Jardu Paláta nešlo na české industriální scéně přehlédnout, či přesněji řečeno přeslechnout. A nejde ani o to, co hrál v Paprscích inženýra Garina, kde se občas totálně opilý pokoušel vydolovat z kytary archaický předvěký guturální zvuk, jako když se pohybují kontinentální desky, a o podílu na zvukových stěnách Veselých Filištínů, ale především o jeho vlastní projekty. Ty přinášely do té doby neslýchaná zvuková jatka, brutální syrové hlukové stěny a experimenty s elektronikou a efekty, které zvuk nástrojů nejen měnily k nepoznání, ale současně pomáhaly vytvářet strukturu.
Právě jeho projekty dotvářely podobu industriální scény, určenou na jedné straně přísnou rytmickou strukturou Střední Evropy, která kombinovala, kovy a bubny s žesti a pianem, a na druhou stranou chaotickými Paprsky spojujícími rachot želez a rozbrušovaček se zvukem syrového garážového rocku. Palát nabízel nejaktuálnější pojetí, experimentoval se smyčkami, vazbami, samply a s přebuzením, stejně jako protagonisté japonského noise, které bylo možné poznat ještě před pádem komunismu i u nás, protože Min Tanaka využíval hudby Minoru Nogučiho.
Paláta jsem poprvé slyšel na koncertech Veselých Filištínů, kde se podílel na zvukových stěnách, který soubor vytvářel, ovšem v záplavě lidí v černém na neosvětleném pódiu, ať už v Gongu nebo na Opatově, jsem ho ani nezaregistroval. Ale viděl jsem ho na Opatově na jednom koncertu, kde se představily různé odnože Filištínů a Střední Evropy, jak efektoval zvuk nástrojů dalších muzikantů, myslím, že to byla trubka a piano, i když po skoro třiceti letech zůstal jen ten podiv podivných shluků tak enervujících zvuků náhle explodujících a zas mizejících ve vytrácející se šumící ozvěně…
Od počátku jsem ale sledoval Suicidal Meditations, které jsem poprvé viděl na Deltě na konci osmdesátých let. Něco tak odlišného jsem nikdy neslyšel. Z beden se valila mohutná zvuková stěna, která však byla živá, proměňovala se. Z masy zvuku se vynořovaly údery do kovů i jekot zpěvačky, jehož řezavost ještě umocňovalo zkreslení. Přestože klasická struktura byla potlačena, nebylo to monotónní.
Bylo to tak zajímavé, že jsem v roce 1990 rozhodl, aby na mnou produkovaný a nikdy nevydaný industriální sampler pro Panton natočili vedle Paprsků a Střední Evropy i Suicidal. Nezaskočili Helenu Vondráčkovou a jejího tehdejšího muže Helmuta Sickela tím, že by tam přijeli ráno s metrákem šrotu a přes plot ho naházeli do zahrady, jako plzeňští Cool. To co ale Palát vyváděl ve studiu, jemuž tehdy vládl zvukař Radek Podroužek, bylo ještě více šokující. Ukázal, co chce propojit, ten se dost divil, že se spojovaly výstupy s výstupy a vstupy se vstupy, ale kupodivu to fungovalo a duo tam vytvořilo tři skladby, i když ty zachovaly jen zlomek z pódiové energie
O rok později jsem už hrál se Suicidal Meditations, i když jsem zrovna rozjel Tonton Macoutes. Palát hledal spoluhráče, neboť se s ním Silvia Hromádková tvrdě pohádala a nechtěla ho ani vidět. Poprvé jsme spolu vystoupili v dost bizarním prostředí disco clubu Dvojka. Jak se mu podařilo proniknout do této výspy veksláků, jsem dodnes nepochopil, ale dost šokovanému publiku, které rychle mizelo – což Paláta potěšilo, koncert považoval za tak dobrý, jak rychle odešli diváci – jsme nabídli zvuková jatka. Oba jsme zápolili o to, kdo bude víc slyšet. Vzal jsem automatického bubeníka a analogový delay a doubler Ibanez, který snadno přecházel do vazby a s jeho pomocí jsem zvuky automatu zkresloval k nepoznání. Současně jsem ale poslouchal, co dělá Jarda, protože to bylo doslova neuvěřitelné. Naše tehdejší zpěvačka Helena Šalátová se mě ptala, proč s ním hraju. Viděla Suicidal, když dělali předkapelu Tonton Macoutes v Rock Café, a měla pocit, že je to pouhý hluk. Po pravdě jsem jí odpověděl, že i když mám k jeho tvorbě dost výhrad, hodně se od něj mohu naučit. Myslím, že to nechápala, i když my sami jsme pracovali s efekty, samply, předtočenými pásy, kovy i vazbami, ale vždy s v kombinaci s reálnými nástroji.
V létě jsem se Suicidal odehrál regulérní koncert v Rock Café. Palát ještě oslovil Jindru Hocha z Ran těla, aby s námi zpíval, a po mně chtěl nějaké základy, na které jsem během týdne vymyslel i texty. Nikdy jsme nezkoušeli, chtěl jen slyšet, co jsem připravil, což jsem mu pustil v nějakém baru.
Po koncertu, kde tančila dnes už také zesnulá tanečnice Eva Černá, za námi přišli dva němečtí diváci. Chtěli si koupit naše CD, nejlépe to, z něhož jsme pouštěli hudbu při živém vystoupení. Nechtěli nám věřit, že masivní sound vytváříme naživo s pomocí dvou malých samplovacích Casií SK-5, jednoho automatického bubeníka, pár kytarových krabiček, kusu děrovaného plechu z wavek a plechového boxu s nataženou pružinou.
Od té doby spolupráce s přestávkami pokračovaly, později dokonce se Silvou, která se s Palátem nakonec usmířila. Něco se povedlo víc, něco méně, občas Palátovo typické „nějak to odmydlíme“ bylo jasný popisem jeho přístupu, který závisel na množství zkonzumovaného alkoholu. A občas nevyšel ani dobrý záměr, snaha o co nejmasivnější sound, kdy na pódium Sedmičky přivedl šest nebo sedm lidí a mně vrazil kytaru, na kterou jsem hrál elektrickým holícím strojkem, nepřinesl apokalyptický zvuk, ale celkem statickou plochu.
Památný byl také koncert v rámci prvního ročníku divadelního festivalu Next Wave, kde jsem chtěl využít jeho záliby vypudit hlukem diváky. Ovšem neumožnili jsme jim odejít, zamkli jsme je v předsálí, já s Palátem jsme produkovali v zákulisí agresivní noise a jiný člen Tonton Macoutes reakce zaskočeného publika točil na kameru a pouštěl jim je na obrazovku. Dlouho to netrvalo, bratr pořadatele, budoucí ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, vytrhl kabely z beden.
S Palátem jsem se ještě sešel v Euthanasii, což byl projekt, který postavil Vojtíšek z Paprsků spolu s jejich klávesákem Klánem, když se v kapele rozhádali. Já mě na starosti část samplů a efektů, ale zvuk byl méně radikální než u Suicidal. Odehráli jsme jeden koncert na Deltě na just Paprskům.
Poté jsme s Palátem ještě něco natáčel u něj doma, jen jsem se musel dostat přes záplavy v prázdných lahví korzára, který se mu nakonec stal osudným. Od Klána si půjčil velký sampler Ensoniq a DATku a vytvářel asi nejzajímavější a nejpropracovanější skladby, překvapivě vznosné, bohaté, plné a gradující. V té době poslouchal zrovna Kashmir od Led Zepeplin, z něhož myslím vzal nějaké samply, své oblíbené Birthday Party a Slade. Bohužel tyto nahrávky zmizely. Když jsem si po Palátově smrti jel k němu do bytu pro věci, které si půjčil, zachoval jsem se jako slušný člověk, který nekrade, a vzal jen svůj microverb a mix a ne DATky, na které Palát nahrál svoji poslední tvorbu. Z Klána jsme je nikdy nedostali. Svou kazetu s jejich kopií jsem bohužel po pohřbu neprozřetelně nechal pustit v hospodě, kde už zůstala, protože jsem musel odejít do práce a nechal jsem se ukecat, abych ji tam ještě nechal.
