- Inzerce -

Jim Black Trio: Somatic

Jim Black Trio: Somatic

Winter & Winter (www.winterandwinter.com)

 

V letech 2000 až 2009 jsme si zvykli spojovat amerického hráče na bicí Jima Blacka (1967) především s jeho postrockovým projektem Alasnoaxis.  Jestliže někdo očekával cosi obdobného i od současného Blackova tria, zmýlil se. Naopak: Somatic se ke jmenovanému sdružení „psů s velkou indiferencí“, jež na značce Winter & Winter vydalo pětici úspěšných alb, jeví značně protikladně (a stejně protikladné je i k Pachoře, proslulé balkánskou inspirací). Jsme oběma nohama na palubě jazzového plavidla, jež vplouvá z tiché zátoky do vířivého říčního toku, pohupuje se na vlnách, plyne a žádná eventuální číhavá záludnost ho od směřování hudby neodradí.  Melodii deseti Blackových kompozic sice vede mladý Rakušan Elias Stemeseder u rozdychtěně hybného klavíru, nenásilně důrazného, jemuž sekunduje spontánní a leckdy i slyšitelně umanuté přiznávání kontrabasu Thomase Morgana, druhdy souputníka Paula Motiana, nicméně v pozadí všeho je bubeník. Jeho uhrančivé bicí kompozice ztajemňují, podmalovávají je s rozlišenou razancí, mají presumpci vnitřní intenzity i hudební zákrutovosti bez násilných zvratů, jsou uvážlivě odvážné. Trojice jako celek před námi rozevírá končiny s řadou na sebe navazujících zastavení a proměn, vzájemně se neutlačuje a netlačí se o pozornost: její hra je průhledná a vyrovnaná, oplývá střídmou jistotou, a není divu, že posluchač souzní s nástroji, které si s náležitou grácií předávají žezlo (o)vládnutí scény. V tomto kreativním, virtuózně strukturovaném trialogu nikdo z účastníků nevybočuje, výsledkem však není plošnost, nýbrž rozličně zvažovaná intenzita od záchytného úsměvu (Beariere) přes hravě střídmé pasáže po hutně bouřné vrcholky, celkově ovšem převažuje poklidně vstřícná atmosféra (viz například titulní Somatic). Jako celek je tato anti-rocková, s jemnou expresivitou hudební terén ohledávající plynulost nadána jistotou, že neklid může být i v klidu a naopak. Ostatně podobně vyznívá výtvarná výzdoba (jako vždy perfektně vypraveného alba na W + W) od Georga Baselitze. Jenom je trochu hruběji pojatá.

 


Nejde jen o talent, ale hlavně o podmínky

S Barborou Vackovou Gillies o ženách skladatelkách.

Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.