- Inzerce -

Loïs Le Van Sextet: The Other Side; wESTAMAN

Loïs Le Van Sextet: The Other Side

wESTAMAN

Hevhetia (www.hevhetia,com)

 

Jiná cesta, odlišný přístup? Zřejmě ano, pokud jsme zvyklí, že francouzští šansoniéři jsou výrazní, podmaniví, plní emocí. Samozřejmě: Loïs Le Van typický šansoniér není, do svého projevu se snaží vmíchat něco komornosti, něco jazzu a něco popu, a tak Le Other Side vyznívá poněkud matněji, než bývá u francouzských zpěváků zvykem. Naznačuje to už fakt, že na obalu nečteme pouze jméno hlavního interpreta – je tu uveden Loïs Le Van Sextet. A právem. Trumpetista a křídlovkář Thomas Mayade, mellophonista a hráč na lesní roh Manu Domergue, klavíristka Sandrine Marchetti, kontrabasistka Leila Renault a bubeník Roland Merline nejsou pouhým vokalistovým doprovodem a tam, kde přejímají vůdčí pozici, ať v celistvém souladu nebo v postupně přebíraných sólových partech, je zřejmé, že jsou zcela jasným pozitivem alba. To oni většinou udávají tón neobvyklým vstupem do deseti šansonů (pouze Home řeší zpěvák počáteční acapellovostí), to oni vytvářejí ochranné balení vokálu, když ho obhalují přeprškováním a (vy)nahrazují tak jeho určitou monotónii, to oni přičarovávají atmosféru naléhavosti, ať jde o vyčkávavý klavír, výraznou trubku, uklidňující lesní roh, neokolkující basu nebo rozšumělé bicí. Le Van je nejlepší tam, kde se přizpůsobuje hudbě a jenom pobrukuje, jakmile se prodere do popředí, je přímočaře táhlý, až protahovačský, jeho měkký a spíše vyšší timbre o nevelkém rozsahu je mimochodně nivelizující, jako kdyby neustále opakoval jednu písničku v oněch jedenácti obdobách, ačkoli se snaží proměňovat důraz, rytmus, maximum nebo minimum síly, jakkoli se snaží kouzlit, upadá do obdobné machy. Nejvíc mu ještě tak svědčí zahalenostnější témata jako Venture; pokud však vtrhne do jazzujícího souladu kolegů, naruší ho, působí až rozčilujícím dojmem, aniž je to zřejmě záměr. Právě jeho střídmý hlas co do rozpětí, navýsost nešarmový a spíše obligátní, mu nedovoluje  ve většině případů být sdělivější, průkaznější, citlivější nebo tajemnější. Nadto mi připadá, že někdy nevystihne jemnou nuanci skladby (naříkavý tón v Old and Wise), naopak jeho Sleepless Lullaby je skutečně neukolébavková, můžete mi věřit. Takže: spíš bych se napříště těšil na album zmíněné pětice hudebníků, a to by klidně mohlo být bezzpěvné.

To ambientní projekt norských experimentátorů Erlanda Dahlena, Hallvarda Hagena a Bjorna Charlese Dreyera s kytarami, basou, ukulelem, perkusemi a především s všepřítomnou elektronikou, nazvaný wESTAMAN, se vymyká obdobným ambientnostním přehršlením. Vznikl ve středisku Mtoni Marine v Zanzibaru a potýká se s vodou, mořskou hladinou i podmořskou hlubinou v různých ne bezpečných podobách a ve skladbách, jako je Hydrophone Blues, Submerge nebo Endemic engines, je skutečně přítočno až přívalno, chrumlavo, odbíjivě tu zní punkevní střechýly zvuků, rozhalné průsakování, jde o příval, který může vše odnášet s rozléhavou tajnosnubností. Hydra hydrofónie je tu zapikolovaně vzdýmatelná, s náporem kocábkovského plynutí, proplouváme mořskou fatamorgánovostí, existuje-li něco takového, zdánlivě neslučitelné prozvuky latinskoamerikánské rozcinkávanosti se potýkají s levnětonážní melodičností, přímo prociťujeme vlnopětí oceánských štrek i varující předpotopno, pronorné rumplování, pádlující rachotnost i rozprostíravost velebnění širé hladiny. Ale hned nato se vzryvná nástražnost a zabouřněná výstražnost promění v záchranné pásy zvukových vlnolamů, potichlostní převalivost za bezvětří a kolísání takřka bez hnutí se převalí do vývratné vřídelnosti a velkolepného vizionářství, různozvučné odmršťování a řádivé rozporování vyústí do pobouřkové nahloučivosti. Těch svorek je tu víc, proviřují je výtlučky nezáhubného odpočítávání, tajnosnubné odhalování tajemna podmořských hloubek i jejich vylíbeznění. Přitom všechny zvraty mají svoji logiku, ať průtočnou či zátočnou, a vyvolávají odezvu rozhalné návaznosti, splývavého proviřování a provazování, jako by šlo o osmidílnou suitu, která by mohla nést pojmenování Hlubinná tajemství. Jak říkám: ambientní pokušitelé už se vydali ze svých křižovatek po nejrůznějších stezkách od pólu k pólu, ale ne všichni svým norováním svedou tak zaujmout jako wESTAMAN.


Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.