V berlínské galerii Hamburger Bahnhof probíhá pokračování dnes již legendární výstavy Broken Music.
Gramofonová deska – obdivovaná, zatracovaná, překonaná a znovu se vrátivší na výsluní pozornosti. Doprovází nás a umožňuje nám poslech hudby již téměř sto čtyřicet let. Její podoba, využití i vzhled se měnily, z původní tvrzené pryže přes šelak až po vinyl se měnil materiál a s ním i kvalita záznamu. V devadesátých letech to po drtivém nástupu digitálních médií vypadalo, že je s gramofonovou deskou amen. Ale budoucnost je vždy nejistá a často překvapivá – dnes je tu gramofonová deska (vinyl, elpíčko) stále s námi a nahnutě to naopak vypadá s kompaktními disky. Deska od samého počátku nebyla jen médiem pro záznam a poslech hudby, nýbrž též uměleckým objektem nesoucím hudební i výtvarné poselství.
Gramofonová deska je médium obsahující hudbu nebo mluvené slovo vylisované do černého plastového kotouče. Je to médium s dlouhou a pohnutou historií. Od počátku fascinovala lidi svým vnitřním rozporem – jednalo se o pevný předmět, který obsahuje nehmotný zvuk. Umělci si brzy uvědomili tvůrčí možnosti desky a proměnili ji v umělecký objekt. Navrhovali obaly pro gramofonové firmy a dokumentovali zvuk svých skladeb, performancí, čtení a instalací v jejích drážkách, přičemž akustický obsah a vizuální vzhled je vnímán jako vzájemně se ovlivňující a jednotný.
Médiem gramofonové desky a jeho rolí zejména v avantgardním umění se zabývala legendární výstava Broken Music. Artistsʾ Recordworks, kterou uspořádala v roce 1989 daadgalerie ve spolupráci s Ursulou Block, majitelkou galerie a obchůdku gelbe MUSIK v Západním Berlíně. K názvu Broken Music a k osobě Ursuly Block se budu ve svém reportu průběžně vracet, neboť obojí hraje důležitou roli i ve vztahu k současné výstavě. Pojem broken music je neoddělitelně spjat s tvorbou Milana Knížáka. Tento terminus technicus popisuje kompoziční metodu, kterou její autor rozvíjí již od raných šedesátých let. Původně se týkala experimentů s destruovanými deskami, ale později byla rozšířena i na práci se standardním notovým zápisem. Právě tento název si Ursula Block a Michael Glasmeier vybrali pro svoji výstavu, která se konala v daadgalerie od 18. prosince 1988 do 12. února 1989. V té době se daadgalerie nacházela na Kurfürstenstraße nad kavárnou Einstein. Dalšími místy konání byly MAGASIN v Grenoblu v roce 1989 (Autour du disque), Sydney v roce 1990 (Satelitní výstava 8. bienále v Sydney v Ivan Dougherty Gallery) a Musée d’art contemporain de Montréal na přelomu let 1990 a 1991. Výstava našla velký ohlas z řad publika i odborné veřejnosti a stejnojmenný katalog, jehož editory byla Ursula Block a Michael Glasmeier, kromě kompletního přehledu vystavených exponátů obsahoval rovněž iniciační texty, jejichž autoři byli René Block, Ursula Block, Michael Glasmeier, Theodor W. Adorno, Laszlo Moholy-Nagy, Jean Dubuffet, Hans Rudolf Zeller a Milan Knížák. Ačkoliv byla gramofonová deska na konci osmdesátých let stále ještě nejrozšířenějším médiem, než ji na dlouhou dobu vystřídal kompaktní disk, hlavním centrem pozornosti výstavy Broken Music. Artistsʾ Recordworks byla deska jako objekt avantgardního umění. Tomu odpovídal i okruh umělců a jejich vystavených děl, přičemž stěžejní roli hrál malý kotouček. K vidění i slyšení byly destruované desky Milana Knížáka, Jean Dubuffet, Laszlo Moholy-Nagy a jeho pokusy o vytvoření hudby andělů, Marcel Duchamp a jeho rotoreliéfy, instalace 33 1/3 pro dvanáct gramofonů od Johna Cage speciálně vytvořená pro Broken Music, do jejíhož zvukové výsledku byli zapojeni návštěvníci výstavy, zvuková skulptura Nam June Paika, Lawrence Wiener, Christian Marclay, Boyd Rice, akustické vzpomínky a dokumenty Kurta Schwitterse, Yvese Kleina, Allana Kaprowa, Wolfa Vostella a dalších.
Zanechme však historie a přenesme se do současnosti. V návaznosti na průkopnickou výstavu Broken Music. Artistsʾ Recordworks sleduje výstava Broken Music Vol. 2 zapojení umělců do práce s deskou za posledních celých sedm desetiletí. Prostřednictvím více než sedmi set nahrávek, představených v deseti kapitolách, představuje výstava vývoj desky jako uměleckého média od poválečného období až po současnost. Výstava, která probíhá do konce května, se koná v berlínské galerii moderního umění Hamburger Bahnhof, konkrétně v části zvané Rieckhallen. Jedenáct zastavení v halách bývalého depa železniční stanice nás provádí historií i současností gramofonové desky:
0 Gelbe Musik
1 Gelbe Musik archiv
2 Recorded Sounds
3 Sound Sculpture & Installation
4 Germany: West & East
5 Pop / Art / Music
6 Broken Music Now
7 Art Goes Club
8 Artists Labels
9 Label Art Collaborations
10 Sound Tracks
Vedle přechodové lávky z hlavní budovy Hamburger Bahnhof do Rieckhallen se skví nápis vyvedený v moderním, nikoli snadno čitelném fontu:
BROKEN MUSIC VOL. 2
díla od: Saâdane Afif, Fatima Al Qadiri, Kai Althoff, Laurie Anderson, Katja Aufleger, Jean-Michel Basquiat, Harry Bertoia, Claus Böhmler, Henning Christiansen, Pauline Curnier Jardin, Katharina Fritsch, Dominique Gonzalez-Foerster, Douglas Gordon, Romuald Hazoumè, Anne Imhof, Rolf Julius, Milan Knížák, Käthe Kruse, Christina Kubisch, Hans Peter Kuhn, Bernhard Leitner, Robert Lippok, Christian Marclay, Luzy McKenzie, Michaela Melián, Piotr Nathan, Carsten Nicolai, Emeka Ogboh, Nam June Paik, Raymond Pettibon, Susan Philipsz, Wolfgang Tillmans, Jorinde Voigt, Andy Warhol, Lawrence Weiner
V obsáhlém výčtu jmen a nahrávek představuje jedinou českou stopu Milan Knížák, který se ve výstavě objevuje v několika dalších souvislostech.
Po překonání tunýlku spojujícího hlavní nádražní budovu a bývalé depo se otevírá první hala expozice věnovaná berlínské galerii gelbe MUSIK. Prostorem malá, ale významem velká galerie původně vznikla v roce 1981 jako výstavní prostor v samotném centru Západního Berlína. Nenápadná místnost v Schaperstraße patřící do berlínského distriktu Wilmersdorf se stala na příští tři desítky let místem setkání posluchačů, příznivců výtvarného umění, sběratelů i samotných umělců. Podle majitelky Ursuly Block zahajovací performanci provedl přímo v galerii Milan Knížák. Regály s gramofonovými deskami a knihami, na stěnách výtvarné práce vystavujících umělců (byly jich desítky, jen namátkou lze uvést jména jako Nam June Paik, John Cage, Milan Knížák, John Cage, Yoko Ono, Sonic Youth, Terry Fox). Kromě přední místnosti galerie a obchodu se v zadní části nacházel rozsáhlý archiv moderní hudby, čítající média, časopisy, odborné knihy i vzácné objekty. Právě takový dojem se pokouší navodit první sál expozice, jehož součástí je světelná a zvuková instalace Hanse Petera Kuhna, která vznikla v roce 1998 právě pro gelbe MUSIK.
Dodejme, že původ názvu gelbe MUSIK odkazuje na pojednání malíře a teoretika Vasilije Kandinského o žluté barvě, o žluti a jeho synestetické představě vzájemného vztahu barvy a hudby.
Naproti tomu žlutá, pokud ji pozorujeme přímo (v jakékoli geometrickém tvaru), zneklidňuje člověka, bodá, rozjitřuje a ukazuje povahu násilí vyjádřeného v této barvě v posledku působícího na mysl drze a vtíravě. Tato vlastnost žluté, která má velký sklon ke světlejším tónům, může mít tak velkou mohutnost a výšku, že jsou pro oko a mysl nesnesitelné. Při tomto nárůstu zní jako ostrá trubka znějící stále hlasitěji nebo tón fanfár nesoucí se do výše. Žlutá je typicky pozemská barva. (Vasilij Kandinskij: O duchovnu v umění, 1911)
I druhém sále se expozice vztahuje ke galerii gelbe MUSIK, kde přehlídka pokračuje ukázkami z jejího archivu. Zde se gramofonová deska představuje nikoli pouze jako médium pro záznam zvuku, nýbrž jako výtvarný objekt. Joseph Beyus, Nam June Paik, Phill Niblock, John Cage, Laurie Anderson, David Tudor, Philip Corner, Henning Christiansen, Juan Hidalgo – jeden skvost hudební avantgardy za druhým, všechny s možností prohlédnout si je zblízka a poslechnout si ukázky ve sluchátkách, která si lze zapůjčit při vchodu do expozice. Druhou možností, jak se věnovat poslechu, je velký jukebox vybavený napevno připojenými sluchátky, digitální obsluhou včetně obrazovek s naskenovanými předními i zadními stranami obalů s celkem čtyřiadesmdesáti nahrávkami.
Ve třech samostatných sálech jsou představeny zvukové instalace, jejichž autory je Christina Kubisch, Susan Philipsz a Rolf Julius. Na rozlehlé dřevěné podestě posledně jmenovaný Rolf Julius v instalaci nazvané Backstage z roku 2008 důmyslně propojil desítky objektů a materiálů lidského i přírodního původu, zkombinoval je se světly a systémem reproduktorů. Jemná zvuková síť zvukového záznamu a vizuální podoba instalace odpovídá konkrétní situaci z umělcova ateliéru v době vzniku jeho díla. Christina Kubisch a její zvuková a světelná instalace The True and the False z roku 1992 se nachází ve ztemnělém sále a je tvořena dvanácti brusnými kotouči osvětlenými fluoreskujícím pigmentem. Dvanáct tichých přírodních zvuků, které se prolínají v permanentně měnících se kombinacích, tvoří hudební část instalace. Třináctiminutová zvuková instalace War Damaged Musical Instruments (Shellac) z roku 2015, jejíž autorkou je britská umělkyně Susan Philipsz, je prostorově rozmístěna do šesti kanálů. Ze šesti shora zavěšených amplionů zní melodie dechových nástrojů ze sbírky Muzea hudebních nástrojů v Berlíně, které byly poškozeny za první a druhé světové války. Každý nástroj je přiřazen svému reproduktoru a fragmenty tónů se při pohybu posluchače místností spojují do jednolitého celku.
Zvláštní sál je věnován populární hudbě, kterou v historii ani současnosti gramofonové desky nelze opomenout. Fenomén populární hudby pochází z padesátých let z USA a Velké Británie, odkud se rychle rozšířil do celého světa. Deska se stala spotřebním zbožím a její obsah oslovoval stovky milionů lidí. Tato změna přinesla inovace v oblasti nahrávacích a výrobních technologií, kultovní postavení pro řadu umělců, vliv na módu i životní styl. Gramofonová deska přestala být pouhým médiem pro záznam a reprodukci hudby, nýbrž se přiblížila a v některých okamžicích spojila s výtvarným uměním při tvorbě obalů pro nově vznikající hudební alba.
Část výstavy je věnována berlínské punkové scéně, která v sedmdesátých letech vyrostla v západní a navzdory tuhému režimu i ve východní části města. Zatímco v Západním Berlíně punková hudba posléze vycházela na gramofonových deskách, ve Východním Berlíně to samozřejmě nebylo možné a šířila se v undergroundu na kazetách vydávaných vlastním nákladem. V přilehlých malých místnostech lze zhlédnout tematické dokumentární filmy o těchto subkulturách.
V devadesátých letech po masivním nástupu digitálních technologií a digitálních médií (CD, DVD, později SACD, Blu-Ray) nastává soumrak gramofonových desek. I gelbe MUSIK, zavedený obchůdek s avantgardní hudbou v čele s Ursulou Block, na tuto změnu zareagoval a ve svém distribučním sešitu, vydávaném a rozesílaném v tištěné podobě, nabízel stovky titulů pocházejících z minulosti, které byly znovu vydány na CD, jakož i hudební novinky. Přesto byly některé speciální edice i nadále vydávány v malých nákladech na elpíčku a staly se z nich ceněné sběratelské lahůdky.
Samostatnou část expozice tvoří koutek, v němž se návštěvníci podílejí na vzniku hudby. Carsten Nicolai alias Alva Noto vytvořil interaktivní instalaci nazvanou bausatz noto ¥, která představuje rozšířenou verzi instalace z roku 1998. Na stole spočívají čtyři legendární DJské gramofony Technics SL-1210, 12 singlů, zesilovač a sluchátka. Návštěvníci si mohou sami vybrat různobarevné desky, z nichž každá je opatřena deseti nekonečnými drážkami. Různé barvy značí různý zvukový materiál, který mohou návštěvníci libovolně míchat, vrstvit, měnit tempo apod., a tvořit tak nekonečné hudební kombinace.
Důležitou částí výstavy je téma terénních nahrávek, vznikajících v přírodě či ve městech. S tímto tématem je nedílně spojeno jméno skladatele a teoretika R. Murray Schafera (1933–2021) a jeho koncept zvukové krajiny (soundscape). Teoretickým i praktickým zásadám se Schafer věnoval ve své práci The Tuning of the World (The Soundscape) z roku 1977, v níž zkoumal vliv specifických akustických jevů na životní prostředí a na způsob života, která se posléze stala biblí všech soundartistů a hudebníků věnujících se field recordings.
V posledním sále se dostáváme do současnosti. Klubová scéna, mající svůj počátek v 80. letech, DJs, nezávislé labely, nezávislost získaná s příchodem dostupných počítačů… část výstavy je zaměřena na tyto berlínské subkultury od Panasonic až po Berghain. Své místo má i ukázka speciálních edic dneška, konkrétně ediční řada The Vinyl Factory Roberta Meijera, založená v Kleve v roce 2001. Každé vydání vytvořené jako dvojalbum v sobě spojuje dvě na sobě nezávislé, a přesto se doplňující a vzájemně ovlivňující výtvarné a hudební práce. V současnosti The Vinyl Factory vydává hudební časopis, v Londýně provozuje obchod s gramofonovými deskami a vlastní label.
V nenápadné místnosti na konci Rieckhallen (před rozlehlou instalací Bruce Naumanna Room with My Soul Left Out, Room That Does Not Care, která není přímou součástí výstavy) a do níž již někteří návštěvníci nedorazí, se nachází skleněná krabice. Název 7 Objects lapidárně charakterizuje její obsah, který v roce 1969 vytvořili tehdy mladí umělci David Bradshaw, Eva Hesse, Stephan Kaltenbach, Bruce Nauman, Alan Saret, Richard Serra a Keith Sonnier. Jediným zvukovým zdrojem je zde deska s třemi skladbami od Bruce Naumana, přičemž první z nich je skladba pro housle k jeho prvnímu videu. Nauman, který tento nástroj neovládal, se zde pokoušel hrát maximální rychlostí. Objekt je uložen v oddělené speciální místnosti, v níž je naprosté ticho, jen při bedlivém naslouchání lze slyšet přeslechy z vedlejších sálů, popřípadě hovory a hluky vydávané návštěvníky.
Výstava Broken Music Vol. 2 v mnoha ohledech oslavuje vytrvalost a nezničitelnost desky. Zároveň je výstava poctou všem umělcům a nadšencům vinylů tomuto předmětu se stále věnujícím. Desky na výstavě Broken Music Vol. 2 pocházejí ze sbírky Národní galerie, které se v roce 2019 podařilo s pomocí Ernst von Siemens Kunststiftung a Ernst von Siemens Musikstiftung získat rozsáhlou kolekci desek Ursuly Block. Kurátoři Sven Beckstette a Ingrid Buschmann doplnili výstavu řadou přednášek, diskusí, prezentací a koncertů odehrávajících se přímo v expozici. Výstava může být vnímána i jako oslava čtyřiceti let existence Freunde Guter Musik e. V. – obecně prospěšného spolku neúnavně pořádajícího koncertní akce nové hudby německých i zahraničních umělců na rozmanitých místech v Berlíně. Tento report tedy může sloužit i jako doporučení a pozvánka na tuto výjimečnou expozici, která se koná až do 14. května tohoto roku.
Hamburger Bahnhof – Trocha historie na závěr
Hamburger Bahnhof – Národní galerie budoucnosti. Tak zní hrdý název galerie moderního umění, nacházející se v Invalidenstrasse v berlínské čtvrti Moabit. Nádražní budova byla postavena v letech 1846–1847 podle plánů Friedricha Neuhause a v dávné minulosti byla konečnou stanicí berlínsko-hamburské dráhy. Jedná se o jednu z nejstarších dochovanou nádražních budov v Německu. Původní účel nádraží se změnil již v roce 1884, kdy v bezprostřední blízkosti bylo vybudováno Lehrter Bahnhof, dnes Berlin Hauptbahnhof, odkud začaly odjíždět vlaky z Berlína severním směrem. Původní zastávka byla odstraněna a z budovy se stal kancelářský a bytový komplex. V roce 1906 se bývalé nádraží stalo sídlem Královského muzea stavebnictví a dopravy. Muzeum bylo ve své době velmi oblíbené a v letech 1909–1916 byla dvakrát rozšířeno o západní a východní křídlo na levé a pravé části budovy. Na konci 2. světové války bylo muzeum poškozeno spojeneckým bombardováním a poté uzavřeno, ale samotné sbírky byly zachovány. Po válce se muzeum nacházelo v britském sektoru Berlína, zůstalo však pod dohledem Říšské dráhy, která provozovala železnice kromě východního Německa i v celém Berlíně. Na otevření muzea však východoněmecké vedení nemělo žádný zájem, a proto v osmdesátých letech převedlo sbírku i samotnou budovu do západních rukou. Koncem osmdesátých let sloužily prázdné haly jako prostory pro dočasné výstavy. V té době berlínský podnikatel a sběratel umění Erich Marx nabídl svoji sbírku jako trvalou zápůjčku městu Berlín. V roce 1987 rozhodl berlínský senát o zřízení muzea současného umění v budově bývalého nádraží. V první polovině devadesátých let byla budova zrekonstruována podle plánů Josefa Paula Kleihuese a v listopadu 1996 byla slavnostně otevřena výstavou děl Sigmara Polkeho. Joseph Beuys, Anselm Kiefer, Robert Rauschenberg, Cy Twombly, Andy Warhol a jejich díla jsou součástí Marxovy sbírky a tvoří stálou expozici muzea. Velkou část sbírky tvoří videoart 70. let ze sbírky Mikea Steinera a mediální archiv Josepha Beuyse. V roce 2004 byla další část komplexu nádražních budov, bývalé depo Německých císařských drah, přestavěna na výstavní halu Rieckhallen. Sbírka obsahuje velkoformátová díla Paula McCarthyho, Jasona Rhoadese, Rodneyho Grahama, Petera Fischliho a Davida Weisse a Stana Douglase. Okolí muzea bylo postupně zastavováno hotely a bytovými komplexy, mezi nimiž se původně zdaleka viditelná hlavní budova začala ztrácet; v bezprostřední blízkosti Hamburger Bahnhof vznikla nová trasa metra. V roce 2020 rakouská realitní společnost CA Immo jakožto majitel budovy muzea oznámila plány na demolici Rieckhallen po vypršení nájemní smlouvy v září 2021. Krátce poté Spolková agentura pro nemovitosti zahájila jednání o koupi Hamburger Bahnhof. Městu Berlín se nakonec podařilo Rieckhallen vykoupit a zachránit pro výstavní účely. Podobnost čistě náhodná se situací u nás, jen tentokrát se šťastným koncem pro umění.
Doprovodný program k výstavě Broken Music Vol. 2
40 let Freunde Guter Musik Berlin e.V.
BROKEN MUSIC Vol. 2_LIVE
20. 4. – 5. 5. 2023
70 let gramofonových desek a zvukových prací umělců a umělkyň
16.12.2022 – 14.05.2023
Hamburger Bahnhof – Národní galerie současnosti / Rieckhallen
Invalidenstraße 50-51, 10557 Berlín
Čtvrtek, 20. 4. 2023, 20:30
Sven-Åke Johansson
Skladba pro telefonní seznam pro dvoje Zlaté stránky (1989) (10‘)
Sven-Åke Johansson, telefonní seznamy Západního Berlína
Šest klavírních kusů v barokním stylu (2021) (15‘)
Simon Phillips, klavír
Sólo pro 2 hi-hatky (2020) (20‘)
Sven-Åke Johansson, perkuse
Koncert pro 10 + 1 kráječů na vajíčka pro 11 hráčů (2020, premiéra) (20‘)
Celý katalog D pro 8 performerů (2003) (15‘)
Sobota, 22. 4. 2023, 20:30
Charlemagne Palestine
Strumming Music
sólový klavír (45’)
Jessica Ekomane
Multivocal
kvadrofonická živá performance (30’)
Čtvrtek 27. 4. 2023, 21:00
Hassan Khan
The Infinite Hip-Hop Song Live!
performance (90‘)
Pátek 28. 4. 2023, 21:00
Emeka Ogboh
Lagos Sessions
živá performance (60’)
Čtvrtek 4. 05. 2023, 20:00
Raed Yassin
Phantom Orchestra
sólová performance s 12 gramofony a 42 gramofonovými deskami (90’)
Pátek 5. 5. 2023, 20:30
Mieko Suzuki & Claudia Rohrmoser
Broken Vinyl
record player audio-video performance (30’)
Christian Marclay
Record Players (1982)
ensemble performance with records (5-8‘)
Broken Music_Party
40 let Freunde Guter Musik Berlin
DJ Performances & beyond
Rieckhallen Underground