Letní cestopis 2019. Tvůrčí stroje, které možná žijí

Digitální syntéza, hlas papíru, živé organizmy v obvodech, rádio z plechovky a co je vlastně voda.

V poslední době se díky rostoucí nabídce malých a dostupných počítačových boardů a novým open source algoritmům, jako je třeba strojové učení, objevují nové druhy uměleckých instalací. Některé navazují na starší myšlenky a techniky, jiné přicházejí s novými typy hudební tvorby, prožitku i interakce. Projděme si nedávné zápisky a zmiňme pár zajímavých hudebních událostí, myšlenek, i knih, na něž jsme náhodou narazili na cestách. A všechny se týkají zvuku!

Za dlouhých přejezdů vlakem se dá myslet na ledacos. Možná to bylo ubíhající krajinou, možná lidmi popocházejícími tam a zpátky, jednoho slunného odpoledne mě ale najednou napadlo: kdo vlastně vynalezl první audiorekordér? A kdy to bylo a jak to fungovalo? Navzdory všeobecnému přesvědčení prvním záznamem nebyla hliníková fólie s písničkou Mary Had a Little Lamb pořízenáThomasem Alvou Edisonem. Jistý Édouard-Léon Scott de Martinville, sazeč a knihovník z Paříže, vynalezl zvukový záznam při svém úsilí vytvořit přístroj, který uchu poslouží stejně jako fotoaparát oku. Fonoautograf, jak svůj vynález nazval, zachycoval zvuk na papír za účelem dalšího vizuálního zkoumání. Záznamům Martinville říkal fonoautogramy a jeho vynález, zdokonalovaný v letech 1853-1857, se stal běžným inventářem laboratoří zabývajících se tehdy novou vědou zvanou akustika. Edisona považoval Martinville za pouhého zdokonalitele své myšlenky. Pravděpodobněji ale Thomas Edison s myšlenkou přístroje zaznamenávajícího zvuk přišel zcela nezávisle. Přesto je fonoautograf pozoruhodný. Netrvalo ani půldruhého století a narodila se IRENE, optický skener, který fotoautogramy dokáže číst. A volné sdružení audiodějepisců a zvukařů First Sounds nahrávky od roku 2009 zveřejňuje online. Na jeho stránkách najdete vedle dalšího čtení o Édouard-Léonu Scottovi de Martinville i tři verze známé francouzské dětské písničky Au clair de la lune v podání IRENE.

Dokážeme si audiorekordér sami sestrojit i dnes? Nějaké DIY návrhy se na internetu najdou, většina však neslibuje valnou kvalitu a nenabízí nic jiného než lacinější komerčně dostupné výrobky. Pak jsme ale narazili na AudioMoth, přístroj, který pro nahrávání v přírodě vyvinula jedna britská výzkumná skupina. Vyrábějí jej ve velkém a podněcují jím vznik nejrůznějších otevřených vědeckých projektů. Přístroj je to malinký, nespotřebuje mnoho energie a jde o plnospektrální akustický záznamník. AudioMoth dokáže nahrávat frekvence od slyšitelných po ultrazvuk, nekomprimované audio ukládá na microSD kartu. Brával jsem si Audiomůru na cesty a brzy se mi stala rychlým polním záznamníkem pro zvukové imprese. Dražší zařízení nikdy nenahradí, ale zachytila mi řadu ranních ptačích koncertů ve městech i na venkově. A podobně jako Scottovo zařízení nedovede pořízený záznam přehrát.

Pro nedávno otevřenou galerii současného umění Kanal, která v centru Bruselu vznikla z montovny Citroënu, vytvořil mediální umělec Gert Aertsen (BE) instalaci z dlouhých strun. Během mé návštěvy zrovna instalovali hudební stroje pro připravovaný koncert s členy souboru Ictus. Samotné vystoupení bylo interakcí mezi subtilní kompozicí Clemense Gadenstättera (AT) Nerone’s Lyra a pěti robotickými hráči na dlouhé struny – nebo monochordy – Jacoba Scheida (AT). Jeho monochordický instrument je vlastně drobný autonomní přístroj pohybující se nad desetimetrovou klavírní strunou a rozeznívající ji smyčcem na způsob houslového. Zajímavé na tom je, že monochord provádí frekvenční analýzu okolí a se získanými údaji se snaží sladit. Takže novým a podivuhodným způsobem vzniká zajímavý soubor lidí a monochordů. Tomu říkám lišák muzikant!

Ve stejném čase i duchu spolupráce byl uspořádán zvláštní „hackathon“ na téma programování AV/VR a sounsdcapes: hackatón krajinou zvuků.

Hackathon (také hack day nebo hackfest) je akce, při níž programátoři, případně ve spolupráci s grafiky a webdesignéry, intenzivně pracují na zadaném softwarovém projektu. Jejich funkce může být čistě vzdělávací, v řadě případů je však cílem vytvoření konkrétní IT aplikace. Předem je oznámeno také zařízení nebo systém, na kterém se vyvíjí. (Wikipedie)

Bylo to jako kolektivní hra pro programátory, sound artisty, urban designéry, techniky. Čtyři týmy z Itálie, Francie, Rakouska a Španělska, v každé skupině 3-4 účastníci. Většina hackathonů je jen pro nerdy a vývojáře, tenhle se ale zabýval možnostmi městského zvukového prostředí a multidispilinárně se dotýkal zvuku, technologií, urbanizace, architektury. Výchozí materiál představovaly imerzivní audiovizuální záznamy (360° video a prostorový zvuk), týmy jej různě modifikovaly a vytvářely různý 3D audio a/nebo vizuální obsah. Nešlo ani tak o soutěž jako o výzvu uskutečnit své nápady v krátkém čase. Zvítězila francouzská skupina kolem Raphaëlle Duquesnoy, jež sama sebe označuje za „designer d’espace sonore, ingénieure du son, réalisatrice, artiste acousticienne et audio-environnementaliste“. V UGent Art-Science-Interaction Labu vytvořili kouzelně namíchaný ambisonický kus pracující se syntézou vlnového pole a naznačující nové přístupy v oblasti field recordings v kombinaci s kompozicí, prostorovostí, generativními technikami a RT interakcemi. Podobných spoluprací a iniciativ, jež v otevřeným a nenáročným způsobem zkoumají specifické nové technologie i obsahy, by asi mohlo být víc.

Floris Vanhoof (BE) je mladý sound artista, o kterém je v mezinárodních kruzích slyšet čím dál častěji. Už nějaký čas pracuje na díle The Fluid Computer. Kromě seznámení s knihou a vinylem jsme navštívili i jeho prostorovou instalaci ve výstavním prostoru ghentské Akademie (KASK), kam umístil pozoruhodné papundeklové tvary osazené reproduktory. Všechno postavil na místě, i vícekanálový mixpult. Stejnojmenný vinyl jsme sice už znali, instalace v Akademii nás ale okouzlila ještě víc. Vanhoofovy pokusy na poli expanded cinema mě osobně tolik neoslovují, protože příliš vězí v retro analogovém stylu, jemné pohyby zvuku a předmětů v prostorech výstavy jsme si ale užili. Originalitě díla rozhodně pomáhá překvapení v podobě připojené Leslie-bedny. „Tahle instalace,“ říká autor, „používá jako surový matriál dlouhý řetězec digitálního kódu. Tím, že jsou tyto pulzy informací filtrovány a posílány zpět do vstupu, zvuk získává zabarvení a my máme pocit, že v tom hluku rozeznáváme strukturu. To, co se normálně děje v zákulisí našich počítačů, je tady vrženo do scénografie či rozměrných geometrických tvarů.“ Inspirací k názvu díla může být populárně vědecká kniha Daniela Hillise Vzor v kameni.

Pár dní nato jsme se při jeho koncertu v bruselském les Ateliers Claus setkali s průkopníkem počítačové hudby Davidem Rosenboomem. Kromě vlastního experimentálního komponování se pouštěl do spoluprací například s Jonem Hassellem, Jacqueline Humbert, Terrym Rileym i Anthonym Braxtonem. Pak jej, to už se psala sedmdesátá léta, bádání na poli dynamiky systémů a neurální biologické zpětné vazby přivedly k experimentům s EEG a hudbou. V roce 1975 vydal Brainwave Music, která se přednedávnem dočkala rozšířené reedice. Novou, pětatřicetiminutovou verzi jedné skladby z Braiwave Music (Portable God and Philosophers’ Stones), zase najdeme na jeho nejnovějším 2CD Deviant Reconances. Přednedávnem začal Rosenboom opět vystupovat, tentokrát se svým nejnovějším přenosným EEG vybavením. Skladby jsou založeny na sonifikaci mozkových vln, jež jsou dále modifikovány samotným procesem naslouchání. Navíc do nich Rosenboom vkládá hudební sekvence, jež generují zvukové rozdíly v získaných EEG údajích. Kreativně manipulovat zvuky může i posluchač. Je to takové párování mozků, lidí / posluchačů, hudebníků a nástrojů. Výsledkem je svým způsobem spektrální hudba, patterny rezonancí, a Rosenboom zdůrazňuje, že jeho dílo sice využívá zvukové i výzkumné technologie, svou povahou je ale úzce spjato s přirozenou činností samotného naslouchání.

Zvuková syntéza se od sedmdesátých let značně proměnila a Rosenboom při vystoupení používá majestátní reproduktorovou sestavu v konfiguraci 6.2. Kromě kláves Yamaha jsme v samém srdci pódiového vybavení objevili i modul Morphogane Toma Erbeho (ten si proklepněte!).

A některé z projektů, jež jsme v uplynulých letech sledovali, jdou ještě dál. První z nich v tandemu s klavírem. Eduardo R. Miranda (výzkumné centrum ICCMR na Plymouthské univerzitě) roky pracoval na vývoji biopočítače použitelného při kompozici i živém vystupování. Jeho biopočítač se skládá z programovatelných živých organismů, které jsou pěstovány na deskách s plošnými spoji a jsou schopné vytvářet vlastní obvody. Na rezonance reagují tím, že posílají elektromagnetické vibrace do strun klavíru. Miranda s touhle věcí vystupuje živě a přednedávnem se zúčastnil linecké přehlídky Ars Electronica. Jeho úžasný nástroj lze vidět a slyšet ve dvou dokumentárních filmech.

Další robotí instalací, kterou bylo možné na Ars Electronica vidět, je dílo Patricka Tresseta, tvůrce prostředí, v nichž posléze nechává jednat roboty. La Classe je tradiční konstelace učitel-žáci; robotí studenti se, využívajíce svého strojového zraku, učí kreslit podle modelů a předloh. Hlučná, do práce zabraná třída, studenti kreslí čáry a tvary a snaží se přiblížit originálu na tabuli. Jen si poslechněte…

Čas k návratu. Ve vlaku domů jsme poslouchali rozhovor, který barcelonskému Rádiu Web MACBA poskytl Peter Zinovieff, zarytý experimentátor a v šedesátých a sedmdesátých letech tvůrce syntetizérů EMS Synthi-100 a VCS3 (díky němuž se z Briana Ena stal tvůrce elektronické hudby). Jiskrné a radikální myšlenky jej ani v tomto věku neopouštějí a zdá se, že v rozhovoru zaujímá kritické postoje k vlastním úspěchům a nedá dopustit na možnosti počítačové hudby ve srovnání s modulárními přístupy.

A dál do Hamburku, kde jsme v Muzeu umění a řemesel nečekaně viděli originál i přepracovanou verzi Tin Can Radia Victora Papaneka z roku 1962. Jednoduché, laciné, neodolatelně krásné. Jízda do Berlína se nesla ve znamení četby jeho převratné a inspirativní eseje Design for the Real World: Human Ecology and Social Change.

A jak si postavit rádio z recyklovaných materiálů. Samozřejmě s přihlédnutím k návodům Tetsua Kogawy… Ovládněme krátké vlny, když už se všechny rádia digitalizují. Objevme znovu spektra, syntézu a vlny a uplácejme z nich něco nového.

Do Prahy se vracím s rozečtenou knihou Stefana Helmreicha Sounding the Limits of Life: Essays in the Anthropology of Biology and Beyond (Princeton Studies in Culture and Technology, 2015). Je to smělé zpytování relativity kategorizací a píše se v ní o tom, jak dnešní vědci a audiotechnici redefinují naše základní představy o životě, vodě a zvuku. Tenhle přátelský tip si opravdu nelze nechat ujít!