily tak tišší vystoupení.
První příchozí, kteří začali do prostoru Kraftwerk Berlin proudit okolo sedmé hodiny večerní, vítal zvučný soprán Anne-Kathryn Olsen, která představila v rámci koncertu nazvaného The Long Chant Songs sólová vokální díla středověké mystičky Hildegardy von Bingen, skladatele Jacquese de Cambrai i pozdější renesanční skladby Giovanniho Battisty Bovicelliho/Gabucciho a další díla neznámých autorů.
Na vystoupení Anne-Kathryn Olsen plynule navázala berlínská vokalistka, zvuková umělkyně a perfomerka Stine Janvin, která se nečekaně vynořila z publika a pomalým krokem se přibližovala k pódiu, jako by její krok kopíroval postupně se protahující tóny, kterými si razila cestu. Ty začala později rytmizovat a kupit na sebe pomocí echa a smyček, které trefně vystihovaly název vystoupení Sound Of Sounds Between Sounds doprovázeného stroboskopickými světelnými efekty. Po chvíli se ovšem z neustále se dokola opakujících rozkladů akordů s minimálními obměnami začala vytrácet svěžest a Janvinin projev se tak trochu zacyklil ve vlastním konceptu.
Po ní nastoupila na pódium již třetí žena v řadě – britsko-íránská skladatelka a turntablistka Shiva Feshareki – s níž se přesunula technika hudební produkce od hlasu ke gramofonu coby hudebnímu nástroji. Svým přístupem k tvorbě zvuku se však od Janvin až tolik nevzdálila. Její set se nesl na vysamplovaných útržcích zvuku, které Feshareki všelijak efektovala, a pomocí delaye a reverbu měnila délku těchto zvukových fragmentů. Když už to vypadalo, že ve zbytku svého vystoupení ničím nepřekvapí, svedla zvukové fragmenty do jednolitého mohutného dronu syceného terénními nahrávkami zvonů kostelů, čímž předznamenala, kterým hudebním směrem se večer bude ubírat a zároveň jakoby svým koncentrovaným zvukovým projevem otevřela široké hrací pole následující performanci.
Tou bylo provedení kompozice libanonského trumpetisty a kreslíře komiksů Mazena Kerbaje pojmenované The Walls Will Fall. Tato site-specific performance odkazující se na biblický příběh, podle něhož se hradby Jericha zhroutily po vydatném troubení izraelitských kněží na sedm polnic, byla provedena poprvé v květnu loňského roku ve vodní nádrži berlínské čtvrti Pankow a zúčastnilo se jí 49 trumpetistů. Provedení díla v prostoru Kraftwerk se zhostilo 30 trumpetistů a trumpetistek rozestavených po celé tovární hale. Dílo, které má poměrně jednoduchý plán a jde v něm především o to, že spousta hráčů dělá totéž, zahájil Axel Dörner cvakáním pístů trumpety, které po něm postupně začali přebírat i ostatní hráči na pódiu a posléze i hráči stojící na ochozech tovární haly. To postupně přešlo do klapavého perkusního zvuku vytvářeného údery otevřené dlaně do nátrubku a poté došlo už na netrpělivě očekávané troubení (v tónu C1), ke kterému se začali přidávat i ostatní hráči. Sílící bzučení trumpet, které se neslo halou, mělo v jistou chvíli skutečně až monumentální proporce. Všichni troubící hráči se nakonec seskupili na pódiu a jeden po druhém ustávali v troubení a zakončovali vystoupení zvoláním hesla s neskrytým politickým étosem „Walls will fall!“ Sílu těchto slov samozřejmě ještě více umocňoval fakt, že zaznívala právě v Berlíně.
Dlouhé teď elektronicky
Poté už přišla řada na elektroniku, do které však důrazně promlouvala i elektrická kytara. Jonny Nash předvedl „iniciační“ ambientní set, který tu a tam prokládal atmosférickými kytarovými vyhrávkami. Po něm zahrál osvědčený set australský průkopník dronové a glitchové elektroniky a kytarového live processingu Oren Ambarchi. Zahájil ho táhlými gradujícími tóny, které se rozpouštěly v glitchových kalužích zvuku a na jeho konci se přenesl do čitelnější arpeggiatorové polohy, v níž na sebe kupil vrstvy opakujících se tónů různých výšek.
Mohutnými dronovými vlnami dvojice Cortini + Verbos se přehoupl festival do dalšího dne. Alessandro Cortini (známý především jako klávesista z Nine Inch Nails) vytvářel pomocí svého modulárního syntezátoru syté zvukové předivo, které prokládal Mark Verbos elektrickou kytarou prohnanou modulárním syntezátorem. V podobném duchu, ačkoli už bez kytary, pokračoval americký hráč na elektroniku Byron Westbrook. V jeho setu se počáteční, až fyzicky vnímatelný powerambientový zvuk postupně zjemňoval a rozpouštěl ve vlídné syntezátorové plochy, kterými přenášel přítomné do říše snů. Polospící tovární halou poté až do 9 hodiny ranní zněla hudební díla v přirozeném ladění představená v rámci komponovaného programu The Harmonic Series. Při této noční seanci zahrál opět Westbrook, ale i Catherine Lamb nebo Duane Pitre.
Na podmanivou harmonii přirozeného ladění navázal v neděli ráno svým vystoupením berlínský kolektiv Tonaliens. Skupina, ve které se sešli Werner Durand hrající na dechové nástroje vlastní výroby a saxofon, Robin Hayward na mikrotonální tubu, Hilary Jeffery na trombon a trumpetu a Judith Hamann na violoncello, přenesla na hodinu a čtvrt přítomné do stavu bezčasí pomocí magických souzvuků nástrojů jemně protkaných elektronikou a terénními nahrávkami. Fascinujícím výpravám do mikrotonálních i alikvótních oblastí zvukového spektra při tom hráčům poskytoval oporu drone z indické hudby udávající referenční tón. Jeho výšku Durand v průběhu vystoupení měnil a pomalu tak vnášel do harmonie pozvolné změny, na něž záhy reagovali zbylí hráči. Na hudbě Tonaliens byly úchvatné právě tyto téměř nepostřehnutelné změny v harmonii a pomalu se přelévající tónové výšky. Ty vynikaly především v basových a středových oblastech frekvenčního spektra – od Haywardovy hřejivé a syté tuby přes Jeffereyho medový trombónový tón až po vyšší tóny flétnovitých nástrojů Duranda.
Poté následovala repríza vokálních děl starých autorů, klavírní recitál Frederika Rzewského, který zahrál kromě svých klavírních variací The People United Will Never Be Defeated ještě své nové dílo Six Movements, znovu zopakovaný trumpetový manifest Mazena Kerbaje k otevřenosti a ještě spousta dalších zajímavých hudebních počinů, které hřímaly budovou bývalé teplárny až do nedělní půlnoci.
„Festival v rámci festivalu“ doprovázela rovněž výstava nazvaná Materiel Matano spočívající v zavěšených tajících ledech, které postupně odtávaly a zaznamenávaly tak jinak fyzicky nepostřehnutelné plynutí času, videoinstalace i promítání krátkých filmů různých autorů s častými přesahy do ekologie, technologie nebo mezilidských vztahů. „Dlouhé teď“ dokázalo do časového úseku třiceti hodin vměstnat několik staletí hudby, čímž čas vytrhlo z jeho kauzálního sevření, upozornilo nás na souvztažnost minulosti, přítomnosti a budoucnosti a v neposlední řadě udělalo za celým festivalem Maerzmusik důstojnou tečku.
