Ti, kdo si myslí, že moderní americkou hudbu pro bicí mají na svědomí Cowell, Cage, Brown a Harrison, se zcela mýlí. Snad je z historického omylu vyvede album Restless, Endless, Tactless, koncipované jako kontextový portrét skladatelky Johanny Beyer (1888 – 1944), jejíž kompozici také vděčí za svůj poetický název přeložitelný jako Neklidný, bez konce, bez taktu.
Dramaturgický kontext v tomto případě spoluvytváří doba 30. let minulého století, organizační aktivity a vliv Henryho Cowella a samozřejmě dobové hudební myšlení, začínající zrovnoprávňovat tóny se zvuky jakékoliv povahy. Beyerová je na albu zastoupena šesti kusy, po jednom pak John J. Becker, Henry Cowell, Harold G. Davidson, Ray Green, Doris Humphrey a Gerald Strang; všech dvanáct děl pochází z let 1933 až 1939 a jejich nahrávky ve skvělé interpretaci souborů Baylor Percussion Group a Meehan/Perkins Duo vznikly mezi prosincem 2009 a dubnem 2010.
Hudba Cowellovy spolupracovnice a přítelkyně Johanny Magdaleny Bayer se do povědomí začala dostávat až před dvaceti lety a kromě kratičkého, instrumentačně otevřeného entrée s propracovanou strukturou a záhadným názvem IV (1935) nebyly její kusy pro bicí nikdy zaznamenány. Přitom jde vesměs o zvládnuté skladby zralé autorky. V její tvorbě pro bicí a i celému albu dominují dvě díla – Percussion Suite (1933) a Three Movements for Percussion (1939). Jestliže první je spíše manifestací široké škály možností perkusí (od basového bubnu přes xylofony až po kastaněty, tamburínu, činely a triangl) podílet se na barvité orchestraci rodící se moderní hudby, druhá (její tři věty daly celému albu jméno) je již velice vydařenou kompozicí v novém žánru. Její dedikace Johnu Cageovi jakoby tušila brzký příchod jeho Tří konstrukcí (1940-41); ve srovnání s nimi je sice méně komplexní a „abstraktní“, avšak z hlediska poslechové estetiky stejně odvážná. Neklidná, zrcadlová metro-rytmická struktura první věty je ve dlouhé druhé větě vystřídána rozvláčnými, pravidelně přerušovanými, ne zcela předvídatelnými repeticemi dřevěných bloků, aby posléze přešla do psychologicky velice účinné hry (a)rytmických zrychlování a zpomalování. Zbylé tři díla Beyerové – Percussion, opus 14, March a Waltz – pocházejí všechny z r. 1939 a jsou to jakési metro-rytmické studie o jedné větě pro větší ansámbly bicích nástrojů. Vyniká zejména druhá z nich, Pochod, díky zdráhavé, esteticky velice efektivně rozvržené formě.
Třívětá Percussion Music (1936) Geralda Stranga je přes polyrytmickou komplexnost velice muzikální a zaujme průzračnou organizací promyšlené formy, vybudované na kinetickém, přirozeně se vyvíjejícím napětí mezi membranofony, xylofony a metalofony.
Další autoři kombinují bicí s klavírem. Strohá kompozice Vigilante 1938 (Noční stráž 1938,1935-38) od Johna J. Beckera byla pojmenována po taneční choreografii Diany Huebertové (původně se jmenovala Tanec). Je to scénická programní hudba s námětem ze španělské občanské války a tomuto tématu je přizpůsobená její dramatická struktura, vystavěna na klavíru (Brian Marks), který zde funguje chvíli jako melodický a chvíli jako bicí nástroj (dva roky před Bartókovou „pionýrskou“ Sonátou pro dva klavíry a bicí nástroje!). Klavírní interludia i ostinata jsou rámcované razantními nástupy a dynamickými pohyby bicích a perkusí. Auto Accident (Autonehoda, 1935) Harolda G. Davidsona je roztomilý „mini event“ pro klavír (Margaret Crites), sirény a soubor bicích nástrojů, včetně naladěných sklenic a skleněných tabulí, které interpreti rozbíjejí v momentu zvukové simulace srážky. Není to však žádný zvukový chaos, jak by se dle názvu a instrumentáře mohlo zdát, nýbrž důmyslná a vtipná audio mimésis, dosažena výlučně hudebními prostředky. Miniaturní Three Inventories of Casey Jones (Tři inventáře Casey Jonese, 1936) Raye Greena stavějí „gershwinovský“ klavír (Brian Marks) do pozice symbolu hudební Ameriky a kolorují jeho „ukecané“ tónořady impresionistickými perkusemi.
Z hudebního i autorského hlediska je docela kuriózní vznik „taneční etudy“ Dance Rhythms (Taneční rytmy, 1935), pod níž je podepsána tanečnice a choreografka Doris Humphrey, jelikož se jedná o notovou transkripci její rytmicko-pohybových struktur, kterou provedl skladatel Wallingford Riegger. Kompilaci uzavírá Cowellův Return (Návrat, 1939), působivé dílko pro šest hráčů a kvílivý ženský hlas (zde v podání Soon Cho), v němž se míchají orientální inspirace s imaginací i břitkou invencí.
Většina děl působí i po tolika letech svěžím dojmem a má co říci i lidem s postmoderní poslechovou zkušeností. Je to zkrátka příjemná a pořád aktuální hudba. Cageovy Three Constructions přišly záhy po ní. Jozef Cseres