- Inzerce -

Zápisky melomanovy 80

Meloman versus česká a ukrajinská vlajka.

Tak se nám tu vyrojili vlastenci v nebývalé míře. I mezi hudebníky. Dokonce jeden nejmenovaný, mnou obdivovaný jazzový kytarista. K těm, kteří se vloni zocelili udatným bojem proti očkovací totalitě EU, přibyli i neméně odhodlaní ochránci české vlajky, zhnuseni přílivem ukrajinských vlajek na sociálních sítích i ve veřejném prostoru. Vlajek fašismem prolezlé země, kterou nyní čistí, čili denacifikují chrabří Rusové v oné „speciální vojenské operaci“ tím, že bombardují a ostřelují sídliště, nemocnice, porodnice, školy, školky a divadla.

Dnešní podoba naší státní vlajky byla schválena 30. března 1920. Kontroverze panovaly hlavně okolo modrého klínu, jehož symbolika byla vysvětlována různě. Od zednářství přes modré dálavy až po slovenské hory. Modrá nám každopádně zůstala i po rozdělení Československa. Bílá pak může znamenat svobodu nebo čistou duši našeho lidu, červená krev prolitou za svobodu.

Je několik pomůcek, jak správně uchopit naši vlajku, to jest kde má být bílý a kde červený pruh. Přitom v této dovednosti především ti z nejvlastenečtějších vlastenců, členové a příznivci Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), mají problémy. Přitom jedna z pomůcek je pro tyto milé hochy jako stvořená: stačí si pamatovat, jak je to u sklenice piva – bílá pěna je nahoře.

Tato strana vedená Tomášem Vandasem, bývalým předsedou Dělnické strany, již v roce 2010 rozpustil Nejvyšší správní soud kvůli její xenofobní a protidemokratické rétorice a programu, udala v roce 2013 Policii ČR výstavu ve venkovské pražské galerii Artwall a v Národní technické knihovně. Na ní byla představena kolekce sedmi různě variovaných vlajek polského výtvarníka slovenského původu Tomáše Rafy, mezi nimiž byl také návrh česko-romské vlajky. Policie na základě znaleckého posudku skutečně tři ze sedmi vlajek vyhodnotila jako závadné. Úřad MČ Praha 7 pak umělci uložila pokutu 2 000 Kč. Tu ale jako nezákonnou zrušil pražský magistrát a přestupkové řízení zastavil. Návrh česko-romské vlajky vycházel totiž z časosběrného projektu „Nový nacionalismus v srdce Evropy“, ve kterém výtvarník Rafa od roku 2009 zkoumal hranice mezi nacionalismem, patriotismem, rasismem a xenofobií. „Smíšená vlajka, která poukazuje na fakt, že stát není etnicky čistý celek, je výzvou k zamyšlení nad konceptem národa a státu,“ vyjádřila se tehdy k projektu kurátorka výstavy Lenka Kukurová. „V České republice nežijí jen Češi, ale i jiné menšiny, které tu jsou rovněž doma.“

Později tyto vlajky visely i v galerii na univerzitě v Ústí nad Labem a vloni v dubnu na Mezinárodní den Romů aktivista Miroslav Brož snímek česko-romské vlajky vyvěsil na Facebook. A to neměl dělat. Nějaký český vlastenec ho udal a Brož dostal na konci roku od přestupkového odboru ústeckého magistrátu tisícikorunovou pokutu. Za „nezákonnou a necitlivou“ úpravu státní vlajky. Brož se samozřejmě odvolal, už proto, že tu existuje již osvobozující verdikt ve stejné věci.

Zatímco výtvarník Rafa návrhem česko-romské vlajky poukazuje na toleranci a nutnost soužití majority s menšinou, ti, kteří se nazývají vlastenci, mávají státní vlajkou na demonstraci DSSS, kterou drží i obráceně nebo ji mají popsanou hesly či symboly krajní pravice. A představte si, že z pohledu zákona je provinilcem pouze onen výtvarník! Podstatné totiž je, zda se poničí nebo přetvoří kus látky, který je sešitý ze „správně“ velkých dílů modré, červené a bílé barvy. Kdyby Rafa modrý klín zmenšil jen o pár centimetrů, mohl se pokutě za hanobení vlajky vyhnout. Potažmo fejsbůkář Brož. Znalec vlajek dodává: „Mnoho fotbalových fanoušků mívá proto vlajky s modrým klínem jiné velikosti, než jaký má mít vlajka jako státní symbol.“

Zdá se vám to absurdní?

Už samotná země, jež toleruje takové vlastence, je Absurdistán. Jen rudou nahradila hnědá. Nebo se smíchaly. Což je vůbec nejhorší.

Před pár dny nám ve vsi někdo pod rouškou tmy strhnul z plotu ukrajinskou vlajku. Vydržela měsíc, což je docela úspěch. Žena ušila novou. A máme dost látky aspoň na deset takových vlajek. Jen ve skrytu duše, úplně v malinkatém koutečku duše doufáme, že ruská agrese tak dlouho nepotrvá a Putin skončí v propadlišti dějin. Nebo raději v pekle.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.