České centrum v New Yorku hostilo ve své budově z roku 1897 na Manhattanu ve středu 24. dubna The Orchestra of the S.E.M. Ensemble pod vedením jeho zakladatele Petra Kotíka.
Jistě není překvapením, že program s názvem „Rok české hudby v protisměru“ nesledoval linii hlavních osobností klasické české hudební historie od Smetany po Martinů, nýbrž celý koncept nahlédl z jiné pozice: „Namísto toho, abychom určovali národnost hudby na základě skladatelova rodného listu, nahlížíme na tuto otázku jinak. Klademe stejnou důležitost na to, z jakého místa získal umělec podporu (praktickou, materiální, intelektuální), povzbuzení, očekávání, inspirace, tedy podmínky, které mu daly možnost dílo vytvořit a realizovat.“
Program koncertu tak sestával z děl současných skladatelů zahraničních, kterým v tvorbě napomohla podpora z České republiky, a českých autorů ovlivněných zahraničím. Petr Kotík při této příležitosti připomněl mimo jiné mimořádný vliv Johna Cage na československou hudební scénu již od raných 60. let (Kotík sám se jako Cageův nejdelší žijící spolupracovník důležitým způsobem zasadil nejen o rozšíření jeho myšlenek v Praze již v roce 1960, ale od té doby také o provádění díla jeho i jeho kolegů v Evropě i v USA).
Večer v Bohemian National Hall otevřela skladba The man who owned the forest also owned the racetrack Anny Heflin, která byla poprvé rezidentkou Institutu Ostravských dnů v roce 2019 a od té doby její hudba zazněla v Čechách několikrát. S kvintetem ve složení housle, flétna, trubka, basklarinet a violoncello vytvořila barevné předivo zvuků, linií, místy i melodií – typicky ve dvojicích vyšších melodických nástrojů a dvou basových. Housle a flétna zde poutavě interagují, stejně jako basklarinet a cello; trubka pak jaksi putuje mezi nimi. V rozličných výslednicích kombinací nástrojových partů, náročných na souhru precizních zvukových představ, Heflin skrze interprety dosahuje širokých zvukových možností.
V Kanadě žijící skladatel Rudolf Komorous s Petrem Kotíkem spolupracoval již v 60. letech v rámci jeho prvního ansámblu Musica viva pragensis a také znal Cage osobně. Ve středu večer zaznělo jeho Tango (1986) s podtitulem Seven Autumn Haiku and Three Winter Tanka odkazujícím k japonské poezii. V kaleidoskopické skladbě tvořené řadou stručných úryvků, odehrané ve výtečné souhře, bylo k nalezení množství pozoruhodně vystavených okamžiků i jemných aluzí – včetně partu pro melodiku (Lucie Vítková) upomínajícího akordeon, typický nástroj tohoto tance či ‚komorousovsky‘ humoristická místa pro flexaton nebo ptačí píšťalku (obé Sam Lazzara). Tango jako takové zazní jen na čtyři takty – i když, jak skladatel v programu potměšile dodává, „možná taky ne…“
Disseminate (1998) Philla Niblocka byla objednávkou S.E.M. Ensemble, který ji premiéroval v červnu 1998 v Brooklynu – a znovu zazněla v roce 2001 v Ostravě s Janáčkovou filharmonií. Typicky pro tohoto umělce je to hypnotická zvuková plocha s takřka neznatelným mikrotonálním „rozlaďováním“ znějícího masivu přecházejícího během dvaceti minut z unisona do clusteru o rozsahu malé tercie. Neméně působivé je sledovat, jak se velice pozvolna mění nuance odstínů složek onoho celku, který chvíli připomíná mechanické bzučení elektrického transformátoru, jindy se vynoří výrazné pulzy interferencí, o něco později se zase různé složky toho spektra – tedy jednotlivé party ansámblu o osmnácti hráčích – „slévají“, a naopak se vyjevují jiné momenty napětí… Petr Kotík v úvodním slovu zároveň připomněl, že Phill Niblock byl především vizuálním umělcem. S tímto vědomím by se snad dala jeho hudba (velmi vzdáleně) připodobnit k monochromatickým plátnům Ada Reinhardta, rozměrným plochám Barnetta Newmana či snad, v bohatosti složek zvukového spektra, malbám Gena Davise. A i když sám Petr Kotík tvrdí, že dívat se na hudbu je neméně důležité než ji slyšet, tato hudba nejlépe funguje, zdá se, se zavřenýma očima. Dosvědčila to celá řada posluchačů vnímajících ten moment se zavřenýma očima.
Christian Wolff vděčí za možnost komponovat pro orchestr a prezentovat svoji hudbu především právě aktivitám Petra Kotíka a Ostravského centra – i jeho skladba Small Orchestra Piece byla premiérována na Ostravských dnech v roce 2019. Interpreti v této skladbě pracují s pro Wolffa typickou částečně otevřenou partituru, byť ani ony ‚otevřené‘ části nejsou improvizační; jsou přesně vypsány jednotlivými hráči – a byly zde zahrány s péčí a patřičným soustředěním. To je nutné, stejně jako hráčská disciplína, kterou Wolff od interpretů očekává, s důvěrou, kterou do nich vkládá. A v jeden moment dirigující Petr Kotík zničehonic vytáhl pikolu a přidal se k ostatním hráčům.
Petr Bakla pak ve svém Trio for Strings z roku 2017 vytváří poutavý, skutečně – jak popisuje v programu – objektivní, čistý zvuk. Jak je pro něho obvyklé, dosahuje ho bez jakéhokoli nadbytečného výrazu. Předepisuje také spíše akcentace než dynamiku v běžném tektonickém nebo melodickém smyslu. To, že hudebníci nehrají manýristicky, skladbě zároveň dodává jakousi intimní kvalitu zaměření na samotnou podstatu věci, na nejzákladnější materii zvuku. A ten byl v rukou hráčů S.E.M. fantastický.
Závěrem zazněla v premiéře nová verze skladby Ariane Petra Kotíka pro violoncello (Ben Larsen) a klavír (Joseph Kubera). Petr Kotík ji napsal v roce 2001 pro newyorský recitál violoncellistky Ariane Lallemand, která s S.E.M. vystupovala v 90. letech, v duu s Josephem Kuberou, interpretem klavírního partu i během tohoto večera. U příležitosti plánovaného uvedení této skladby příští rok v České republice se k ní Petr Kotík vrátil a s využitím původního materiálu zkomponoval zcela novou verzi. Prozradil, že tuto skladbu dokončil pouhý jeden týden před tímto provedením – a zároveň ocenil nasazení hudebníků, kteří ji ochotně (a výborně) nastudovali. Jednotlivé linie klavíru, s typickou „kotíkovskou příchutí“ intervalu kvinty, společně se vstupy violoncella, fungují zároveň v ostrém kontrastu i přirozené, nevyumělkované souhře. K silnému dojmu pochopitelně přispěla suverénní hra Bena Larsena i vkusný, precizní Joseph Kubera.
Večer v sálu Českého centra nabídl program hlubokých skladeb, z nichž každá je velmi specificky zaměřená, precizní a interpretačně náročná. Znamenitě odehraný koncert ovšem vedle hudby a výkonů přinesl i připomenutí širšího významu národnosti – či místní přináležitosti – umělecké tvorby.
P. S. Tento den byl vlastně „večer české hudby“ v New Yorku, neboť shodou okolností ve stejný čas jen o šestnáct ulic dál debutoval v Carnegie Hall s Bamberskými symfoniky Jakub Hrůša.
Foto: Bruce Bybee / České centrum New York