- Inzerce -

Bude se ještě platit za hudbu?

1) Hudba má být zadarmo. Argumentů je několik. Hlavní je, že hudební soubory lze tak snadno sdílet, že volné šíření už nikdo nedokáže omezit. Každý stahuje, někdo zadarmo, někdo za směšný paušální poplatek, někdo s  tím, že dostane reklamu. Z hlediska autorských práv je výsledek stejný. I když my (nebo někdo za nás) platíme peníze, stejně se nedostanou k  autorům, ani k výrobcům nahrávek (kdo by to ohlídal!). To bude mít v  budoucnu dopad na podobu tvorby: postupně převáží levná produkce, amatéřina nebo remixy. Zastánci jsou hlavně konzumenti velkého množství hudby bez nároků na kvalitu, užívající hudbu nikoli k soustředěnému poslechu, ale jako kulisu k jiné činnosti. Titíž jsou paradoxně ochotni platit za různé hry a vyzvánění, za hudbu však ne. Mezi zastánci jsou také tvůrci, zakládající si na svém statutu amatérů, kteří říkají: nám taky nikdo neplatí, všechno, co vytvoříme, dáváme zdarma na Youtube a  totéž očekáváme od ostatních.

2) Za hudbu se má platit jako za každý produkt. Jestli se někdo vzdává autorských práv, je to jeho věc, ale autor má právo na ochranu duševního vlastnictví a většina tvůrců své peníze chce. K zastáncům patří hlavně skladatelé úspěšných skladeb, vydavatelé nahrávek a také uvědomělí „fair trade“ konzumenti, kterým ještě záleží na kvalitě. Tito si zatím ještě kupují CDčka, aby podpořili svého autora, podobně jako když nákupem dražších vajec přispívají na podestýlku pro slepice.

Futurologové hudebního trhu vidí dva scénáře budoucnosti:

1) Úplný rozvrat – internetem se nekontrolovaně šíří vše a autoři vzdávají svůj boj. Přichází nová doba (host vyhazuje vrchního…).

2) Hudba na internetu se šíří víceméně volně, ale ochranky se snaží aspoň něco urvat oklikou: tlačí na změnu zákonů, například se snaží prosadit paušální poplatky za užívání internetu (jako by říkaly: my víme, že stahujete, tak aspoň trochu plaťte) podobně, jako se platí koncesionářské poplatky za rádio. Je v tom nespravedlnost (koncesi platí i ten kdo rádio neposlouchá, a platí ji i za toho kdo neplatí) a  nivelizuje se hodnota veškeré produkce (už se nepozná, kdo má dostat více nebo méně peněz za mechanická práva). To bude mít devastující důsledky pro kvalitu produkce: techno skladbička vyrobená doma bude mít stejnou hodnotu jako symfonie natočená ve studiu. Už se nikomu nevyplatí něco natáčet s orchestrem, nebo v drahém studiu, leda za sponzorské, nebo vlastní peníze.

Věřím, že existuje ještě třetí scénář budoucnosti, se kterým ale v tuto chvíli nikdo vážně nepočítá: je totiž možné, že placení přes internet (které je dnes složité a odrazuje), se zásadně zjednoduší (nějaké kredity, body atd.) a stahování (dnes snadné) se naopak ztíží. Krádež na internetu bude dohledatelná a bude se důsledně trestat, ale kdo zaplatí, bude bohatě odměněn. Pohyb na internetu (po dnešní divoké fázi) možná přejde do stavu více podobnému tradičnímu trhu, kde i hudba má svoji hodnotu a platí se za ni.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.