- Inzerce -

The Necks: Vertigo

Není příliš seskupení, která by si zakládala na tom, že všechny jejich nahrávky mají přes 40 minut. The Necks budou jistě prvním z nich, ne-li ovšem jediným. I jejich nové album Vertigo sestává z jediné skladby, téměř třičtvrtěhodinové. Takové album logicky klade na svého posluchače jisté nároky. Řekněme si rovnou, že hudbu The Necks by bylo poněkud škoda poslouchat po kouskách, či jí posouvat dopředu. Specifický tok času, pomalu triem konstruovaný by se přerušil a jedna z hlavních deviz alba by se tak zhroutila. Vřele tedy doporučuji udělat si na poslech desky přesně čtyřicet tři minuty a padesát šest sekund času. K tomu si samozřejmě připočtěte nějaký ten čas na zotavenou, záleží na osobní kondici.

Jediný track alba Vertigo je pospájený pletivem souvislostí a vracejících se motivů, nicméně lze postřehnout, že ve skutečnosti se jedná o několik tematických hudebních celků, mezi kterými jsou logická a organická spojení, ovšem jejich hrany lze ve zvuku přece jen nahmatat.

První částí tak bude zhruba dvacet minut dlouhá kompozice z typicky monotónním zvukem smýkaného kontrabasu a přidušeným klavírem. Přes strašidelný bordun v pozadí, podpořený drženým akordem varhan se míhají běhy klavíru a okrasných perkusí jako z buddhistického kláštera. Piano zde hraje prim a basa tvrdí muziku tak mocně, že to s vámi škubne v momentě, kdy Lloyd Swanton přestane tlačit na smyčec.

Zhruba uprostřed celé skladby zasmušilé elektrické piano ohlašuje zklidňující fázi s náladou musique concréte, které napomáhají i záhadné perkusivní zvuky Tony Bucka v pozadí připomínající kroky nějakého monstra, zjevujícího se snad během hudební invokace neznámých démonů, kterou trio právě předvedlo. Prostřední pasáž je méně temná, o to však tajemnější a jemně disharmonická.

Z té postupně vyvěrá dronová pasáž olbřímího ambientu, kde se už poněkud ztrácí povědomí o všech zúčastněných nástrojích a vzniká jednolitá temná zvuková hmota, se kterou pomalu splýváme k závěru celé kompozice, který ohlašuje víření perkusivní a drnkání na strunky klavíru, provázející vás při definitivním pádu do maelströmu, který The Necks vyvolali.

17. listopadu můžete Necks zažít v pražském paláci Akropolis.

 

The Necks: Vertigo

RéR Megacorp (https://www.rermegacorp.com)

 

 


Nejde jen o talent, ale hlavně o podmínky

S Barborou Vackovou Gillies o ženách skladatelkách.

Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.