Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.
Betonové prostranství před pražským CAMPem je nezvykle tiché. Místo, které před začátkem akcí bývá plné předkoncertního šumu, konverzujících skupinek a cigaretového kouře, se teď za občasného pískání kol tramvají mlčky halí do tmy. Záře za prosklenými dveřmi vedoucími k baru a do předsálí působí o to vyzývavěji. Před pár minutami začal pátý večer letošního ročníku festivalu Spectaculare, na němž se má představit duo Abul Mogard a Rafael Anton Irisarri.
Vidět hudbu
Vystoupení Mogarda a Irisarriho předchází audiovizuální performance italského umělce a producenta Simone Bosca. Právě ta duní za tmavými těžkými závěsy oddělujícími atypický prostor sálu od zbytku budovy. Bosco vystudoval skladbu a hru na bicí nástroje, s oblibou prozkoumává různorodé cesty uměleckého vyjádření a propojuje je. Jedním z projektů, v nichž o takovéto propojení usiluje, je i REbirth, který prezentuje v rámci Spectaculare. Hlavní roli zde hrají elektronické bicí a syntezátory a dynamika zvuku se zrcadlí v paralelně promítaném vizuálu.
Synestezie, tedy jev, při němž jsou provázány zdánlivě nesourodé smyslové vjemy, například slova a barvy, je, vzhledem k tomu, o jak subjektivní proces se jedná, jen těžko zprostředkovatelnou zkušeností. Schopnost vidět barvu hudby, kterou disponovali někteří hudební skladatelé, se snad dá popsat slovy, ale skutečně se vcítit do individuálního prožitku je téměř nemožné. Boscovo vystoupení na Spectaculare je nicméně příležitostí k tomu se popisovaným pocitům velmi těsně přiblížit.
Základ spočívá v komplexních beatech, které Bosco živě vytváří na nevelké ploše elektronických bicích, přičemž si sem tam vypomáhá zvukovými rekvizitami v podobě šustění kousku alobalu nebo přejíždění paličky o hranu činelu. Rytmy si přes svou pestrost zachovávají pravidelnost, a dají se proto vstřebat společně s okolním děním. Kromě projekce se vyplácí pozorovat i samotného umělce, který je do hudby zcela ponořen. Divoké kreace neprodukuje pouze rukama, ale celým tělem, paličky rychle kmitají v úzkém pruhu světla linoucího se z lampičky na stole. Proměnlivé barevné obrazce na plátně za ním působí jako okno do jeho vlastní mysli, do toho, jak on sám hudbu v hlavě vidí. Zvuk syntezátorů se společně s promítanými plochami kroutí a vyostřuje, aby byl ve své nejvyšší intenzitě najednou narušen samplem sborového zpěvu, který konsonancemi hladí uši dosud plné řezavého dronu.
Blízko i daleko
Když se rozpulzované publikum po krátké pauze vrací zpět do sálu, všímá si varování, že následující koncert bude doplněn laserovým světlem, které může poškodit kůži, oči i kamery a zapovídá se proto vstávat či odcházet. V davu se ozývá šepot, nervózní smích a cinkot několika rozlitých sklenic. Před plátnem se objevují siluety Abula Mogarda a Rafaela Antona Irisarriho.
Pro Irisarriho jsou typické melancholické introspektivní linky, v nichž se proplétá distortionem zkreslený zvuk s minimalistickými smyčci a občasnými odbočkami k noisu. Americký hudebník, skladatel, kurátor a producent debutoval v roce 2007 albem Daydreaming a vystupoval například na festivalech Sónar, Le Guess Who, Dark Mofo či Unsound.
Abul Mogard je alter egem italského hudebníka a producenta Guido Zena. Příběh jeho identity byl zprvu zahalen tajemstvím, prezentoval se jako bývalý srbský dělník z ocelárny, který po odchodu do důchodu začal tvořit hudbu, aby si znovu navodil zvuky tehdejšího pracovního prostředí. V jeho raných nahrávkách dominovaly analogové syntezátory a vrstvení hutných zvukových textur, později jej začaly fascinovat například elektronické varhany Farfisa, které využil v několika dalších projektech a nyní se jedná o jeden z charakteristických prvků jeho hudby. Ze světových vystoupení se hodí připomenout například to na Berlínském Atonalu.
Dvojice umělců se potkala na loňském festivalu Soundset v Madridu a jejich hudební souznění dalo v témže roce vzniknout nahrávce Impossibly distant, impossibly close. Ta ve dvaapadesátiminutové stopáži kombinuje rukopisy obou mužů a navzdory jejich rozdílným přístupům předkládá pozoruhodný obraz symbiózy.
Mogard a Irisarri sdílejí zálibu ve vrstvení minimalistických linek, které kromě syntezátorů získávají samplováním, terénním nahráváním či loopovanou hrou na nástroje, zejména na kytaru. Tu během pondělního večera obsluhuje Irisarri, přičemž využívá jednu ze svých standardních technik – hru smyčcem. Výsledkem jsou hypnotické plochy, které Mogard doplňuje elektronickými drony. Hudba opisuje pomalou stupnici, tóny jsou drženy dlouhé vteřiny, přičemž se jen něžně převrací jejich harmonické pozadí a barva. Každému sonickému zlomku je poskytnuto maximum prostoru pro vyznění.
Dvojice pracuje s jasným záměrem: na krátký čas si uzmout nekonečnou a neustále plynoucí masu zvuku a vlastníma rukama ji pozastavit, aby se jí mohlo dotknout i publikum. Zvláštní kontrast s Boscem, který jako by naopak do hudby trochu poťouchle strkal a snažil se ji neustále udržovat v pohybu. Atmosferické vlny brnících zvukových vrstev jsou doplněny vizuálem Lukáše Dřevjaného (oxoo), laserové paprsky kreslí na plátně nepravidelné elipsy a jsou oproti hutné ambientní mase nezvykle ostré. Stejně jako u předchozího vystoupení se i teď jedná o zážitek zaměstnávající všechny smysly, někdy tak silně, až je potřeba zavřít oči a od všudypřítomných intenzivních vjemů si na chvíli odpočinout. Přestože umělci, až na několik úvodních technických pokynů, během performance nekomunikují, nepůsobí odcizeně. Snad je to tím, že i samotná nahrávka z části vznikala na dálku, kdy každý z hudebníků tvořil sám ve svém studiu. Impossibly distant, impossibly close.
Přiblížit se, sáhnout si a nechat plynout
Vystoupení italsko-amerického dua v rámci dvanáctého ročníku Spectaculare je v mnoha ohledech mimořádnou audiovizuální zkušeností. Přináší ojedinělou fúzi experimentálního ambientu, klasiky a noiseu a ukazuje, jak bohaté spektrum vjemů může hudba nabídnout i v případech, kdy se soustředíme pouze na její nejmenší fragmenty. Při koncertě Abula Mogarda a Rafaela Irisarriho se zvuku doslova nedá uniknout (v opačném případě hrozí kontakt s obávaným laserovým paprskem), a tak nezbývá nic jiného, než se mu poddat. Pokud tak učiníme uvědoměle, stojí před námi možnost kontaktu s transcendentní množinou sahající z nekonečné blízkosti až do nekonečné dálky. A v takovou chvíli není nic krásnějšího než s bázní a fascinací sledovat její plynutí.