Stejně jako v jiných městech světa mají i v Jerevanu dny své obvyklé vzestupné i klesající křivky, napětí a uvolnění, ztišení i dramatické vrcholy, vytvářejí přirozené drama odvíjející se podle zemských cyklů. O půlnoci jsou lidé stále ještě v ulicích, na cestě za zábavou nebo domů z práce, ale tyto pohyby s prohlubující se nocí ustávají. O pár hodin později už je to, čemu říkáme hluboká noc, osamělými ulicemi se plíží pár taxíků za tajemnými pochůzkami, ale jinak vládne ticho a tma a většina živých pohybů města usnula, sbírá síly na později. Před rozbřeskem se nejdříve probouzejí zvířata. Psi štěkají a úzkosti, které je probudily, splaší další psy, jejichž hlasy se postupně šíří z různých center a nakonec se spojí do jednolitého zvuku, v němž slyšíme psy ze všech směrů. Vrány krákají, neklidně se přesouvají z místa na místo a jejich hejna zametají oblohu, jejíž západní okraj se pomalu rozjasňuje a odhaluje obzor. Napětí stoupá s nesnesitelnou trpělivostí, jako by si užívalo každou fázi a skrývalo skutečnou sílu svého pozvolného pohybu, zatímco slunce stoupá. Když se nebe konečně dostatečně rozjasní, opouštějí lidé své domovy, vydávají se do práce či školy a váhavé zvuky přírody převálcuje arogance aut a kamionů. Během většiny dne slyšíme všude kolem právě je.
Také vstávám a vyrážím ven zkoumat, pozorovat a vstřebávat. Když dorazím do centra města, zjišťuji, že uličky ve starém Jerevanu se v zásadě nekroutí a nezužují do matoucí sítě jako ulice jiným měst podobného stáří. Pod vlivem modernizační horečky ve 30. letech zničili městští architekti (předpokládám) autentičtější staré centrum a nahradili jej pravidelnou mřížkou ulic, racionálně uspořádaných do geometricky dokonalého oblouku vyrůstajícího směrem na východ od soutěsky řeky Hrazdan. Zbylo jen pár vzácných stop starého města, dílo věků bylo zjevně odstraněno zcela bez zájmu. Na jejich místě široké bulváry od jakéhosi arménského Hausmanna, s širokými chodníky lemovanými kamennými fasádami ve stylu stalinského baroka, pozůstatky sovětského světa, který žije i v budovách postavených po roce 1989.
V pozdním odpoledni lidé začínají vylézat ze svých denních hnízdišť a jsou zase v ulicích, často s nákupními taškami z trhu, aktovkami, taškami s knihami. Předpokládám, že mnozí jsou na cestě domů na večeři s rodinami a také předpokládám, že mnozí jdou domů, kde budou sami, v soukromém útočišti, kde ze sebe mohou shodit napětí pracovního dne. Pozoruji jejich tváře a postoje a snažím se pokradmu zachytit kolektivní podstatu Jerevanu. Hledám shrnutí charakteru města a nějaké vysvětlení toho, čím se Jerevan liší od všech ostatních měst na světě. Nejde mi o nějaké velkolepé odhalení, deklaraci mýtické pravdy, ale spíše o osobní posouzení, chcete-li suvenýr, který si s sebou budu moci vzít, až definitivně odjedu. Návštěvy jsou vždy dočasné, cestování je řetězem přesunů z místa na místo. Chci něco, co mi z těchto zážitků zbude.
Pořizuji tyto obrázky a později je budu studovat. Doufám, že z nich pochopím chaotické zážitky toho okamžiku a z těchto změtených esencí vydestiluji nějakou bohatší formu paměti.
Více obrázků zde.
Překlad: Matěj Kratochvíl