S architektem projektu Semai o technikách experimentální tvorby, vztahu black metalu a temné elektroniky i imaginacích kloubících hudbu a literaturu.
Jihlavský umělec Jakub Fraj alias Hastur se díky svému projektu Semai stal jednou z nezaměnitelných postav české hudební alternativy. Ačkoli původně Semai založil coby standardní kapelu black metalu druhé „norské“ vlny, okolo roku 2006 uskupení přetavil v čistě sólový projekt, který žánrovou atmosféru pochmurnosti buduje experimenty s industrialem, noisem i drone metalem. Solitérní Semai i po přerodu zůstal hlavním ventilem Frajovy kreativity, i tak se však Jihlavan místy nebojí spolupracovat i s jinými umělci. Jeho hru jsme tak mohli zatím slyšet i v raw blackmetalových pokusech F 40 / F 25.1 Jana Šincla a Jaroslava Diviše či v ritualismu Hidden Congregation, na jehož post-industrialových texturách spojil síly s Magdalenou Kiselou a Přemyslem Ondrou. Po únorové recenzi na aktuální desku Semai 136199 přinášíme rozhovor, v němž Fraj poodhalí mimo jiné vývoj Semai, proces své hudební kompozice, své fantaskní i více reálné inspirace a plány do budoucna.
Dle starších rozhovorů byl tvůj skladatelský obrat způsoben tím, že tě již klasický black metal nenaplňoval a chtěl jsi tvořit více v intencích noiseovějších projektů jako Emit, vliv ale na tebe měl i industrial a droneové harmonie Sunn O))). Proč jsi cítil vyčerpání z tradičního black metalu a proč se Semai chtělo inspirovat právě v těchto alternativnějších počinech?
V první řadě kolem roku 2006 přišlo zpozorování, že se z black metalu vytrácí ona pověstná lo-fi „undergroundovitost“ a původní zápal, který byl v Norsku na počátku devadesátých let. Začaly nastupovat kapely jako Behemoth, které sice měly profesionální a precizní zvuk, avšak ztratily auru primitivního vyjádření, kde si každý může vzít do ruky nástroj a bez producentů prostě tvořit zvuk s patřičným nábojem. Zkrátka jsem byl rozladěn tím, že se z black metalu stává další řadový komerční metal. Jak přitom člověk pátral, kam se v zahraničí žánr posouvá dál, objevoval droneové skupiny tyou Sunn O))), jejichž Black One (2005) je čistokrevné black metalové album jen nahrané droneově. O tom, že se žánr dá dělat i jiným způsobem, mě dále přesvědčily i experimenty Gnaw Their Tongues. Různá malá metalová nakladatelství (například Ravenheart Productions) v té době navíc začala distribuovat i jiné alternativní nahrávky, jež s metalem měly kompozičně málo společného. Tak se ke mně dostaly projekty typu hlukového Emit, industriálního MZ.412 či „dark ambientního“ Stalaggh. Při jejich poslechu mi došlo, že mají stejnou energii a atmosféru black metalu s jeho nihilismem a temnotou, ale zvukově jsou mnohem dál. Byl to zase další krok více k extrému a k okrajovosti, což byly aspekty, které jsem v té době v hudbě obzvláště vyhledával. Rok předtím zároveň Semai přestala fungovat jako plnohodnotná kapela a zbyl jen kytarista Togleraq. Přemýšlel jsem, jak s projektem dál, zdali mám pokračovat cestou klasické severské školy blacku, nebo Semai posunout někam dál. Když jsem myšlenku experimentování nadhodil Togleraqovi, moc se na to netvářil – pro něj měl black metal jít cestou spíše Behemoth či Immortal. Nakonec jsme se tedy dohodli, že já se Semai zůstanu sám a budu projekt rozvíjet vlastními způsoby v rámci absolutního undergroundu i hledání zvukových experimentů a on se vydá vlastní cestou.
Připomínám, že i po jeho odchodu ze Semai jste s Togleraqem nahráli split Between Two Worlds (Sky Burial, 2015).
Ano, to už jsme se hudebně naprosto rozešli, ale stále jsme zůstávali přáteli. Togleraq si po odchodu vymyslel svůj vlastní jednočlenný eponymní blackmetalový projekt a po vytvoření několika skladeb mě požádal o vokály. Při jejich nahrávání nás napadlo, že bych já k trackům udělal i nějaké vlastní pásmo a vydali vše společně přes Waldemarův label Sky Burial. Ostatně se všemi bývalými členy Semai jsem byl tu dobu v kontaktu, ačkoli každý hrál již něco jiného. Bubeník Vencl se například realizoval v noise-rockové kapele Human Steak. Baskytarista Gothinass zase po odchodu ze Semai přesedlal zpět na svůj hlavní nástroj – kytaru – a vrhl se na death metal, před pár lety ale fungoval i v jihlavské post-rockové kapele Kannout.
V původním Semai jsi měl na starosti pouze hlasy, po nastoupení sólové cesty jsi začal komponovat s baskytarou a softwarem. Proč jsi se rozhodl tvořit své drony a další linky právě basou, když je obvyklejším droneovým instrumentem kytara?
To je vlastně docela vtipný vývoj. Po odchodu Togleraqa jsem hledal nástroj, který bych si mohl osvojit. Kytara se sice volila jako ta nejpřímočařejší cesta, v té době mě ale dost bavil velmi primitivní black norského Ildjarn, jehož rané nahrávky jsou realizované čistě na baskytaru hutně zkreslenou přes distortion. Říkal jsem si, že by Semai s basovkou mohla mít brutálnější, mohutnější a „nabasovanější“ zvuk a vykompenzoval bych tím, že hraji sám. Zpočátku jsem navíc měl i poměrně naivní představu, že na basu se čtyřmi strunami se bude „o dvě struny“ jednodušší naučit hrát než na kytaru. Ono se samozřejmě ukázalo, že basa není o nic snazší, jelikož krk je o něco delší, a navíc je oproti kytaře náročnější na ní vybrat dobré efekty, aby výsledek zněl tak, jak potřebuji. Nakonec se ale baskytara ukázala jako dobrá cesta.
V softwaru tvoříš jak syntezátorové linky, tak bicí. Proč tak výrazně při skládání využíváš právě digitální technologie?
Je to pro mě asi nejjednodušší. Další hromada krabiček (například modulární či bicí syntezátory) by byla pro mě komplikovaná věc, finančně i prostorově. Musel bych si přitom držet i zkušebnu či jiný prostor, kde bych tento hardware mohl mít. Proto jsem se vydal méně náročnou cestou jakéhosi komplexního softwaru. Po počátečním hledání jsem na dlouhé roky skončil u osvědčeného Abletonu, který dokáže dobře fungovat i živě. Poslední roky jsem však místo něj začal používat Bitwig – přijde mi, že je jako DAW zaměřený kreativněji a že se jedná i o nějaký nástroj a tvořivou platformu, nejen o čistě produkční stanici zaměřenou na nahrávání, mix a mastering (tyto funkce v něm jsou samozřejmě zastoupeny také). Člověk si v Bitwigu může sám aktivně sestavovat kupříkladu vlastní modulární syntezátory a je pro něj jednoduché se v programu k nápadům zpětně vracet, opravovat je a editovat.
Tvé poslední počiny tematicky akcentují nejrůznější kosmické a přírodní dálavy či jiná místa mimo naši běžnou zkušenost, ať už vyjádřené skrze literaturu, či jinak. Z jakého důvodu využíváš tyto inspirační zdroje, jak se tato „temná“ a „drsná“ exotika váže k Semai? Existují i jiná témata, která v Semai rád prozkoumáváš a jimiž se necháváš inspirovat?
Nemusí se nutně jednat o nějaké „vzdálené geografie“, prvotním impulzem pro téma nahrávky v dnešní době prostě bývá zajímavý film, seriál či knížka. Vždy na mě však musí zapůsobit atmosféra toho díla, a poté v něm vyhledávám něco, co by na mě účinkovalo jako hudba, kterou chci slyšet. Například Carcosa (2015) byla inspirována hororovou fantastikou Krále ve žlutém (1895) od Roberta Chamberse. Obdobně, The White Leviathan (2019) vznikl na popud Melvillovy Bílé velryby (1851), při jejíž četbě mě fascinovalo, jak nehostinné místo ony rybářské vesnice byly a jak krutou práci lov velryb na moři představoval. Jelikož motivy krutosti a nehostinnosti zapadaly do portfolia Semai, složil jsem následně The White Leviathan coby snahu tuto atmosféru postihnout. Nejnovější 136199 pak byla podnícena Lovecraftovými Houbami z Yuggothu [napsanými mezi lety 1929–1930 – pozn. redakce], v nichž Lovecraft umístil svá božstva na tehdy nově objevenou planetu Pluto coby na pro tu dobu nejvzdálenější součást sluneční soustavy. Chtěl jsem při jejich četbě ono lovecraftovské téma více zasadit do dnešního reálného světa. Dnes je za nejvzdálenější samostatné těleso soustavy považována planetka Eris s jejím měsícem Dysnomií, a tak jsem se snažil o těchto tělesech něco načíst a představovat si, jak by tyto dálavy mohly na člověka působit, kdyby se tam náhodou objevil, co by například slyšel v těchto nehostinných oblastech skal, zimy a větru. Při tomto přemýšlení jsem si uvědomil, že znázornění atmosféry těchto dvou těles bych vlastně mohl pojmout i hudebně, a tak se zrodily tracky Eris a Dysnomia a tato deska. Při promýšlení jejího konceptu mě dále napadlo skladby propojit narativem o cestě k planetce a za ni. Zjistil jsem si proto něco o mezních vzdálenostech těles od Slunce a podle toho jsem si pak formuloval délku intra Perihelion a outra Aphelion, představující právě cestu k Eridě a následné opuštění této planetky dál za hranice sluneční soustavy.
Zkrátka, na hodně obecné rovině, prvně mě musí něco zaujmout a na základě toho buduji své plochy. To platilo i předtím, než jsem začal nápady čerpat z literatury a kinematografie. U mého staršího dema Degeneration of Mankind (2008) jsem byl kupříkladu inspirován svým dospíváním. Řada mých starších přátel již začala chodit do práce a já jsem viděl, jak je vysává tovární život, jelikož i o víkendech řešili jen práci a neměli pomalu čas na nic jiného. Tehdy to na mě působilo způsobem, že fabriky lidi využívají jen jako baterie, které „vycucají“ do maxima a pak je odhodí stranou, a tyto motivy jsem pak použil pro kompozici dema. Následně se vrátily opět tradičnější blackmetalové náměty antiklerikalismu a boje proti náboženství. Snažil jsem se představovat, jak reálně podprahově na lidi působí církevní kolos, což posloužilo jako základ kupříkladu EP Opus Dei (2010). Nyní však přemýšlím i nad jinými inspiracemi, než jsou knihy a filmy, jako například vulkanická činnost či něco dalšího, co člověka ohromně přesahuje a má potenciál i zcela zničit svět.
Na splitu s Korium (2012) se ale zaobíráš i tématem katakomb, tématem, jejž sám považuješ za typicky jihlavské. Má na tebe nějaký vliv prostředí Jihlavy (a Vysočiny celkově) i mimo tuto nahrávku?
Jihlava mě určitě nějakým způsobem ovlivňuje. Není to žádný krásný lázeňský resort, ale průmyslové město, které je dnes zanedbané a špinavé, a Vysočina je obecně hodně nevlídný a syrový kraj se sychravým počasím. Ačkoli to tu mám velmi rád, tyto pochmurné obsahy na člověka chtě nechtě působí, má je zakořeněné v DNA a vždy s nimi bude pracovat.
Je vidět, že skladby pojímáš jako a specifický soundtrack a snažíš se o jejich promyšlený vývoj. Co tě vede k této metodě a proč nespoléháš více na improvizaci?
Improvizované věci jsem dříve více zkoušel, ale přišlo mi, že tyto mé výtvory nemůže nikdo jiný chtít poslouchat, že v nich není nic, kvůli čemuž by si je pustil. Nevím, jestli zde hraje roli i jakási autocenzura, každopádně se jedná jistě o pozůstatek mých hudebních kořenů v metalu, jehož plánovanou strukturovanost potřebuji u svých skladeb dodržet taky. Na druhou stranu si však občas stále zkouším nějak s improvizací hrát a na 136199 se vlastně nacházejí poprvé dva improvizované tracky – jedná se o Perihelion a Aphelion. Při jejich designu jsem si jen ujasnil, co na nich chci mít (znázorňují cestování vakuem, proto kompozice musí obsahovat jen menší množství elementů), a poté jsem přistoupil k samotnému spontánnímu tvoření. Myslím, že se mi to povedlo. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem byl s výsledkem volné hry spokojen, a proto jsem skladby nakonec na finální album umístil.
Zůstaňme u 136199, které bylo zveřejněno přesně na den výročí objevení Eridy. Promyšlený čas vydání vyžaduje vždy jisté naplánování, jak dlouho jsi na albu pracoval?
Na desce jsem začal dělat tak rok předtím. Již na začátku podzimu 2022 jsem měl hotové kompozice Eris a Dysnomia bez zkreslených basových partů, v říjnu jsem je pak kompletně nahrál i s živou basou. Na podzim a počátkem zimy jsem dále průběžně dělal i mix a master těchto tracků, aby vše znělo dostatečně intenzivně, ale zároveň to nebylo jistým způsobem „zahuhlané“. Mix a master jsem byl nucen detailněji promýšlet, jelikož na těchto skladbách se nachází více zvukových stop, jejichž poměr musel znít správně. Vždy mám několik verzí mixu a masteru a z nich pak vybírám ten finální. Po vybrání správného zvuku jsem pak mohl přistoupit k oněm improvizovaným skladbám, jelikož jsem věděl, jakým pořadím efektů je prohnat a jak je vsadit do Bigwitu, aby zvukově odpovídaly Eris i Dysnomii. Prvně jsem si ale potřeboval ještě trochu více pohrát s vhodným zapojením pedálů k baskytaře, abych dosáhl basové textury, kterou jsem chtěl na improvizacích mít. Perihelion a Aphelion jsem realizoval až v prosinci (jedná se mimochodem o nejčistěji droneové skladby, které jsem nahrával) a deska byla připravena víceméně před Vánoci. Poté jsem nahrávku už jen dolaďoval. Celkově se dá říci, že na albu nejsou zvuky, které by měly konkrétně odkazovat na jisté reálie znázorňovaného prostoru, jak tomu je kupříkladu u field recordings na The White Leviathan, vše slouží pouze obecnému cíli vykreslit atmosféru.
I přes všechnu žánrovou rozkročenost jsi v minulosti uvedl, že se stále cítíš být součástí tradice black metalu. „Semai bude vždy z části blackmetalovým projektem“, tvrdil jsi roku 2012. Držíš se stále této kategorie a jaký vztah máš k černému kovu nyní?
I dnes stále vnímám svou přináležitost k tomuto žánru. Black metal dodnes tvoří největší část hudby, kterou poslouchám a kterou se nechávám podvědomě ovlivňovat. I hudebníci, s nimiž jsem v kontaktu, hrají především jisté formy black metalu. Stále se snažím držet v hudbě estetiku a ambience, jež se nachází na undergroundových blackových nahrávkách a ve svých experimentech nejdu nikdy do zcela cizích vod, v tom bych se ani necítil dobře. Myslím si, že to tak zůstane nadále, black metal je u mě zakořeněn pevně a vždy se snažím komponovat nahrávky tak, aby jejich estetika a přístup k atmosféře v konečném důsledku vyzněly nějak blackmetalově.
Semai lze na koncertních pódiích zahlédnout jen zřídkakdy. Proč nekoncertuješ častěji?
Přiznám se, že touha často koncertovat u mě nikdy nebyla. Pro mě osobně bylo lákavé vystupovat jen pro živé předvedení nové nahrávky, opakování stejného koncertního setu (tak jak to mají skupiny klasického ražení) mě moc nenaplňuje a nebaví. Nedělám improvizovanou hudbu, která by mi umožňovala koncertovat třeba dvacetkrát do roka pokaždé s novým soundem, a tak by mně ani posluchačům mé opakované výstupy nepřinesly nic nového. Druhým faktorem je, že jsem nikdy aktivně nevyhledával propagaci – nejsem zkrátka člověkem, který by sám sháněl promotéry nebo cizí vydavatelství a dělal Semai reklamu. Myslím si tak, že někteří promotéři elektronických či metalových akcí o mě třeba ani nevěděli a dodnes neví. Bohatě mi ale stačil režim si jednou za rok-dva zahrát na Hradbách samoty.
Trochu více jsem dříve koncertoval s Hidden Congregation, ale rychle jsem se toho přesytil. Koncerty mi přišly jako rutina a zdálo se mi, že na řadě akcí vlastně lidi nejsou kvůli té hudbě. Tam, kde jsme vystupovali, si mnohokrát publikum šlo hlavně zapařit a trsnout na další (blackmetalové) kapely. Na naše droneovější a méně „pařící“ vystoupení tak bývalo posluchačů málo, přičemž často přišli, poslechli si nás jen dvě minuty a pak zase odešli, aniž by mohli pořádně nasát atmosféru. Styčné plochy ale mezi black metalem a temnou elektronikou rozhodně jsou a je důležité na ně koncertní dramaturgií poukazovat – nejdále to asi v tomto záměru dotáhl Waldemar se svou myšlenkou Divadla duchů. Jen je škoda, že ne vždy se na podobných akcích nachází publikum, jež by v tomto žánrovém kloubení mělo zálibu. Performance mi tak často nedávaly nic, co bych potřeboval, a tak jsem je následkem toho utlumil. Přiznám se, že dnes nemám žádnou touhu řešit koncertování.
Jaká hudba tě nedávno zaujala a k jakým deskám se naopak neustále vracíš?
Pokud bych to měl brát z nově vydaných počinů, v poslední době mě hodně oslovila hlavně alba Mercy (2023) od Johna Calea a Of the Sign… (2023) od Spirit Possession, kteří na desce navazují na správný blackmetalový oldschool osmdesátých let s ozvěnami raných Celtic Frost. Velmi se mi líbilo i splitko Łūt / Nāv (2022), kde blackmetalisté Nāv prezentují dvě skvěle zahrané coververze písní československého undergroundu – Zpěv od Dagmar Andrtové-Voňkové a Co znamená vésti koně od Plastic People of the Universe. Konečně někdo pochopil, že melodika a estetika Plastic People se dá krásně zpracovat v metalu, a mě to dost baví.
Opakovaně se pak vracím ke „zlatému fondu“ norského black metalu (Mayhem, Darkthrone aj.) a ke starším klasikám – k Velvet Underground, k berlínskému období Davida Bowieho, k industrialu Laibach i Einstürzende Neubauten a ke standardním droneovým záležitostem (stále sjíždím Sunn O))) i Khanate). To si okořením i Depeche Mode a Nickem Cavem.
Velvet Underground a berlínské období Davida Bowieho je vzhledem k zvuku Semai nevšední záležitost, stejně je neotřelá i tvá záliba v krautrocku, již jsi dosud nezmínil. V čem ti tito interpreti imponují?
Je pravda, že Bowie, Velvet Underground ani krautrock se v hudbě Semai nijak neobjevují. Dostal jsem se k nim, když jsem začal přirozeně pátrat po historii zvukových pokusů v populární hudbě – kde a kdy hudebníci prvně začali do svých tracků inkorporovat zpětné vazby, hlukové prvky aj. – a to mě přes industrial osmdesátých let zavedlo až k počátkům noise-rocku u Velvet Underground, na něž se pak odkazuje řada dalších experimentátorů včetně Bowieho spolupracujícího s Brianem Enem. U krautrockových kapel mě dále fascinuje to, jak pracují s minimalistickým výrazem. Tyto skupiny často nasadí jeden rytmus na delší dobu, moc skladby nemění a jen pomalu budují atmosféru, při tom všem využívají rock i pro tvorbu přidaných ambientních prvků. Až později začínají mohutně experimentovat se syntezátory, což je obzvláště zajímavé posluchačsky prozkoumávat. Z okruhu krautrockových umělců na mě udělala dojem i kolaborace Tonyho Conrada s Faust s názvem Outside the Dream Syndicate (1973), což je čistokrevný drone a minimalismus à la tvorba La Monte Younga v 60. letech. Snažím se učit v historii, abych neměl falešný pocit objevu něčeho, co přitom reálně využívali umělci již před čtyřiceti či padesáti lety, a abych věděl, co může být funkční a co je naopak slepou cestou.
Jakou knihu máš nyní rozečtenou?
Momentálně načítám hororovou klasiku – To od Stephena Kinga (1986). Horory čtu často, míchám je ale s jinými žánry, především severským krimi a literaturou o hudbě. Mimo Kinga tak nyní čtu i Roztrhej to a začni znovu: Postpunk 1978–1984 Simona Reynoldse (2005), předtím jsem zase četl Hudba, která si neříká krautrock Petra Ference (2012) a vzdělával se i v různých biografiích hudebníků, například Lou Reeda či Bowieho. Vždy záleží na tom, co se mi dostane pod ruku. Mám ale obrovskou výhodu v tom, že manželka je knihovnice, takže o doporučení nemám nouzi (smích). Kingovo To však zatím neplánuji přetavit do hudebních ploch – dosud jsem si za knihou nedokázal představit žádnou hudební atmosféru a podkres, od nichž bych se kompozičně odpíchl. Jsem zatím v první třetině a to zajímavější se v knize teprve odehraje, i tak jsem vůči zhudebnění díla skeptický.
Vydání desky je nepochybně velký milník. Jaké plány máš se Semai do budoucna? Můžeme očekávat nějaké další nahrávky?
Před nedávnou dobou mě oslovil Radek Kopel z Napalmed s nabídkou začlenění Semai na sérii trojsplitů s českými a slovenskými experimentálními umělci. Byl jsem tím velmi potěšen, a tak mám teď pro něj rozpracovaný jeden track. S Waldemarem ze Sky Burial mám dohodnuté i vydání 136199 na kazetě – desku bychom dali na jednu stranu MC a nyní řešíme, co umístit na druhou. Rozhodujeme se mezi The White Leviathan a starými blackmetalovými demy Semai, která byla distribuovaná jen po přátelích v Jihlavě a nikdy pořádně oficiálně nevyšla. Druhou možnost navrhl Waldemar, podle nějž by o tyhle raritní kusy mohl být jistý zájem, vše je ale zatím v procesu vyjednávání. Zároveň bych se chtěl pustit i do nějakého jiného releasu. Nechávám tomu zatím otevřený průběh a uvidím, jak se mé snahy tvořit další díla vyvinou dále.
