Pod názvem FitkinWall se skrývá profesionální a zároveň partnerská dvojice britských (respektive skotských) muzikantů – pianista a skladatel Graham Fitkin a harfistka Ruth Wall. Společně tvoří od roku 2003, o dva roky později natočili debutové album Kaplan, inspirované fiktivní postavou z Hitchcockova filmu Na sever severozápadní linkou z roku 1959. Oba vůbec rádi tvoří hudbu, která je buď inspirována filmem nebo slouží přímo jako soundtrack; většinou ke krátkým, experimentálním či dokumentárním snímkům. Nynější album Lost, nedávno vydané na undergroundové značce GFR (se sídlem v americkém Connecticutu), odkazuje na pocity izolace, ztrátu orientace uprostřed skotské divočiny, v níž vás může zachránit pouze mapa s vyznačenými bothies (ruiny horských kamenných domků, upravených na turistickou nocležnu a úkryt před nepřízní počasí). Potažmo pak šířeji ve smyslu ztráty třeba zraku, kultury, chápání světa, víry, sounáležitosti, lidství apod. Původně byla tato hudba napsána pro představení britského souboru nového cirkusu Ockham Razor pod názvem Not Until We Are Lost (vyňato z jedné sentence, již vyslovil americký filozof Thoreau). Je patřičně éterická i energická, výrazně sycena minimalismem a také ambientem. Nahrávku mimochodem masteroval zkušený zvukař Simon Heyworth (Super Audio Mastering v devonském Chagfordu), s nímž spolupracovali třeba Nick Drake, Brian Eno, King Crimson, Nick Cave, Depeche Mode, Mike Oldfield atd.
Graham Fitkin je dvojnásobným vítězem britské Composer Award, skládá koncertní, filmovou, baletní a počítačovou hudbu a vede vlastní devítičlenný soubor Fitkin. Spolupracuje s význačnými soubory a umělci (Piano Circus, Nederlands Blazersensemble, Ensemble Bash, Sacconi Quartet, Yo-Yo Ma, Will Gregory, Kathryn Stott) a od roku 2007 je rezidenčním skladatelem London Chamber Orchestra. Jeho partnerka Ruth Wall vystupuje sólově i jako členka nejrůznějších souborů, spolupracovala se slavnými britskými skladateli, kteří psali přímo pro ni a její harfu (Howard Skempton, Gavin Bryars, Lawrence Crane, Gabriel Jackson, Peter Maxwell Davis). Také interpretuje harfové úpravy minimalistických skladeb, včetně Reichovy Piano Phase (s názvem Harp Phase). Sólový debut jí vyšel v roce 2004 pod titulem The Uncommon Harp, před dvěma lety natočila album The Three Harps Of Christmas s Fitkinovými adaptacemi slavných koled pro tři druhy harf: koncertní, wire-strung a bray, což jsou modifikace starobylých nástrojů s kovovými strunami. Takže, když už je ten čas adventu, vezměte zavděk následující ukázkou:
Na albu Lost užívá Ruth Wall také tyto tři harfy, její partner Graham Fitkin obstarává elektroniku, včetně moogu a červeného pole generátoru. Plocha necelých 53 minut obsahuje jedenáct tracků a jejich poslech rychle „odsejpá“, což navozuje navýsost příjemný pocit. Vše je minimalisticky přehledné, očekávatelné, přesto hudba nenudí, a už vůbec neuráží vkus intelektuálně založeného posluchače. Výraznou minimalistickou stavbu mají úvodní Trace, Carousel, Famillar, Fingertip a nejdelší skladba alba Highwire (8:23); ta ale košatí opravdu vzorově a v mnohém evokuje třeba snahy o duchovní world-music Andrease Vollenweidera. V podstatě ale drtivá většina skladeb je postavena na podobných, ne-li identických principech – minimalistický spodek tvořený elektronickými nástroji a kovovými harfovými tóny plus chytlavé riffy a melodické motivy většinou koncertní harfy, velmi virtuózní a emočně citlivé, v níž jímavost a nostalgie kralují, ochuceny lidovými či středověkými skotskými a gaelskými alias keltskými ingrediencemi (např.Mapping, Unseen). Nepřesléchnutelný je ambientní háv, do kterého jsou skladby mnohdy haleny, avšak občas balancující na hraně se syntetickou sterilitou new-age (Reaching). Naštěstí pod úroveň neklesnou, což je případ harfové sólovky Remnant, rozmáchlé Bedsheets a závěrečné, skoro mysteriózní Face.
FitkinWall: Lost
GFR (https://grappafrisbee.wordpress.com)