Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.
V pátek 15. listopadu začne koncertem v Labské filharmonii v Hamburku třídenní festival věnovaný převážně hudbě amerického kytaristy Marca Ribota. Hned první večer festivalu Reflektor zahraje americký kytarista sólový set, po němž následuje koncert jeho tříčlenné kapely Ceramic Dog. Toto dramaturgické uspořádání hudebního večera slibuje ostrý kontrast, jak je pro Ribotovu tvorbu charakteristické. Posluchač se nejprve uvelebí v jemném zvuku a (možná) písňovému repertoáru hraném na akustickou kytaru, aby bylo jeho pohodlí náhle roztříštěno hlasitou a brutální kapelou Ceramic Dog, inspirovanou punkem a noisem.
Druhý den se pak můžeme těšit na kvarteto, který je kupodivu velice jazzové. Původní trio (s Marcem Ribotem, basistou Hilliardem Greenem a bubeníkem Chadem Taylorem) doplňuje saxofonista James Brandon Lewis. Po jazzovém kvartetu vystoupí Lewisova kapela Red Lily Quintet, ve které Marc Ribot nehraje. Koncert Red Lily Quintet je věnován americké gospelové zpěvačce Mahalii Jackson, která je Lewisovým vzorem a múzou. Hudbu, která na koncertě zazní, James Brandon Lewis popisuje jako „třístrannou konverzaci mezi Mahalií, mou babičkou a mnou.“ Sobotní večer zakončí jeden z nejpopulárnějších projektů Marca Ribota, Los Cubanos Postizos. „Falešní Kubánci“ již názvem své kapely naznačují, že se kubánskou hudbu pouze pokoušejí hrát. V kapele vystupuje pouze jeden Kubánec, a to bubeník Horacio Hernandez. Dále zde hrají již američtí hudebníci – Anthony Coleman (piano), Brad Jones (kontrabas) a portorický hráč na perkuse EJ Rodriguez. Skladby Los Cubanos Postizos pochází od kubánského skladatele Arsenia Rodrígueze.
V neděli nás čekají další dva koncerty a jedna poslechová seance. Listening Session with Marc Ribot proběhne v Kaistudiu I v Elbphilharmonie od 15 hodin. Z pódia Ribot sestoupí do filharmonického obýváku, kde divákům pustí nahrávky, které ho inspirují v jeho tvorbě a ke kterým má velmi blízký vztah. Sezení s Marcem Ribotem moderuje tanečník Tom R. Schulz. V malém sále večer zazní trio Thumbscrew, kde kytaristku Mary Halvorson doprovodí basista Michael Formanek a bubeník Tomas Fujiwara. Mary Halvorson je velmi unikátní ve svém zvuku a přístupu ke hře. S Ribotem má mnoho společného, hlavně určitou neortodoxnost, která skvěle doplňuje její technickou preciznost. Festival Reflektor zakončí film Shadows Choose Their Horrors, který Marc Ribot živě doprovodí s klavíristou Anthonym Colemanem. Po krátké přestávce vystoupí dva z Ribotových raných projektů: skupiny Rootless Cosmopolitans a Shrek.
Je zajímavé, že je v programu na každém vystoupení tohoto festivalu nalepený hashtag #jazz, byť Marc Ribot popírá, že by byl jazzovým kytaristou. Co mají tedy jazz a Marc Ribot společného?
Kde se vzal Marc Ribot?
Jako teenager studoval Ribot u haitského klasického kytaristy Frantze Casseuse, kterému věnoval album z roku 1993, Marc Ribot Plays Solo Guitar Works of Frantz Casseus, obsahující dvaadvacet Casseových skladeb. Jsou mu věnovány i dvě kapitoly Ribotovy knihy Unstrung: Rants and Stories of a Noise Guitarist, ve kterých projevuje velký respekt ke svému učiteli. Po jeho smrti Ribot vydal také knihu s haitskými folkovými písněmi a klasickými kompozicemi Frantze Casseuse.
V knize Unstrung píše i o svých hudebních začátcích: „V roce 1965, když mi bylo jedenáct, jsem chtěl hrát na kytaru: jako miliony jiných dětí z předměstí jsem slyšel desku Rolling Stones a připadala mi skvělá. Klasická kytara mě vůbec nezajímala. A přesto jsem právě tu začal studovat, a to u nikoho menšího než u Frantze Casseuse…“ U Casseuse přestal studovat ve svých čtrnácti letech, kdy odhodil klasickou kytaru a začal se věnovat punku a rocku v garážových kapelách v Newarku, kde žil až do svých čtyřiadvaceti let.
Ze sidemana frontmanem
Po příchodu do New Yorku hrál Ribot se soul punkovou kapelou Realtones a v osmdesátých letech spolupracoval s Johnem Luriem z freejazzových Lounge Lizards. Objevil se po boku rock’n’rollového průkopníka Chucka Berryho a dokonce v kapele královny soulu Carly Thomas. V roce 1985 doprovodil Toma Waitse na desce Rain Dogs. Ribotův styl – špinavý, syrový a netradiční – krásně rezonoval s waitsovou vizí. S Waitsem pak Ribot spolupracoval na několika dalších albech, například Franks Wild Years a Mule Variations. Deska Rain Dogs přinesla zcela čerstvý přístup k folku a žánru označovanému Americana, spojujícímu rock s prvky country či gospelu a obecně s kulturou jihu USA. Album je krásně divné a ušpiněné, tak jako následná Ribotova kariéra. V rozhovoru s Andrewem Dalym pro web Thomman odpověděl Ribot na otázku, jak porovnává svou nynější hru na kytaru s tou na albu Rain Dogs, takto: „Nic se nezměnilo. Stále chodím do studia, poslouchám tam nějakou písničku, vnímám její atmosféru, slyším slova a říkám si: Dobře, jaký kytarista by k tomu mohl hrát? Co to potřebuje? Někdy se mi to nelíbí, a v tom případě si řeknu: Jak to můžu zničit? A když to zničit nemůžu, tak si řeknu: Jak z toho udělat něco, co by mi nebylo k smíchu?“
Po úspěchu Deštných psů se Ribot zapsal jako kytarista, který zahraje jakoukoli root-music, a začal doprovázet Akiko Yano, Roberta Planta, Laurie Anderson, Eltona Johna, nebo například celebrity newyorské no wave: Johna Zorna a Arta Lindsaye, který ho ovlivnil svým stylem hraní, tzv. skronkem, při němž se střídají ticha s výbuchy divoce zkreslených tónů. Marc Ribot se objevil na mnoha nahrávkách Zornovy série Filmworks, zahrál také sólo pro album Masada Guitars, kde kromě něj hraje Bill Frisell a Tim Sparks. Ribot je také členem Zornových kapel Bar Kokhba Sextet a Eletric Masada. O Zornovi mluví jako o blízkém příteli. V devadesátých letech se objevují první alba kapel, v nichž je Marc Ribot šéfem. Jeho nová kapela – Rootless Cosmopolitans – je také prvním projektem, v němž odkazuje na své židovské kořeny. O nich však vypovídá pouze název. V eponymním albu Marc Ribot „skronkuje“, paroduje písně Beatles a jazz, špiní, co se jen dá. O poctu židovské tradici zde rozhodně nejde.
Roots music
V rozhovoru s Davidem Krasnowem pro magazín Bomb se Ribot vyjadřuje k otázce svých hudebních kořenů a identitě s velkým zaměřením na rozmanitost a autenticitu. „Nikdo mi nemůže vyčítat, že hraji roots music, alespoň tu mou vlastní. Ta mě uklidňuje.“ Ribot v rozhovoru zdůrazňuje, že má rád všechny druhy hudby a věří, že každý by měl hrát to, co ho baví. Podle něj není tak důležité dokazovat autenticitu jako mít autentickou radost z hudby samotné. Tímto přístupem se vyhýbá pocitu, že by se účastnil něčeho, co by mu bylo proti srsti. Celkově Ribot vnímá své hudební kořeny jako komplexní a mnohovrstevnaté, což mu umožňuje experimentovat a vytvářet jedinečný zvuk, který kombinuje různé kulturní prvky.
Marc Ribot se tedy nebojí hrát různé styly hudby, i když nejsou přímo spojeny s jeho osobními kořeny. Příkladem je vliv latinskoamerické hudby, zejména kubánské, na jeho styl. V rozhovoru popisuje, že měl v New Yorku možnost slyšet latinskoamericku hudbu a že se na formování jeho hry podílely různé vlivy, jako třeba hudba Eddieho Palmieriho a Tita Puenteho. Vlivy kubánské hudby se projevují v Ribotově triu Los Cubanos Postizos. Marc Ribot tuto kapelu popisuje jako „punkovou kapelu převlečenou za kubánský orchestr“. Jejich první album Cubanos Postizos je převážně složeno z cover verzí, s výjimkou jedné skladby. Píseň La Vida Es Un Suendo je krásným příkladem toho, že Ribot nehraje kubánskou hudbu, aby tím vzdal nějakou čest jejím autorům. Hraje ji, protože ho to baví. Ve zmíněném rozhovoru pro Bomb o této hudbě řekl: „I did it because I liked it.“
Ceramic Dog
Noise rockové trio Ceramic Dog zakřičelo na svět deskou Party Intelectuals v roce 2008. Ribot popisuje Ceramic Dog jako kapelu, která se nebojí překračovat hranice mezi žánry, a to jak v oblasti rocku, tak v avantgardní hudbě. Tato kapela mu dává prostor pro kreativitu a improvizaci, což je pro něj důležité. V rámci Ceramic Dog se snaží spojit prvky punku, jazzu a dalších stylů, čímž vytváří jedinečný zvuk, který odráží jeho široké hudební zájmy. V červnu loňského roku vyšlo nové album této kapely s názvem Connection. Na desce se kromě členů Ceramic Dog (Marc Ribot – kytara, zpěv; Shahzad Ismaily – baskytara, Moog, elektronika; Ches Smith – bicí, elektronika) podílí také zpěvačka Syd Straw, klavírista Anthony Coleman, multiinstrumentalista Oscar Noriega, varhaník Greg Lewis a saxofonista James Brandon Lewis.
Hosté festivalu
Jamese Brandona Lewise v Ribotových uskupeních a nahrávkách potkáme poměrně často. Na festivalu se objeví několikrát: s kapelou Ceramic Dog, v Ribotově kvartetu a ve svém Red Lily Quintet. Druhým speciálním hostem bude již zmíněná Mary Halvorson, kytaristka, s níž Ribot již dlouhodobě spolupracuje. Halvorson byla hostem Ribotova kvarteta a tria, hostovala i v kapele Ceramic Dog. Založili spolu kapelu The Young Philadelphians, „kde se deco setkává s disco a deconem“.
Marc Ribot – the Guide to the Ugly
Marca Ribota oceňuji za to, co udělal pro „špinavou“ hudbu – hudbu, která se nesnaží naplnit cizí očekávání. A to v žádném směru – ani z hlediska jasného žánrového zařazení, ani z hlediska hry na kytaru. Někdy je označován za kytarového „antihrdinu“ – a to právě z toho důvodu, že se nesnaží hrát na kytaru čistě, dokonale, a zařadit se tak do již kanonizované linie virtuosů elektrické kytary, ale právě naopak – jeho hra na kytaru je spíš zápas „Můj vztah ke kytaře je boj – neustále ji nutím, aby byla něčím jiným: saxofonem, křikem, vozíkem řítícím se z kopce.“ K tomuto přístupu dospěl Ribot nejspíš i proto, že jako levák hraje na pravorukou kytaru – každá jeho ruka plní na kytaře jinou funkci, než je obvyklé – a než bylo zamýšleno. Přesto, anebo spíš právě proto je inspirací pro hudebníky z celého světa. Jeho poselství je prosté: neexistuje správný způsob, jak hrát na kytaru, neexistuje správný způsob, jak přistupovat k tomu, či onomu žánru. Hranice umění končí pouze tam, kde končí představivost každého z nás.
Ribot někdy provokuje, ale není samoúčelný provokatér – dráždí svou svobodou dělat v hudbě cokoliv považuje za správné, výstižné a upřímné, bez ohledu na to, jestli je to líbivé nebo ne – v jeho diskografii ostatně najdeme leccos, od romantických melodií po noisové běsnění. A myslím, že právě díky svému přístupu je uvěřitelný ve všech svých polohách a řadí se mezi nejvlivnější hudebníků dnešní doby.