Nico: Nico v Brně
Fléda (www.os.fleda.cz)
Tohle záslužné LP by se vlastně mohlo klidně jmenovat podle úvodní skladby Fearfully In Danger. Legendární modelka, herečka a zpěvačka se vracela tehdy do Německa po bezproblémovém turné po Maďarsku a trochu nechápala, proč tady musí vystupovat ilegálně. Tehdy v roce 1985 se Nico vzedmula ke svému fenomenálnímu poslednímu opusu Camera Obscura, které má dodnes kongeniálního ducha prolnutí někdejšího undergroundu s tehdy naprosto novými postupy syntezátorové hudby dané doby. Byla to labutí píseň, kterou pár stovek vybraných jedinců mohla slyšet živě v přímém přenosu (nikoliv televizním ale přímo tělesném). Ikona několika dekád se zhmotnila na dvou československých pódiích v aktuální formě, což nemělo obdoby. Jedna ze sice z fragmentárních hvězd Felliniho filmového majstrštyku La Dolce Vita z roku 1959 a protagonistka první kultovní desky Velvet Underground s pověstným Warholovým banánem na obalu (1966) se stala fenoménem generace šedesátých let a kontroverzní hvězdou světového významu i pro další desetiletí a je jí dodnes, i když nás opustila fyzicky v roce 1988.
Brněnský koncert přes veškeré utajování (nebo právě díky tomu) dopadl v relativní pohodě, v Praze o den či dva později už to taková selanka nebyla. Perestrojka u nás totiž probíhala velmi pomalu a na takovýto počin zdaleka ještě neuzrál čas. Díky tomu byli ostatně hlavní pražští aktéři tohoto koncertu Miloš Čuřík a Vojtěch Lindaur vyhozeni z práce. V Praze se navíc zvukaři nějak nepopasovali s konektory doprovodných muzikantů. Ale jinak lezli lidé tehdy do kulturního domu Opatov doslova i střešními kanály. Lístek stál sice jenom čtyřicet korun, ale pro mnohé byl z kapacitních důvodů nedostupný.
Nicméně nám zbyl díky skvělému brněnskému zvukaři Petrovi Wernerovi (který zemřel dvacet let po Nico) záznam z vystoupení v hospodě v Kníničkách u Brna a díky neutuchající hudební aktivitce Lence Zogatové a dalším se teď objevil na zcela raritním vinylu.
Kriticky hodnotit Nico je bezpředmětné. Její hlas a celkové charisma jsou nadčasové. Album ji zachycuje ve čtyřech písních z tehdy aktuálního opusu Camera Obscura, které niterně vyjadřovalo její pocity z tohoto světa, což snad nejlépe dokládá skladba My Heart is Empty. Ze starší tvorby tu pak zazní Janitor of Lunacy z alba Desertshore (1970) a svoji magii má i empatická comebacková sklaba One More Chance z opusu Drama of Exile (1981). Na LP se žel nevešly přídavky jako The End od Doors a Femme Fatale z velvetovských časů, ale to již byla určitá, řečeno marxistickou filozofií, nadstavba. Důležité bylo zachytit Nico právě tady a teď a to se stalo do posledního písmenka. Jenom je hanbou, že ve finále byla při pražském koncertu atakována STB a následně vyhoštěna. Tohle LP je však skvělým dokumentem doby, která sice nebyla z nejšťastnějších, ale sdružovala lidi dobré vůle a dobrého vkusu po stovkách či dokonce tisících. Dnes už je situace jiná, ale bezesporu odkaz Nico stále žije, nikoliv v dekadentní dimenzi, ale v tom, že i při svých výpadcích dokázala odkázat světu neoddiskutovatelný diskurz.
LP v „trojobalu“ by se mělo stát delikatesou ve sbírce každého diskofila.
