Jejich debut Music from an Imaginary Land označil portál All About Jazz za Nejlepší debutové album roku 2017. Dva Italové a jeden Turek žijící v Nizozemí vydali 29. listopadu na italské značce Marocco Music další album. Jmenuje se se Digging the Sand. AVA Trio nakopali pořádný pahorek…
AVA Trio založil v roce 2015 v nizozemském Groningenu původem italský barytonsaxofonista Giuseppe Doronzo. To již měl za sebou hraní s takovými jazzovými veličinami, jako Joe Lovano, Chris Potter, Robin Eubanks, Paolo Fresu či Vince Mendoza. Dosud je pak členem avantgardního souboru Michael Moore´s Bigtet a různých experimentálních uskupení s Kajou Draksler. V loňském roce na sebe upozornil sólovou nahrávkou Goya, kde odhalil možnosti barytonsaxofonu do neuvěřitelné šíře a hloubky. Však je také stěžejním autorem repertoáru tria. Novým členem je krajan Pino Basile (ten vloni nahradil Belgičana Simona Leleuxe), perkusionista s bohatými zkušenostmi napříč žánry. Specializuje se ale především na středomořskou hudbu, tady hraje na tamburínu, rámový buben bedir a laděný třecí buben vlastní výroby cupaphon. Třetím aktérem je turecký kontrabasista (v jiných kapelách též baskytarista) Esat Ekincioglu; od roku 2011 žije v Nizozemí a je taky členem jazz-punk-psychedelických Kuhn Fu (před dvěma lety mimochodem excelovali na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové).
Novinka obsahuje osm skladeb, z nichž šest je z pera Doronza, dvě napsal Ekincioglu. Všechny propojuje tu více, onde méně výrazný vliv arabské hudby, rozpuštěný v jazzové materii složené z cool-jazzu, hard-bopu a free-jazzu. Doronzo pojímá barytonsax dost eklekticky, v linii Gary Mulligan, Hamiet Bluiett a John Surman, vyhýbá se divočinám třeba takového Matse Gustafssona; přesto jsou jeho party nadmíru vzrušující a hutné. Ovšem také bohatství perkusivní polyrytmičnosti a basových linek a riffů činí z hudby tria nevšední zážitek i pro toho nejnáročnějšího jazzového či obecně progresivitymilovného posluchače.
Silné turecké kořeny (jak ostatně napovídá titul) prorůstají úvodní baladou Cala Dei Turchi, kde se všichni tři instrumentalisté blýsknou výtečnými sóly. Řízné sazby saxu a rytmické houstnutí sytí Espero, z něhož vytryskne barytonový chorus, jenž patří k nejprogresivnějším na albu; avantgardní výrazivo, včetně slapování, se naprosto přirozeně pojí s tím tradičnějším. Schopnost improvizace jako způsobu bezbřehého rozvíjení tématu je tady vskutku příkladný. To koneckonců platí i pro další tracky. Fadiouth, nejdelší kompozice alba (11:00), je zprvu špiněna saxem, posléze uhlazena lahodnými drony, zatímco rytmika rozkvétá a kontrabas úpí pod smyčcem. Obrábění melodického tématu neutuchá po celý ten čas, nepřetržitá interakce spouští pak strhující gradaci. Titulní Digging the Sand se od ostatních skladeb odlišuje; je naplněn mysteriózní náladou až ambientního charakteru, ovšem tady hustšího, byť tvořeného čistě akustickými nástroji. Může za to preparovaný kontrabas hraný smyčcem, rozechvělý sax a drnčící cupaphon. Závěrečné vzepětí vášně je odsekávané, takže napětí se postupně násobí. Zpěvně vstřícná, turecky ostrá i rockovými riffy zakončená budiž Tosun Kacti, s výtečným sólem kontrabasisty, autora skladby. Druhá jeho autorská vizitka navazuje – v Ayi Havasi, drtivě zahuštěné perkusemi a basovým předivem, se baryton vzedme až k free-jazzové vášni. Protipólem je poté Anamoní, zprvu s melancholickou, tesknou, snad milostnou melodií, kterou ale posléze trio roztančí ve středomořské náladě; v okamžiku ztišení, kdy se rozezní zvonce, či v závěrečném vzepětí je posluchač zasažen nadějí. Tedy něčím, co je nám tolik třeba. Album vrcholí hardbopovkou Distanze, balkánsky horkokrevnou; ve střední části ale dojde k neočekávané rytmické i výrazové změně, kdy se náhle rozezvučí mizmar, arabský dechový nástroj, vyrobený z rákosu, jenž svým zvukem připomíná náš krumhorn, jen ve vyšším rejstříku.
AVA Trio: Digging the Sand
Marocco Music www.maroccomusic.com