Pat Metheny: Tap: John Zorn’s Book Of Angels, vol. 20
Nonesuch (https://www.nonesuch.com)
Tzadik (https://www.tzadik.com)
Toto album spojuje dvě dlouhodobě zásadní jména americké (nejen) jazzové scény, která jsou však často vnímána jako dosti protikladná. Veleúspěšný kytarový virtuóz Pat Metheny se jím totiž zařadil mezi interprety olbřímího cyklu skladeb Book Of Angels z dílny vůdčí osobnosti scény newyorského downtownu, Johna Zorna. Již touto konstelací deska poněkud vybočuje z většiny tvůrčích aktivit obou autorů, hudba samotná však nezůstává pozadu. Do výrazně jiného kontextu se tu dostávají jak Zornovy kompozice čerpající z tradiční židovské hudby tak i Methenyho zvuková estetika.
Kromě bicích, za něž usedl jeho dlouholetý spoluhráč Antonio Sanchez, nahrál Metheny všechny nástroje sám. Kromě všemožných kytar tu hraje i na klavír, basu, bandoneon, křídlovku, zvony, perkuse, různé syntezátory a uplatnil zde také některé automatizované akustické nástroje ze svého projektu Orchestrion. A hned v úvodním kusu Mastema na nás tento instrumentář spustí v plné síle. Šťavnatého zvuku akustických kytar a jazzrockového rytmického groovu se tu po melodickém tématu v sitárových barvách zmocní nekompromisní part elektrické kytary přebuzeně skřípající tak, že si posluchač snadno vybaví radikály typu Eliotta Sharpa, podobně kontrastní je i syntezátorová mezihra v níž skrze ambietní lyriku prolézají i různé noisové výboje. Takhle jsme Methenyho na desce zřejmě ještě nikdy neslyšeli.
Albim, druhý ze šestice opusů, zacouvá do jemnějších vod, avšak něco zvláštně „nemethenyovsky“ nervózního tu je vytvořeno i v akustické aranži. Pak se ale již naplno rozběhne blízkovýchodní rej, tak jak ho známe ze Zornových sestav typu Masada, zde ovšem stále v oněch nečekaných barvách. Ve třetí skladbě Tharsis se objeví Methenyho kytarový syntezátor, vedle jeho typické „houslové“ polohy se ale ozve i v podstatně ostřejších barvách, rytmiku přitom vedle bicích a perkusí neustále zahušťují různé ostinátní melodické běhy. Citlivou gradaci předvádí více než jedenáctiminutová kompozice Sariel, její vyklenuté téma zazní nejprve v komornějším akustickém provedení, následuje mohutnější s opět dominujícím rockově zkresleným zvukem, v následném sólu se však nad hypnotickým goovem kytara opět zblázní do freejazzově noisového řádění. V jistém smyslu obrácený postup je využit v následující skladbě Phanuel. Poklidně hrající akustickou kytaru tu jakoby odspodu napadají zvukové halucinace rozličného charakteru od defektně akustických po počítačové experimenty třeba s předtočenými hlasy či smyčcovými samply. Teprve ve druhé části se připojí „sólová“ kytara a rytmika, avšak přízraky v podzemí se tím nechají ukonejšit jen na chvilku.
V rozkladu formy pokračuje i závěrečný kus Hurmiz, který je pravděpodobně unikátní v rámci celé Methenyho diskografie. Přistihuje totiž mistra za klavírem ve virtuozním freejazzovém duetu se Sanchezem. Dotočená a v celkovém mixu až téměř na pocitovou úroveň utopená práce s akustickou kytarou může dokládat třeba Methenyho vzpomínání na dávnou kolaboraci s Derekem Baileyem.
V posledních letech je u Pata Methenyho vidět určitá snaha překonat již déle ustálené tvůrčí mantinely definované jeho jazzovými projekty a tvorbou pro Pat Metheny Group. První známkou opětovného hledání nových přístupů byl jeho sólový projekt Orchestrion a u něho se tento proces zřejmě nezastavil. Tap je po všech stránkách překvapivé album a takto se od Methenyho zajisté necháme rádi překvapovat i nadále.
