Umělkyně mezi neurčitými zájmeny a smyslovými pastmi
Loni v září uplynulo půlstoletí od legendárního provedení kontroverzního kusu Philipa Cornera Piano Activities (Klavírní aktivity; 1962) na 1. Festivalu Fluxu ve Wiesbadenu. Autor a Alison Knowles, jediná žena účastná akce, se letos dožívají devadesáti let, oba slavili krásné narozeniny v dubnu. Všichni další „spolupachatelé“ tehdejší extrémní (nad)interpretace – Dick Higgins, George Maciunas, Nam June Paik, Benjamin Patterson, Wolf Vostell a Emmett Williams – jsou dnes již po smrti.
Svět umění vzal na vědomí blížící se životní jubileum nejšarmantnější dámy Fluxu již na podzim, když vyšla její vůbec první obsáhlá monografie By Alison Knowles: A Retrospective (1960–2022). Je to vlastně katalog ke stejnojmenné retrospektivní výstavě, která proběhla v prostorách Berkeleyského muzea umění a Pacifického filmového archivu (BAMPFA) od 20. června 2022 do 12. února 2023 (kurátorka: Karen Moss). Na vydání velkorysé, 272stránkové publikace se kromě BAMPFA podílela Kalifornská univerzita v Berkeley a texty do ní přispěli Benjamin H. D. Buchloh, Lucia Fabio, Lauren Fulton, Hannah B Higgins, Maud Jacquin a Sébastien Pluot, A. Knowles a George Quasha, K. Moss, Julia Robinson, Kristine Stiles a Nicole L. Woods. Fotografický kabinet „The Gällery“, sídlící ve Staatgalerie Stuttgart, hostil letos od 17. března do 9. července neméně zajímavou výstavu Alison Knowles: Sound and Space, již tvořilo přes sto fotografií a množství dalších dokumentačních materiálů zaznamenávajících dráhu Knowlesové coby performerky. Obě výstavy (stuttgartskou jsem navštívil, berkeleyskou znám pouze zprostředkovaně ze zmíněného katalogu) jsou sice poněkud opožděnou, zato však obohacující inventurou tvorby pozoruhodné intermediální umělkyně, dílo které dlouho zůstávalo upozaděno za hřbety její známějších fluxovských souputníků, včetně manžela Dicka Higginse.
Téměř všechen materiál vystavený v Stuttgartu pochází ze Sohmova archivu a dnes je majetkem Staatgalerie. Ačkoli je fotografie němé médium, název výstavy „Zvuk a prostor“ je akurátní. Zvuk doprovází umění Knowlesové od raných kusů (eventových partitur) ze začátku 60. let, poté co po setkání s Johnem Cagem na proslulé New School for Social Research v New Yorku zcela rezignovala na původní profesi malířky a začala se věnovat intermediím. Nejsou to zvukové kompozice, nenotují ani jinak nesymbolizují zvuky, jsou to propozice a instrukce k vytváření situací a eventů, jež se pochopitelně bez průvodních zvuků neobejdou. Akce, jejichž přirozenou součástí jsou zvuky. V některých hrají zvuky stěžejní roli a dle dnešních liberálních kritérií je lze považovat za legitimní hudbu. Třeba #7 – Kus pro libovolný počet vokalistů z prosince 1962 nařizuje: „Každý účastník si předem promyslí nějakou píseň a na dirigentovo znamení ji zazpívá.“ Jednoduché jako Fluxus! Nebo o něco konceptuálnější, čili složité jako Fluxus, například #17 – Barevná hudba #1 pro Dicka Higginse ze září 1963: „Vyjmenuj své problémy od jedné do pěti. Ke každému problému přiraď nejlepší řešení, jaké tě jen napadne. Ke každému problému přiraď též nějakou barvu. Kdykoli, když se v tvé mysli zrodí problém, mysli nejdřív na nejlepší řešení; v případě, že nedokážeš okamžitě postupovat podle něj, soustřeď se na barvu, dokud nezasáhne absolutní nutnost.“ Soustředit se na barvu je mentální a zároveň estetická instrukce, jež se, vzhledem na primární formulaci zadání, jeví jako zástupný problém, mezičlánek mezi myšlením a vnímáním. Umělkyně místo přímočarého myšlenkového řešení nabízí zdánlivě irelevantní fenomenologické rozjímání nad optickými vjemy, které by měly znenadále způsobit ve vnímání subjektu intelektuální satori. Knowles zde rozhodně nezapře Cageův vliv, když místo artefaktů a exaktních řešení upřednostňuje vzájemně obohacující meditace nad všedními činnostmi homo sapiens.
K běžným aktivitám, s jakými Alison Knowles ráda ztotožňuje své umění, patří třeba procházení, vyprávění, vaření, uvazování či rozdáváni, pro bližší (ne)určení dění má v repertoáru neurčitá zájmena jako „něco“, „kdokoli“, „cokoli“, „kdekoli“, „kdykoli“ apod. A jelikož zvuk je oddaným společníkem všech lidských činností a komunikace, je to nejpřirozenější a zároveň nejvšednější médium. Ani akulturační činnost vaření se pochopitelně nezaobejde bez zvuků. Už v kusu #2 – Propozice (říjen 1962), jehož jediná instrukce zní „Udělej salát.“, nebo v pozdější variaci #2a (říjen 1964): „Udělej polévku.“, autorka předem kalkuluje s možnými zvuky, jejichž původní podružná existence může lehce nabýt významotvornou funkci. Kus #12 – Simultánní fazolové čtení z října 1964 vyzývá šest až osm lidí, aby hlasitě četli z autorčiných Fazolových svitků (Bean Rolls; 1963-4), rozvinutých v auditoriu. Délku čtení určuje jeden z performerů ustřiháváním z jednotlivých svitků. Fazolové svitky jsou srolované partitury umístněné spolu s několika fazolemi v potištěné plechovce, vlastně jakási kniha-konzerva (canned book). Fazole je pro Knowlesovou archetypální symbol, životadárná luštěnina sehrávající důležitou roli v mytologiích mnoha národů, objekt na pomezí přírody a kultury. Knowles ráda s fazolemi performuje anebo je začleňuje do svých objektů, instalací a asambláží. V roce 1982 dokonce vytvořila pro WDR půlhodinový „Hörspiel“ Bean Sequences, za něž v tom samém roce obdržela prestižní Cenu Karla Sczuky. V díle zužitkovala rozmanité texty pojednávající nebo zmiňující fazole, které kromě ní načetli George Brecht a její, tehdy dvanáctileté dcery Hannah a Jessica Higginsovy.
Dlouholetá fazolová obsese Alison Knowles zplodila mnoho roztomilých obyčejností. Propozice X s podnázvem Build a Bean Garden (Vybuduj fazolovou zahradu; 1975) je návrh zvukové instalace, realizovaný na 12. ročníku festivalu avantgardního umění, který v New Yorku organizovala Charlotte Moorman. Návštěvníci se procházeli po vrstvě bílých sušených fazolí, navršené kolem kamenů, a chůzí spouštěli zvonivé zvuky, díky důmyslnému zařízení, jež pro dílo navrhl Bill Fontana. Za zmínku stojí také nízkonákladový multipl Bean Bag (1978), zelená kartonová krabice obsahující potištěný bavlněný pytlík s objekty, miniaturní tisky na papíru a fazolová semena. Zahájil totiž slavnou edici uměleckých publikací Printed Editions, jež Higgins a Knowles provozovali do roku 1985. Kniha The Book of Bean (1980), původně existující v audio i tištěné verzi, se před dvěma lety dočkala vinylové reedice na agilním labelu Seana McCanna Recital.
Fazole jsou pro Alison Knowles tím, čím byly houby pro Johna Cage, se kterým ji v roce 1959 seznámil Dick Higgins. Od té doby až do Cageovy smrti v roce 1992 trvalo jejich přátelství a občasná spolupráce. Absolvovali spolu mnohé vycházky za houbami i kulinářské seance. Vlivnou publikaci Notations (1969) Cage vytvořil ve spolupráci právě s ní a společně vydali v Higginsově nakladatelství Something Else Press. V roce 2011 mi Alison Knowles poslala jako příspěvek k výstavě „Membra Disjecta for John Cage. Wanting to Say Something About John.“ nádhernou kombinovanou kresbu Bean Concordance (Fazolový soulad; 2010). Přiložila k ní i krátký komentář: „It lists the names of many many beans, some of which John and I enjoyed eating together!“ Je to pravda, Knowles s Cagem často vařila a stolovala. Pochopitelně nejenom fazole, ty však tvořily důležitou složku makrobiotické kuchyně, ke které se skladatel uchýlil na sklonku života.
Bean Concordance je půvabné dílko na ručním papíru kombinující úsměvnou hravost Fluxu s konceptuálním nadhledem a redukcionistickou estetikou minimalismu. Lettrismus je v něm využitý poeticky i sémanticky. Tužkou napsané botanické a obchodní názvy chutné a výživné luštěniny a obkreslené a nalepené fazole rozmanitých tvarů a barev spoluvytvářejí strukturu, jež je přitažlivá pro oči i intelekt. Napsané a vlepené znaky jsou v opozici pouze na pohled, ve skutečnosti je juxtapozice abstraktního a konkrétního na obraze rafinovaně inscenovanou konvergencí pojmů a vjemů a ztělesněním dvou zajímavých životných příběhů. Nebýt jejich dočasného zkřížení, byl by to vlastně jenom obyčejný, vkusný obrázek, jakými si mnozí lidé dekorují svou kuchyň nebo jídelnu. Není to ani jedlá kresba, jaké před smrtí vytvářel Cage, ačkoli za svůj vznik vděčí kulinářské inspiraci a autorka k jejímu vytvoření použila skutečné fazole. Je to smyslová past, nastřežená jako lákavá chuťovka pro náročné a zasvěcené fajnšmekry. Dílo je dnes součástí dlouhodobé cageovské výstavy v německém Halberstadtu, kde od roku 2001 zní na několik staletí plánovaná zvuková instalace skladatelovy varhanní kompozice ASLSP. Knowlesové mlčící kresba, vzhledem ke své subtilnosti a křehkosti, ji sotva bude doprovázet po celou dobu trvání, nesporně však bude její důstojným a zejména harmonickým souputníkem. Má to přece předurčené v názvu.
Happy B-day, dear Alison! (Za písmeno B lze podle libosti dosadit anglická slova „birthday“ i „bean“).
