S Janem Bartošem o Prague Music Performance
Jan Bartoš je znám především jako koncertní klavírista, jehož repertoár zahrnuje hudbu Mozarta, Beethovena, Janáčka nebo Smetany. Klavír studoval v ČR, Nizozemí i Spojených státech a jeho učiteli byli takové osobnosti jako Ivan Moravec, Alfred Brendel, Zenon Fishbein a Leon Fleisher. Je ovšem také uměleckým ředitelem Prague Music Performance, průběžného celoročního festivalu a vzdělávací instituce. Právě festival, jeho vývoj a budoucnost, byl hlavním tématem našeho rozhovoru.
V době, kdy jsi festival zakládal, jsi měl již velice slibně rozjetou kariéru koncertního klavíristy. Co tě přivedlo k myšlence se pustit i do organizační činnosti?
Při mých studiích v USA a Holandsku jsem zjistil, jak moc studentům v České republice chybí kontakt se zahraničím. Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale během mých studií na HAMU v letech 2001–2007 jsme měli na škole pouze jeden masterclass, na který přišlo pět lidí. Studenti na to vůbec nebyli zvyklí a v zahraničí jsem viděl, že to je standardní součástí vysokoškolského studia. Společně s mým profesorem z Manhattan School of Music Zenonem Fishbeinem jsme v roce 2010 založili letní školu. Během tří let přijelo více než sto studentů z celého světa včetně slavných škol jako Juilliard School nebo Yale University a mezi lektory byli Ivan Moravec, Alfred Brendel, Leon Fleisher, Tamás Vásáry a další. Před těmi dvanácti lety to byla senzace. Dnes již má díkybohu většina velkých festivalů a orchestrů edukační programy, ale ještě v roce 2010 byla situace zcela odlišná.
Jaká byla původní myšlenka festivalu, když jsi ho zakládal, a jak se za posledních dvanáct let proměnila?
Se Zenonem Fishbeinem jsme měli v plánu organizovat pouze letní školu. Když ale v roce 2013 nečekaně zemřel, byla přede mnou otázka, co dál. Chtěl jsem v našem díle pokračovat, ale zároveň jsem chtěl PMP přetvořit v trochu něco jiného, otevřenějšího a odvážnějšího. Zaprvé jsem nechtěl být omezený na léto, ale působit celoročně, abychom do Prahy mohli zvát co nejzajímavější osobnosti. To se o sedm let později při covidové pandemii ukázalo jako obrovská výhoda. Dnes již mnoho festivalů působí celoročně a je to podle mě logická reakce na to, jak se změnil svět a společnost. Málokdo si dnes může dovolit jít na deset koncertů v řadě. PMP také začal odrážet různorodost mých zájmů, kromě hudby všech žánrů jsme v průběhu let organizovali i filmové přehlídky, multidisciplinární projekty spojené s výtvarným uměním a tancem atd. Naše programové bohatství si zamiloval i Alfred Brendel, který je našim každoročním hostem. Společně jsme vymysleli projekty, ve kterých se prolíná hudba s filmem či poezií.
Jak jsi se s Alfredem Brendelem seznámil? Přišlo nejdříve seznámení, nebo spolupráce na PMP? Obecně mi přijde, že pozice ředitele festivalu, který je ale zároveň umělcem, může být velmi plodná pro navazování hodnotných uměleckých i lidských vztahů.
Když jsme ho v roce 2013 pozvali poprvé ke dvěma přednáškám v rámci letní školy, netušil jsem, jak zásadní a vzácný vztah se mezi námi vyvine a že se stane i mým dlouholetým mentorem. Alfred Brendel mě vždy fascinoval šíří svých zájmů a komplexním přístupem k hudbě. Jeho knihy pro mě patří k tomu nejlepšímu, co bylo o hudbě kdy napsáno. Ještě před několika lety však neexistovala ani jedna jeho kniha v českém překladu. Prague Music Performance v roce 2016 spojilo své síly s vydavatelstvím Volvox Globator a v průběhu těch sedmi let vyšly čtyři knihy: Brendelovy kompletní eseje, kompletní poezie, Abeceda klavíristy a jedna z jeho posledních knih Když dozněl potlesk. Uspořádali jsme také tři filmové přehlídky, jejichž byl Brendel kurátorem. Jeden večer Brendel věnoval i našemu společnému oblíbenci Janu Švankmajerovi. Kromě toho v průběhu těch let měl Brendel pět přednášek a vedl šest mistrovských kurzů.
To je na mé práci to nejvzácnější. Potkávání se s mimořádnými osobnostmi a naše následná intenzivní spolupráce na festivalovém programu. Snažím se o exkluzivní formáty, ne pouze o jeden jednotlivý koncert. Preferuji mnohaleté projekty, které mají přesahy i do edukační oblasti.
Jak vnímáš různé druhy publika, které na akce PMP chodí? Vnímáš tam jisté propojení? Například diváci, které festival „natáhl“ na určitý druh hudby se pak objeví na úplně jiném koncertě?
Ano, je to tak. Dodnes si pamatuji na první koncert, kdy jsme takto propojili dvě zcela různorodá publika. V první části večera vystoupil francouzský violista Garth Knox se svým ansámblem, kteří hráli Hildegardu von Bingen či Györgye Ligetiho, a po jejich vystoupení na scénu nakráčeli postpunkoví experimentátoři Pere Ubu s Davidem Thomasem. Večer skončil tak, že si dojaté máničky kupovaly CD se středověkou hudbou, a klasikáři zase klíčové desky Pere Ubu. Byla to velká legrace!
Festival už však tuto žánrovou pestrost nabízí řadu let. Vnímáš také, že si vychovává své vlastní publikum, pro kterého spojení Hildegardy z Bingenu a Pere Ubu není ničím zvláštním? A máš pocit, že zde PMP sleduje trend, který je obecně na vzestupu, nebo je to stále spíše těžký boj?
Pro mě osobně to bylo vždy normální, že jsem poslouchal všechno. Klasičtí hudebníci často poslouchají neklasickou hudbu jako odreagování. Tomu jsem nikdy moc nerozuměl. Když posloucháte například A Love Supreme od Johna Coltranea tak to může být leccos, jen ne odreagování… Spousta mých přátel poslouchá mnoho odlišných věcí a je to pro ně běžné, a myslím, že se nejedná o nějakou „bublinu“. PMP sleduje trend, který je ve světě normální, ale přijde mi, že u nás je to ještě pořád komplikované.
Velmi čitelná a v našich končinách ojedinělá je v rámci dlouhodobého programu PMP linka amerických avant-gardních skladatelů a hudebníků z okruhu Art Ensemble of Chicago a AACM. Proč jsi se rozhodl tuto hudbu dlouhodobě prezentovat? V čem je pro tebe důležitá?
Tato hudba mě přitahuje svou nekompromisností a divokostí. Absenci čehokoliv líbivého a kýčovitého v jejich celkovém přístupu k tvorbě považuji za zásadní. A v dnešní době velmi aktuální. Hlavní postavy této scény Anthony Braxton a Roscoe Mitchell jsou u nás takřka neznámí. Dokonce je neznají ani hudební publicisté… I když je jim oběma kolem osmdesáti, jsou stále v ohromné formě a neustále zkouší něco nového. V souvislosti s radikálností tvorby nelze nemyslet na včera zemřelého Jeana-Luca Godarda, takových osobností je čím dál méně.
Výrazné jsou také vzdělávací aktivity Institutu PMP, zvláště různé interakce PMP Orchestra, který v různých poměrech kombinuje zkušené hudebníky a studenty v interpretaci hudby improvizované, jazzové či experimentální. Proč je pro tebe důležité kombinovat produkci koncertů s hudebním vzděláváním?
Vidím v tom hluboký smysl. Mladí talentování lidé potřebují mnoho příležitostí, aby mohli rozvíjet svůj talent. A ten se nejlépe rozvíjí, když spolupracujete s někým lepším, než jste vy. Je to stejný princip, jako když světové orchestry mají své Akademie, kde se mohou mladí hráči rozvíjet, aby později mohli zastoupit své starší kolegy. Zatímco v klasické hudbě tento princip již dlouho funguje, hudebníci zabývající se experimentální a současnou hudbou tolik příležitostí nemají. A proto jsem založil PMP Orchestra, který mě naplňuje obrovskou radostí. Máme skvělého šéfdirigenta, švýcarského skladatele a dirigenta Rolanda Dahindena, který soubor neuvěřitelně rychle rozvíjí. Orchestr dostal pozvání na zahajovací večer darmstadtské letní školy v srpnu příštího roku, kde představí řízenou improvizaci na principu Language Types Music Anthonyho Braxtona. Dostali jsme také pozvání k natáčení světové premiéry Braxtonovy opery Trillium X pod vedením autora. Čekají nás velké věci.
Jaké jsou další vzdělávací aktivity Institutu PMP? Jakou máš pro tuto složku vizi?
Vizí mám mnoho a doufám, že se postupně naplní. V tomto roce zakládáme své vlastní hudební a knižní vydavatelství. Bude domovem pro PMP Orchestra a umělecky spřízněné osobnosti. Významnou aktivitou je také založení Akademie Ivana Moravce pro mladé klavíristy a komorní soubory. Byl jsem posledním studentem pana profesora Moravce a vytvořil se mezi námi krásný a hluboce přátelský vztah. Měl jsem vzácnou příležitost s ním připravovat i jeho mistrovské kurzy a rozhlasové pořady. Společně s Českou filharmonií bychom si přáli na tuto tradici navázat a Ivana Moravce tak pravidelně připomínat. Lektory letošního ročníku jsou Alfred Brendel a Boris Giltburg.
Program PMP je velice pestrý, nezřídka uvádí i neotřelé kombinace hudebníků či hudebních světů, které se tak často na pódiu nesetkají. Nezajímá tě se do některých těchto „cross-overů“ pustit sám, jako interpret?
Cross-over? To je pro mě sprosté slovo! Zatím se cítím šťastně i svobodně v mém klasickém světě, protože klavírní literatura je tak bohatá, že by nestačilo několik životů, aby člověk hrál vše, co ho zajímá. Občas mi přijde, že i některá stokrát hraná a natočená díla ještě nezazněla tak, jak mají. A to nemluvím o českých autorech, např. polovina Kabeláčova díla stále čeká v archivu. Kolik lidí zná českou poválečnou avantgardu? Je také neuvěřitelné, kolik úžasných žijících skladatelů v Čechách teď máme.
Máš tedy v plánu se v budoucnu více věnovat hudbě 20. století a hudbě současné?
Určitě ano. Z 20. století mě nejvíce přitahuje Arnold Schönberg a Béla Bartók. Miluji americkou avantgardu – Mortona Feldmana, Johna Cage, La Monte Younga, ale i George Crumba. Z klasických žijících autorů bych zmínil Györgye Kurtága či Helmuta Lachenmanna. Jak už jsem zmínil, čeští skladatelé střední generace jsou nesmírně zajímaví, a několik je jich ceněných vice v zahraničí, než u nás…
Jak vnímáš pozici festivalu v rámci českého hudebního či kulturní světa? Jak se ti daří v místních podmínkách pořádat akci takových rozměrů s tak odvážnou dramaturgií? Do jaké míry vnímáš Prague Music Performance jako lokální nebo jako mezinárodní projekt? Je cílem obohatit českou kulturní scénu, nebo dramaturgií festivalu také přesáhnout místní kontext?
V průběhu let se to změnilo k lepšímu. Ještě před deseti lety nám grantová komise Ministerstva kultury neudělila grant v klasické hudbě, protože organizujeme i jazzové koncerty! Když jsem studoval v Amsterdamu, bylo normální, že jsem šel jeden večer na Pierra Bouleze, druhý den na Schuberta s Bernardem Haitinkem, a třetí večer do toho samého sálu na Wayne Shorter Quartet. A v New Yorku to bylo úplně normální. V tom mi to u nás dlouho přišlo zoufale provinční a stále člověk musí bojovat s konzervativností českého publika, která se projevuje na všech frontách. Našimi aktivitami určitě přesahujeme místní kontext viz již mnou zmíněné pozvání do Darmstadtu, pozvání k natáčení světové premiéry opery Anthonyho Braxtona, či pravidelná spolupráce s umělci z newyorské downtown scény.
