- Inzerce -

Tal Weiss: Motion Drawing; Julia Rovinsky: Dark; The Tea Rockers Quintet: Ceremony

Tal Weiss: Motion Drawing

Julia Rovinsky: Dark

The Tea Rockers Quintet: Ceremony

EnT-T (www.ent-t.com)

 

EnT-T, což znamená entita neboli jsoucnost, ale také podstata věcí, založil v Tel Avivu roku 2006 producent Lior Suliman, a ten vymezil její směřování vymezením prostoru mezi labely Nonesuch, 4AD a ECM, ovšem v temnější poloze. V tomto smyslu mezi jeho nejstálejší spolupracovníky náleží izraelská písničkářka Tal Weiss, jejíž album Motion Drawing je na této značce už třetí (po backcaTALog z roku 2005 a Tal Weiss z roku 2007). Obsahuje deset  křehkých miniatur s minimálním nástrojovým obsazením, tak v The Little Things zpěvačku doprovází pouze kontrabasista Peter Marck, v Ripping Sounds zase flétnista Lior Eitan, v Return of the Native violoncellistka Rachel Mercer a v několika dalších harfenistka Julia Rovinsky. Tomu odpovídá celkové ladění: jde o dojímavé mapování niterných pocitů, působící jako náplast na bolístky vlastní i cizí, o až ostýchavé, občas někde ukolébavkovité nebo dětsky naivistní zpěvánky, do nichž málokdy zasáhne rozvernější notování (Him & I). Tato něžná, kupodivu uklidňující nejistota a umírněnost, vyplývající možná z nevelkého rozsahu hlasu, může mít zázemí v obavě z hrubosti tohoto světa a v protikladnosti k němu, což mohu doložit i vztahem k drastickým námětům, jako je hurikán, pojímaným s obdobně neproměnlivým ostychem. Nivelizující omezení? Neřekl bych. Křehká kresba japonského malíře Hasegawy Tohaku (1539 – 1610) na obalu desky svědčí o záměrnosti tohoto pojetí. A Tal Weiss zatím s tímto zmíněným singlem z alba (Return of the Native) slaví i mezinárodní úspěchy.

Harfenistka Julia Rovinsky, rodačka z někdejšího Leningradu, která vystudovala hudební akademii Rimského-Korsakova a zvítězila v roce 1988 v moskevském hudebním klání hráčů obhospodařujících tento nástroj, se po svém přesídlení do Izraele stala výraznou osobností na tamní koncertní scéně. Po albu Dusk z roku 2010 na EnT-T nyní vydala CD Dark, pro které si zvolila skladby Harolda Budda, Philipa Glasse, Munira Bashira, Arva Pärta a Steva Reicha. Tento výběr, svědčící o vztahu Rovinské k minimalismu v jeho různorodých variacích, jí dovoluje – vedle podchycení specifičnosti zmíněných skladatelů – s jemnou a vyváženou expresivitou uplatnit v potemnělé atmosféře vlastní přetvoření předloh, které samozřejmě původně necílily na sólovou harfu. Její pojetí je ztajemněle vykroužené a hebce cizelované, zachovává například glassovskou variabilní rytmizovanost, bashirovskou tápavou hloučivost nebo pärtovské dramatické i prodlévavé oblouzení s důvěrností privatissima. Zlatým hřebem je pak ztvárnění nejminimalističtější kompozice z tohoto souboru, mistrně zvládnutého reichovského dílka, provokativně provázaného perpetualitou totožných hudebních skupenství a jejich nenápadné proměnlivosti. Příznačné je pojetí jeho zdánlivé bezbřehosti (skladba trvá „jen“ 15 minut a 15 vteřin), jejíž atmosféričnost ostatně harfě i sluší.

The Tea Rockers Quintet, pocházející z Číny, prezentuje na albu Ceremony své pojetí čajového obřadu. Nevím, nakolik se tento obřad liší od jiných asijských zemí, nicméně si z návštěvy této pozoruhodnosti v Japonsku pamatuji, že jsme se napřed sklonili při vcházení do obřadní místnosti, protože vchod do ní byl patřičně snížen. Už tato symbolika úcty má svůj význam stejně jako všechny další podrobnosti. Osm zastavení ceremonie v podání „čajových rockerů“ obnáší zřejmě cosi podobného od pomalého vynořování po tónech gu qinu, pipy, šakuhači, mbiry a dalších nástrojů a objektů, zahaleného do šlojíře očekávání a váhání, rozšifrovávání postupného přízvučnění s místy pošramocenou melodií a zahroužeností proroubovaného nástrojového společenství s občasnou perkusivní třeskutostí. Vše podléhá zvukové vizualizaci, poznenáhlu se rozvíjející do neexaltované, ale rytmizované extatičnosti s vokálním vyvolavačstvím, hon na ticho vyústí nakonec v prubířské zvonivosti, dramatické, až fraškovité teatrálnosti, ve které zaslechneme odliky tradiční čínské opery. Tato směs tradičnosti a ultramoderního vymezování s odlamováním zvuků a s jejich přípodotkováním, s drónovým narušitelstvím  a fukýři dráždivých poruch, pardon: poloh či s hlasovým koumáctvím, tento mix delikátní staromódnosti a elektronické avantgardnosti činí z projektu imaginativní rituál, který přináší citový prožitek nemající takřka nic společného s obvyklou okázalostí, která provázívá podobné příležitosti.

A tak nám mohou alespoň tři průhledy do výběru tohoto labelu naznačit jeho směřování.


Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.