Kultura je v programech politických stran stabilně popelkou. Kulturní témata volby nevyhrávají a na ministra kultury se na poslední chvíli vždycky někdo najde. Přesto strany z jakési setrvačnosti nebo ze strachu, aby nebyly prohlášeny za nekulturní, něco do programu dají. Skrývá se mezi obecnými frázemi také něco, čeho by si volič měl všimnout?
Všechny strany pochopitelně považují kulturu za důležitou…
Kultura je nejsvobodnější sférou občanských aktivit. Stát bude podporovat identitu, kreativitu, rozmanitost a nejširší účast občanů na kulturním životě. (ODS) / Budeme podporovat všechny druhy umění bez ohledu na žánr, popularitu, kvantitativní nebo věkový dopad. (ČSSD) / Kultura je určující součástí naší národní identity. (VV) / Kultura je naše bohatství i důležitá součást kvality života, zdroj tvořivosti a inovací. (SZ) / Dostupnost a obecně demokratický charakter kultury, včetně kultury těla, místo komercionalismu a elitářství. Odmítnutí jakékoli diskriminace z politických důvodů. (KSČM)
…a tak bychom mohli pokračovat. Rozdíly jsou však v tom, co je pro kulturu podle stran to pravé. Podle ODS je pro nezávislou kulturu dobré omezení role státu, využívání evropských fondů a větší propojení s cestovním ruchem. Zároveň chce tato strana podporovat mecenášství (v programu ovšem nestojí, jak si to představuje). Propojení cestovního ruchu a kultury je důležité i pro ČSSD. Ta bez upřesnění slibuje zlepšení podmínek financování kultury a také hraje na doznívající strunu zájmu o budovu Národní knihovny, když slibuje: „Podpoříme výstavbu budovy Národní knihovny – pokud to bude možné – podle návrhu architekta Jana Kaplického.“ (Na jiném místě programu slibují také postavení Národního fotbalového stadionu.) O tom, jaké budou priority při podpoře kultury se, jak známo, již před delší dobou rozhovořil možný ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák
O trochu konkrétnější jsou Věci Veřejné, které podporují myšlenku daňových asignací na kulturu. V jejich programu se skrývá také návrh na prodloužení autorské ochrany děl ze sedmdesáti na devadesát let od smrti autora.
Opačným směrem míří Strana zelených, které vadí „nepřiměřené zákonné finanční nároky (poplatky) autorských organizací (např. OSA), které se vztahují i na vystoupení těch umělců, kteří nejsou jejich členy. Omezují tak živost a nezávislost kultury vznikající spontánní iniciativou jednotlivců.“ Také považují za důležité vícezdrojové financování kultury zahrnující podporu od soukromých dárců, zároveň ale chtějí, aby státní podpora stoupala: „Nesouhlasíme s názorem, že kultura se má zaplatit sama nebo že mezi dobrým a špatným v kultuře má vybírat trh. Kulturní politikou musí stát sledovat dva cíle: ochranu kulturního bohatství a podporu a rozvíjení živého umění.“
Strana svobodných občanůsdílí se Zelenými odpor k regulacím v zájmu držitelů autorských práv, odmítá Mezinárodní dohodu o padělání (ACTA) i autorské poplatky za prázdné nosiče. Strana také navrhuje zrušení veřejnoprávních médií, jinak se jejich program ke kultuře nevyjadřuje.
Kromě České pirátské strany, která usiluje o radikální změny pojetí autorských práv, již příliš konkrétních myšlenek nenajdeme. KSČM, KDU-ČSL a SNK v programech prosazují vyčlenit 1% ze státního rozpočtu na kulturu, jinak ale všude najdeme stejné věty o důležitosti kultury, vícezdrojovém financování a hrdosti na kulturní památky.
Rozhodovat se podle těchto věcí, který lístek vhodit do urny, nejde, obrázek o tom, co může čekat kulturu po volbách z toho také nevyplývá. Spíše tato přehlídka ilustruje, že česká politika většinou nemá jasno v tom, co si s kulturou počít, zda ji definitivně od státu odstřihnout, nebo se o ni starat důsledněji.