Několik hesel o tom, čím je pro rezidenta Institutu Ostravských dní bienále tak výjimečné.
Každé dva roky čelíme stejnému dilematu: uvědomujeme si, že je v podstatě naší povinností přinést zprávu o Ostravských dnech, vzhledem k jejich rozsahu a záběru je ale nejde v úplnosti pojednat jinak než povrchně. Uplynulému ročníku proto věnujeme dva kratší texty s užším zaměřením od Iana Mikysky, redaktora našeho sesterského časopisu Czech Music Quarterly. V prvním případě Ian (který byl jako skladatel rovněž rezidentem Institutu Ostravských dní) sestavil „slovník“, který dává zevnitř nahlédnout, čím je Institut tak výjimečný, a v druhém, jenž zveřejníme zítra, si posvítil na propojení festivalu s českou hudební scénou.
Struktura
Z hlediska času mají Ostravské dny tři „vrstvy“. Nejdéle, zhruba tři týdny, pobývají v Ostravě rezidentní skladatelé účastnící se Institutu (třicet pět mladých až středně mladých skladatelů z Evropy, Severní Ameriky i odjinud), několik hostujících skladatelů, kteří v rámci Institutu učí (svérázně a půvabně se jim tu anglicky říká „lectors“, jako lektoři) a tým festivalu. Na druhý týden dorazí valná většina hudebníků včetně všech členů rezidentních těles Ostravská banda a Ostrava New Orchestra – tím počet hudebních fanatiků pohybujících se postindustriálním městem naroste z padesáti na nějaké dvě stovky. Posledních deset dní pak probíhá samotný festival, během kterého se den co den konají koncerty pro veřejnost. To však neznamená, že by přibyli jen diváci a posluchači takříkajíc z ulice: do Ostravy se sjedou další skladatelé, hudebníci a účastníci předchozích ročníků a výsledkem je tavicí kotlík kypící pozoruhodným životem.
(Poznámka autora: V tomto textu se odráží především pohled rezidentů, hodně z řečeného však platí i pro zúčastněné hudebníky a pro návštěvníky, kteří na festival dorazí v průběhu deseti posledních srpnových dní. Článek přiznaně píšu ze subjektivního hlediska, zahrnuje však také informace získané z rozhovorů, které jsem při přípravě dokumentárního snímku o festivalu vedl se zhruba třemi desítkami účastníků – skladatelů, dirigentů, hudebníků a novinářů.)
Jídlo
Hned na začátek téma, které se sice může zdát povrchní, ale hraje zásadnější roli, než se může na první pohled zdát. Festival nezajišťuje účastníkům jen ubytování, ale i společné stravování, přičemž se obědvá v jedné restauraci a večeří v jiné (snídá každý u sebe v hotelu). Je to výtečná příležitost pobavit se s lidmi ze svých kruhů i mimo ně – při obědě se můžete ocitnout u stolu s mladými španělskými a norskými členy Ostrava New Orchestra, při večeři zase s legendárními skladateli a interprety z New Yorku. Každý případný nedostatek poskytovaných služeb vám zavdá společné téma k hovoru, stejně jako salátový bar u večeře, kterému kdoví proč vládne hlávkové zelí (opakovaně jsem musel zahraničním hostům vysvětlovat, že tři druhy zelí opravdu není typický český salátový bar). Probírají se zkoušky a rozvíjejí témata vzešlá z předcházejících seminářů a přednášek (na diskuze se pak dá navázat později v hospodě). A hlavně: nemluvíte spolu jako profesionálové, ale zkrátka jako lidé.
Rovnostářství
Z poslední věty předchozího hesla vysvítá další klíčový aspekt: pocit rovnocennosti, na kterém má společné stolování svoji zásluhu (srovnejte si to s profesory na Cambridge a Oxfordu, kteří doslova usedají k vyššímu stolu než nižší akademické šarže, sedící zase nad doktorandy a tak dále). Na jiných podobných festivalech soudobé hudby je obvykle cítit, že účastníci (na obou „stranách“) víc uvažují o hierarchii, o sebeprezentaci, o politice a kariéře. V Ostravě vládne mnohem otevřenější atmosféra: než se s vámi ostatní dají do řeči, nezajímají se, co jste takříkajíc zač, a někdy vám může až po chvíli dojít, že mluvíte s někým, koho už léta obdivujete. Je to vidět i v programu, kde se „studentské“ kusy nikde nekrčí jako nějaký dodatek v podobě „studentského koncertu“, ale hrdě stojí vedle legendárních skladeb starých půl století a nových prací renomovaných skladatelů.
Otevřenost
Pokud se ve světě soudobé hudby už nějakou dobu pohybujete, naučíte se rozeznávat jednotlivé scény, styly a sféry vlivu – obvykle stačí letmo prostudovat program a seznam účastníků a víte, kam která akce spadá. U Ostravských dnů taková snaha většinou vyjde vniveč. Několik rozeznatelných a samostatných ohnisek zájmu sice najdete (newyorská škola a americká experimentální hudba obecně nebo díla od členů Association for the Advancement of Creative Musicians), na – řekněme – negativní vymezování však narazíte jen málokdy. Na festivalu se může objevit hodinová meditace nad biblickými texty od českého katolického skladatele Pavla Zemka Nováka, dílo Alvina Currana pro orchestr a tým mladých basketbalistů, zástupce mainstreamovější německé „Neue Musik“ i kusy redukcionistické, konceptuální, minimalistické, performativní, meditativní, improvizované, participativní a intermediální. Odráží se to v nevysloveném axiomu sdíleném rezidenčními skladateli i „lektory“ Institutu: každé využití zvuku a hudby má svou platnost, jestliže je výsledkem upřímného hledačství.
Kontinuita
„Dát šanci každému“ jistě nemusí být od věci. Na Ostravských dnech ale vidíme, jaké klady pro změnu má, když dáme šanci kontinuitě. Dává samo sebou smysl zvát tytéž hudebníky opakovaně (a někteří od roku 2001 do roku 2023 nevynechali ani jeden ročník), pozoruhodné však je, že se často opakují také skladatelé, kteří přijíždějí jako rezidenti Institutu, a jejich „lektoři“. Právě oni obvykle oceňují atmosféru popsanou v předchozím hesle a aktivně k ní přispívají, čímž vzniká pozitivní zpětnovazebná smyčka. Navíc se tak upevňují vztahy mezi těmito návštěvníky z řad umělců a místními, ať se jedná o členy festivalového produkčního týmu nebo jednoduše o návštěvníky a fanoušky Ostravských dní.
Emoce
Na to, jak často je celé odvětví soudobé hudby pranýřováno za údajný nedostatek emocí, o ně v Ostravě koncem léta překvapivě nebývá nouze. Od mnoha hudebníků jsem slyšel, že co se týče hudby, kterou skutečně milují, v oné krátké době jí tu zahrají a vyslechnou víc, než se jim pak poštěstí za dva roky do dalšího bienále. Odtud se samozřejmě rodí svébytný druh přátelství založeného na společné práci, společném vyčerpání a společné vášni. Často se člověk nestačí divit, jak málo čistého času vlastně strávil s lidmi, které pokládá za skutečně blízké přátele – nebo jak moc se mu po nich stýská následující dva roky (čtyři roky; šest let…). V oboru plném přepracovaných a podhodnocených profesionálů je navíc osvěžující, když vám ostatní se vší vážností říkají: „Já prostě miluju hudbu.“ Třeba jsou přepracovaní a podhodnocení i tady, jenomže v tomhle případě to dává smysl.
Tým
A to v předchozím hesle byla řeč jenom o „účastnících v první linii“. Od Petra Kotíka a Renáty Spisarové, zodpovědných za založení a pokračující existenci festivalu, se úzký citový vztah k pomyslnému potomkovi očekává automaticky. Také Barbora Skálová a Kristýna Konczyna, jediné dvě zaměstnankyně Ostravského centra nové hudby, které se na aktivitách organizace podílejí celoročně, vidí ve svém úsilí smysl. Vážně však nevím o jiné akci, kde by řidiči, lidé rozmísťující notové stojany, zvukoví technici, stage manažeři a manažeři orchestrů byli tak oddaní hudbě i akci samotné a pojilo je tak silné přátelství s hudebníky, dirigenty a skladateli.
Letos se to přímo fantasticky ukázalo na neoficiálním „after-koncertu“. Po skončení posledního orchestrálního vystoupení v Trojhalí Karolina (v souladu s ostravskou tradicí trvalo od šesti do půl dvanácté večer) všichni z koncertní haly odešli a zamířili za občerstvením do haly naproti. Početná baterie bicích nástrojů zůstala rozestavená s tím, že se sklidí druhý den. Jsem neskonale vděčný, že jsem patřil k hrstce těch, kdo následně s úžasem přihlíželi improvizovanému, zhruba dvacetiminutovému vystoupení kompletního technického personálu, čítajícího zhruba dvacet lidí (zahrnujících cimbalisty, zpěváky, basisty i nehudebníky) – některé dramaticky dirigované úseky zahrnovaly židli a tak hlasitý sud na vodu, že z toho člověku zatrnulo. Nejen že se všichni shodli, že by takové vystoupení mohlo být pevnou součástí programu, mnozí se navíc nechali slyšet, že by ho na osobním žebříčku nadřadili některým dalším festivalovým kusům (!).
Zápal
Jít o krok dál, nikdy neříkat ne, vždycky si poradit – to všechno nedílně patří k duchu festivalu. Mohlo by to znamenat, že se (poměrně malý) rozpočet ještě rozdrobí. Ty, kdo se vytrvale vrací (a vrhají se s Petrem Kotíkem do jeho dalších podniků), k tomu nicméně nevede úctyhodný honorář, nýbrž popsané vizionářství, zápal a vášeň – pocit, že není zbytí, že se tu pracuje na něčem důležitém a nutném. Tato situace samozřejmě odráží obecně bezútěšné podmínky, kterým hudebníci a skladatelé v oblasti experimentální hudby čelí všude po světě, tentokrát však atmosféra není skličující, ale radostná.
Náročnost / vyčerpání
Těžko popsat, jaké tempo vás strhne, pokud se Ostravským dnům (a nocím) vydáte napospas – přednášky, soukromé hodiny, workshopy, obědy, večeře, setkání, hudební improvizace, zkoušky, koncerty. Tento „režim“ se přirozeně týká jen účastníků Institutu, interpreti čelí naprosto odlišným výzvám: ti nejvytíženější často hrají patnáct nebo i více mimořádně náročných kusů (a přesto ještě najdou mezi zkouškami čas vyslechnout si přednášku nebo zaskočit na improvizační workshop Thomase Bucknera).
Vyčerpání se ovšem nevyhýbá ani publiku: koncerty začínají v šest nebo sedm večer a často pokračují do jedenácti, do půlnoci nebo i déle. (Ale když jsem se Toma Bucknera zeptal, jak se festival změnil za dvacet dva let od doby, kdy na něj jako zpěvák začal jezdit, okamžitě mi odpověděl, že koncerty bývaly „mnohem delší“.) Třetího dne festivalu se Minimaraton elektronické hudby vzepřel svému názvu a protáhl se od půl třetí odpoledne až za půl třetí ráno. Soustředěný poslech, na jaký jsme v běžném životě zvyklí, tu zkrátka nepřichází v úvahu, nikdo na něj nemá dostatek duševních sil – ani posluchači, ani hudebníci, ani skladatelé. Když se však hudbou dvojnásobně, trojnásobně, ba čtyřnásobně přesytíte, kdesi za vyčerpáním a posluchačskou únavou se vám otevře nový prostor, v němž se můžou dít zázraky. Zvlášť když tuhle únavu sdílíte doslova se stovkami dalších. Právě vytvářením takových prostorů přesahujících hranice, přesahujících omezení, přesahujících čas je Ostrava jedinečná, a právě proto se sem všichni vracíme.
Přeložil Pavel Bakič.