Po smrti Gingera Bakera se snad neobjevil česky psaný nekrolog, který by z bubeníkovy kariéry pokrývající sedm dekád vypíchl něco víc než dva roky existence tria Cream. Koncertů, nahrávek a dobrodružství přitom bylo mnohokrát víc.
Stačily dva týdny cvičení na lacinou upravenou bicí soupravu a Ginger Baker, jemuž bylo onoho roku 1955 šestnáct, nabral potřebnou kuráž k tomu, aby odepsal na novinový inzerát Hledá se bubeník. A ten flek naštěstí dostal.
Osud chtěl tomu, aby šlo o první flek z řady, která se napříč žánry táhla po sedm desetiletí. A skončila až začátkem tohoto měsíce, když na dveře drsně žijícímu hudebníkovi krátce po jeho osmdesátých narozeninách zaklepala tolikrát falešně prorokovaná smrt.
Bakerova dráha profesionálního hudebníka před více než šedesáti lety začala řadou jazzových angažmá, přehoupla se do britského blues po boku Alexise Kornera a pokračovala soustavnou prací mimo jiné s Graham Bond Organization (GBO), Cream, Blind Faith, Felou Kutim, Ginger Baker’s Airforce, Public Image Ltd., No Material a dlouhým výčtem dalších průkopnických jazzových, rockových a afrobeatových souborů.
Když Beatles v roce 1963 zpívali She Loves You, Baker po boku spoluzakladatelů GBO – Grahama Bonda, Jacka Bruce, Johna McLaughlina a Dicka Heckstalla-Smithe – už dávno vařil nabroušené R&B, post-bopový jazz a blues.
Po odchodu z Graham Bond Organization se v roce 1966 rozhodl dát dohromady sestavu, která se svým hudebním umem vyrovná (ne-li natrhne triko) všem kapelám, které se zrovna vykytují v hitparádách. Za tím účelem angažoval skutečnou smetánku – baskytaristu Jacka Bruce, kytarového boha Erica Claptona se zkušenosti od Yarbirds a Johna Mayalla a britského jazzového textaře a básníka Peta Browna. A patřičně pojmenovaná sestava Cream v roce 1966 vnikla do albových žebříčků elpíčkem Fresh Cream. Čerstvá smetana byla douškem čerstvého vzduchu pro všechny, kdo při poslechu rockových rádií prahli po hudebních jemnůstkách.
V roce 1967 měli Cream, jimž vydatně pomáhal multiinstrumentalista, aranžér a producent Felix Pappalardi, na kontě trojici desek, která spolu navzájem soutěžila v mezinárodních albových žebříčcích a nejednou se v nich vyšplhala na horní příčky. Na koncertech Bakerovo precizní bubnování hnalo Claptona i Bruce do výšin hlasité virtuozity. Jak Bruce v roce 1992 sdělil britskému Independentu, Cream byli tajnou jazzovou kapelou, „aniž by Eric tušil, že je Ornettem Colemanem.“ Zatímco část kritiky – a zpětně i Clapton s Bakerem – považovala rozsáhlé sólování kapely za občas příliš sebestředné, Bakerovo bubnování na koncertech Cream je pro rockové bubeníky dodnes slavnou a nesnadno překonatelnou laťkou.
Ani ne po dvou letech Bakerův talentovaný ansámbl skončil stejně rychle, jako předtím vtrhl na scénu. Osobní i umělecké neshody umocněné vyčerpávajícím koncertováním si vybraly daň a členové se vydali hledat lepší příští.
Jack Bruce s Peterem Brownem pokračovali v autorské spolupráci řadou ceněných alb, zatímco Papallardi načas vyplnil díru, která v žebříčcích a na koncertních scénách po Cream zbyla, zvukem své proto-metalové sestavy Mountain.
Clapton a Baker se nekrátko spřáhli se Steviem Winwoodem z Traffic a byla tu nová superskupina. Ani ne za rok ale Clapton loď jménem Blind Faith opustil ve prospěch role sidemana Delaneye a Bonnie Bralettových, špičkových hudebníků z memphiské stáje Stax. V sedmdesátých letech – s Bramlettovými, Duanem Allmanem, Derekem a jeho Dominoes a později s J. J. Calem a B. B. Kingem – ze sebe Clapton patrně vydal to nejlepší. Rozhodnutí spolupracovat s hudebníky z amerického jihu se ukázalo být prozíravým krokem.
Bakerovým uším znělo slovo „jih“ podobně lákavě, byť mnohem dobrodružněji. Po souši se, jak dokládá film Tonyho Palmera Ginger Baker in Africa, přesunul do Nigérie.
Afrika mu nebyla úplnou neznámou. Během svého tradjazzového období měl -náctiletý Baker za úkol napodobovat dávného jazzového bubeníka Baby Doddse, jehož hra slynula právě neworleánským afrikanismem. S africkým bubnováním navíc Bakera seznámil i jeho učitel jazzové hry, Phil Seaman. Kolem roku 1960 se Bakerovy kontakty s Afrikou zhmotnily seznámením s Felou Kutim při celonoční jam session. Oba muži se okamžitě a nadosmrti spřátelili a v sedmdesátých letech spolupracovali na formování afrobeatu.
Přesídlení do Afriky pro Bakera znamenalo výrazné prohloubení zájmu o tamní hudbu. Z jeho tříletého nigerijského pobytu vzešly úspěšné nahrávky a koncertování s Felou Kutim i našlápnutá afrobeatová kapela Salt.
Afriku opustil poté, co jeho supermoderní nahrávací studio ARC-Batakota neobstálo v konkurenčním boji se značkami EMI a Decca posilujícími své dlouholeté monopolní postavení v místním nahrávacím průmyslu. Po nezdařeném pokusu rozjet trans-saharskou dopravně-logistickou firmu se Baker musel snu o životě a podnikání v Africe vzdát.
V dalších rocích si mezi jednotlivými hudebními projekty v Británii, Itálii a Spojených státech zkusil nejedno řemeslo, například pěstování oliv, zedničinu, prodej drog, výuku hudby, chov koní i vedení pólového klubu.
V osmdesátých letech už ale zase kdekoho bičoval ke špičkovým hudebním výkonům na poli world beatu; zrovna jako v šedesátých v Cream a vůbec bluesrockovém žánru. Na albu Horses & Trees nabídl původní kompozice s delikátními aranžemi harf, smyčců, chřestidel i bubnů nahraných celou řadou afrických hudebníků. Finální detaily dodal brazilský mistr perkusí Nana Vasconcelos a kromě Bakerova špičkového bubnování se pod vizionářství nahrávek podepsal i funk/jazzový klávesista Bernie Worrell a progresivní postpunkový basista Bill Laswell.
Ve stejné dekádě se Baker ocitl v omamném jazzově improvizačním seskupení No Material, kde kromě něj působil i aylerovský akolyta Peter Brötzmann a meastro kytarového zkreslení Sonny Sharrock. A přestože představa, že si notuje s punkovou legendou, může působit značně neobvykle, nahrál Baker v té době pod Laswellovým vedením bicí do čtyř ze sedmi písní progresivně-punkového LP Album skupiny Public Image Ltd.
V devadesátých letech se společně s Brucem opět ocitl v power triu, tentokrát s kytaristou Garym Moorem. Kromě toho spolupracoval s Masters of Reality a Andymu Summersovi pomáhal s experimentálním albem Synaesthesia. Mezi jeho rockovým a mnohem zajímavějším jazzovým hraním byl v té době ale propastný rozdíl. Ginger Baker Trio, v němž jej doplňovali Charlie Haden a Bill Frisell, se s vášní a umem vracelo k jazzové fúzi. To nejlepší ale – podle Bakera – teprve mělo přijít. Album Coward of the County, které natočil s Denver Jazz Quintet-to-Octetem, je příjemně současný fusion klenot.
Čestný titul Bakerovy labutí písně si – záleží na vkusu posluchačů – mohou nárokovat dva kandidáti. Prvním je Bakerovo poměrně přímočaré jazzové album Why z roku 2014. Baker zde prezentuje afrobeat i jazz s příchutí brubeckovské coolness, Coltranea a afroamerických spirituálů. Možná víc než z jiných alb právě z Why vyzařuje jeho pomyslný dluh neworleanskému Baby Doddosvi. Bakerovi na albu vypomáhá někdejší saxofonista Jamese Browna Pee Wee Ellis, basista Alec Dankworth a ghanský perkusista Abass Doodoo.
Pro fanoušky Cream bude tou pravou labutí písní asi spíš nadcházející unplugged znovuoživení creamovského materiálu (vyjít má v roce 2020) s Bakerem, Pee Wee Ellisem, Joem Bonamassou a spoluprodukujícím Petem Brownem.
Nejeden nekrolog zmíní Bakerův životní styl, některé nebudou o ničem jiném. Baker mimo vší pochybnost vedl bouřlivý život, podrobně jej – a to není všechno – ale popsal ve své autobiografii Hellraiser vydané v roce 2010.
Co se týče jeho odkazu, nemají se kritika, fanoušci i historikové jak shodnout. Sám Baker měl na věc vyhraněný názor. Na názor, že Cream stáli u početí heavy metalu, reagoval slovy: „Pokud je tomu opravdu tak, měl okamžitě následovat potrat.“
Ať už se napíše cokoliv, Baker dál žije v blues rocku, africké fúzi, world beatu, heavy metalu a snad v každém bubenickém sóle každé rockové kapely, které svět slyšel nebo teprve uslyší.
Přeložil Petr Ferenc