- Inzerce -

Jungle Debris

Trio Jungle Debris se ze zdejších pódií začalo ozývat v roce 2019, všechny jeho členy tehdy spojovalo také studium jazzových oborů na pražské HAMU. Toto pondělí jim vyšla vynikající eponymní debutová nahrávka na progresivním labelu Ma Records.

Tenorsaxofonista Martin Debřička, jenž je také autorem většiny skladeb či konceptů, kontrabasista Luan Gonçalves a bubeník Jakub Švejnar připravili album plné nápaditých skladatelských i improvizačních řešení v rámci opravdu širokého stylového záběru. Setkáme se zde s odpichovými groovy, pozoruhodnou komorní souhrou přecházející i v experimentální zvukové hledačství ale třeba i s powerfreejazzovou vřavou. To vše je dávkováno dle osobitě budovaných hudebních forem plných překvapení.

Předešlý popis bude jasný ihned po prvních minutách poslechu. Nejprve nás uvítá minimalistický rytmus, do něhož se vloží jakoby nezúčastněná saxofonová linka. Poté nás skladba Mango provede všemožnými moderně jazzovými zákrutami od postbopového tématu přes expresivní improvizace, v nichž si naši pozornost i po zbytek alba získá též Gonçalvesova virtuozní hra smyčcem. Svou souhrou, disciplínou a nadžánrovým nadhledem mi metody tohoto tria připomněly například projekty trumpetisty Cuong Vu. Další potěšující zprávou je, že tato formace pracuje mistrně také s bluesovým feelingem včetně rozevlátého šťavnatého kvílení, jaké nám ukázali napříkld mistři ze šedesátých let typu Archieho Sheppa či Deweye Redmana.

K celkové pestrosti pak přispívají také hostující instrumentalisté. V kompozici Last Yew se jako první představí kytarista Jan Bára. Dronové meditace se i zde nakonec přerodí ve správně neučesanou kolektivní jazzovou jízdu. Dalšího z hostů, Jana Pudláka, uslyšíme napřed u Rhodes piana v humorné skladbě Děcka, ticho! s poťouchle chromatickým tématem nad rozverným rytmem. Náladově se zde pracuje s podobnou perverzní líbivostí, s jakou se lze setkat třeba v tvorbě Johna Zorna, obdobně náležitě se zde nakládá i s dynamickými kontrasty. Vážnější vyznění má následující skladba Velrybí klec, jež po neidiomatickém úvodu nabídla výrazný sólový prostor opět Pudlákovi pro změnu u akustického klavíru. Do posluchačovy paměti se z tohoto alba určitě zapíše zajisté také až do hardcorového vyznění odvázaná kompozice Gdáck. Nad nekompromisními bicími a riffy efekty zkresleného kontrabasu tu řádí vedle Debřičky též altsaxofon Michala Wróblevského.

Ovšem překvapení pokračují i v závěru desky již bez hostů. V neurvale freejazzovém kusu nazvaném 1511 se objeví Gonçalvesův extaticky řvavý i zajíkavý vokál, závěrečná a zároveň nejdelší kompozice I’vory (10:44) potom přinese vpravdě dramaticky vystavěnou gradující hudební formu. Její závěr neukončeně mizející do ztracena jako by nás ujišťoval, že tato pozoruhodná kapela dále pokračuje ve svém tvůrčím procesu, který též musím jednoznačně doporučit k bedlivému sledování.

Jungle Debris: Jungle Debris
Ma Records (https://marecords.bandcamp.com)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.