V roce 2011 vyšel u santaféského vydavatelství Burning Books jediný román Roberta Ashleyho Quicksand. Jelikož byl zamýšlen jako operní libreto, skladatel jej v létě 2013 sám načetl a ze čtení pořídil nahrávku. Zhudebnit ho ale již nestihl; zemřel 3. března následujícího roku, zrovna když zkoušel novou operu Crash.
Bizarní příběh Quicksand, označený autorem za „detektivní“, začíná kdesi v jihovýchodní Asii vraždou číšníka pokojové služby, kterou má na svědomí vypravěč, bezejmenný postarší americký občan se záhadným posláním. Nazveme ho třeba „pan N.“ Oficiálně doprovází svou manželku a její skupinu jógy na několikatýdenním zájezdu, je to však pouze zástěrka pro mnohem dobrodružnější misi, o níž manželka vůbec netuší. Poslední den pobytu společně navštíví svatyni s bludištěm, kde pana N. ohrožují dva neznámí chlápci. Ze šlamastiky ho vytáhne tajemný kolega Mr. B. (zběhlý v nepřehledné mašinerii policejního státu), který útočníky zneškodní. Z dialogů, jež hlavní hrdina vede s turistickou průvodkyní Pooh, do níž se zamiluje, prosakují autobiografické detaily; dozvídáme se, že žije v New Yorku, má rád detektivky a skládá opery se silnými příběhy. Ve druhém dějství příběh pokračuje na palubě letadla odlétajícího domů do Států. Během mezipřistání je však pan N. zaměstnankyní aerolinek vyzván, aby opustil letadlo a vrátil se zpátky na místo odletu, kde si prý zapomněl pas (což není pravda). Zatímco manželka s kolegy pokračují v letu domů, pan N. využívá nastraženou záminku a vrací se na místo činu. Ke svému překvapení tam potkává Pooh, z níž se vyklube velice akční spolupracovnice společnosti, pro kterou pan N. dělá. Ocitá se s ní v hotelovém pokoji, kde o chvíli později, po jejím odchodu, zastřelí podezřelého číšníka. A jsme opět na začátku.
Děj dostává rychlý spád. Pooh zasvěcuje pana N. do připravovaného spiknutí proti zločinecké vládě. Nějací prospěcháři se však chystají revoluci ukrást, a tudíž je obtížné identifikovat, kdo je na čí straně. Sděluje mu též, že byl skutečnými revolucionáři vybrán jako tlumočník pravdivých, nezkreslených informací o převratu americké vládě a světu. Mise zplnomocněnce je samozřejmě extrémně nebezpečná a neobejde se bez krveprolití. Pan N. ale nemá na výběr a účastní se dějinných událostí coby nedobrovolný pozorovatel. Není to pro něj zvlášť příjemná zkušenost, život však jde dál. Po převratu a krátkém obědu s Mr. B., odlétá do New Yorku, aniž by se rozloučil s Pooh. Doma se rozhodne odejít do důchodu a dokončit rozepsanou operu. Po několika měsících ho navštíví Mr. B. a předává mu intimní dopis od Pooh – epilog románu.
Ashleyho román Quicksand je víc než pokleslá detektivka; je to skvěle napsané, hodně zábavné čtení. Více než zápletka pobaví autorův lakonický styl a způsob líčení absurdních událostí. Stejně jako jeho románový hrdina, ani Ashley operu nedokončil, nicméně zanechal nám další z mnoha příběhů, z nichž celé léta splétal velkou naraci, coby symbolickou projekci vlastních představ i žité zkušenosti. I v tomto případě, díky autorské mluvě, povýšil libreto z pasívního literárně-dramatického útvaru na performativní činitel díla, čili na hudbu. Vyprávěčskou rolí výrazně zkrátil vzdálenost mezi autorem a interpretem a snížil riziko jejich vzájemného odcizení. Příběh se jaksi samovolně odvíjí v přirozeném rytmu lidské řeči i plynulé posloupnosti narace; právě díky této přirozenosti a plynulosti vyniká „zrno“ hlasu i mnemotechnické a persuázní schopnosti jejího nositele.
Rétorika a memorizace byly Ashleyho velikými strategiemi i tématy. Jako archaický rapsód opakovaně vstupoval do dravého proudu řeči, nechával se unášet její temperamentem, a nevyhýbal se ani zákeřným vírům (tekoucím pískům), které ho občas odvedly od smyslu výpovědi k bezúčelové půvabnosti stylistických redundancí. Pojem „quicksand“ (tekoucí písek) se v opeře objevuje jenom jednou – jako metafora pro roli špióna v „malých odpadkových zemích“ (little junk countries), kde je stabilní jenom nestabilita. Příměr použije washingtonský boss pana N., když mu vymlouvá výpověď: „Uděláte v něm [tekoucím písku] krok, a jste v tom až po krk. A my pak musíme dělat všechny ty věci, které dělat nechceme, abychom vás vytáhli ven bez další újmy.“
Je to skvělá metafora, jelikož ji lze vztahovat nejen na Ashleyho poetiku spontánní elaborace, ale též obecněji na nehierarchizující (deleuzovskou, baumanovskou) reflexi pomíjivé skutečnosti, jenž konvenuje způsobu myšlení hrdinů jeho oper. Jejích hlasy promlouvají spontánním dialektem intuice, unikají diktátu původního textu, rozdrobují ho na proud ukecaných příběhů, zřetězených spíše podle syntaktických nežli sémantických principů, dodávaje velké naraci nelineární strukturu a hypertextovou flexibilitu.
Zítra, 28. ledna, bude mít Quicksand Roberta Ashleyho světovou premiéru v newyorské The Kitchen. Elektronické orchestrální party k ní dokomponoval Tom Hamilton, pod choreografii je podepsán Steve Paxton a světelný design obstaral David Moody. Viva opera aperta!