Město se otvírá, tak trochu jako kniha, prostě tím, že se jím projdeme. Rytmický pohyb chůze podobně jako zhoupnutí otáčené stránky dělí pohyb prostorem i příběhem do neodbytného rytmu. Náš zrak i ostatní smysly zaznamenávají měnící se polohu i orientaci ve vztahu k okolí a my se snažíme rozluštit urbánní prostor tím, že si vytváříme významy. Město je knihovna, jeho bloky jsou možná svazky, jednotlivé budovy jsou kapitoly, obchody, kanceláře a domácnosti jsou odstavce a příběh, který společně vyprávějí, je v předmětech, které se tam nahromadily, v architektonických krustách usadivších se a ztuhnuvších za ta dlouhá desetiletí a v lidech, kteří za nimi žili a žijí.
Cítíte tu prašnou stísněnost půd, ten chladný, neurčitě děsivý dech vlhkých sklepů, ty zkroucené, červy prožrané stránky dlouho skladovaných knih, ten kyselý pach srovnaných starých časopisů, kterým již roky nebylo dopřáno otevřít se a protáhnout v očistném zívnutí po dlouhém spánku?
Exotický slib průchodu téměř skrytého za polootevřenými dveřmi, nebo malé bezejmenné náměstí, na kterém se v podivně pokroucených úhlech schází několik ulic porušujících lineární průběh našich obvykle bezmyšlenkovitých toulek (cesta, kterou kráčíme, nemusí mít cíl, a někdy dokonce může vést na vlastní začátek, zatímco čas vždy plyne od A k Z). Odboček je stále víc, samy tvoří vlastní drobné události, takové poznámky po straně, poznámky pod čarou, výrazné podtitulky a další strukturní i výrazová udělátka typu kurzívy či tučného písma. Ti, kdo znají číst znaky města, dovedou proniknout jeho mnohé vrstvy a prožít město nejen v běžném trojrozměrném prostoru, ale i v množství jeho superponovaných variací, jakýchsi hologramů, a spatřit odlesky nejrůznějších situací města v čase jako ve vrstevnatém palimpsestu.
Pokud jednoho sychravého podzimního odpoledne třeba zrovna spěcháme ulicí mašírujíce po spadaných žlutých listech pokrývajících vlhký chodník, všimneme si, že když se jejich přirozené taniny setkají s dešťovou vodou, stoupá od země čajová vůně. Najednou se může ocitnout před nápadnou prolukou, odmlkou v neporušené strofě fasád, nad níž visí neon oznamující jméno pasáže. Anebo jde o jednu četných „myších děr“, které nejsou označeny a obvykle o nich neví nikdo jiný než ti, kteří je využívají jako zkratky. A my podléháme vábení toulek a touze vysmeknout se naléhavosti svých pochůzek, i když třeba jen na chvilku, a vnořit se do té změti sbíhajících se nor.
Vcházíme do míst přechodu, která nejsou uvnitř ani venku, a náš sluch okamžitě výrazně zbystří, neboť jsme opustili akusticky „suchý“ exteriér a vnořili se do „vlhké“ studny odrážejících povrchů, které ozvěnou vracejí každé došlápnutí podpatku na tvrdou podlahu i všechny rozprávějící hlasy. Je to akvárium znějících chodeb obložených skly výloh a kamenem, poměrně stísněné, někdy prázdné, někdy přetékající lidmi. Pohybuje se tu po svých, hluk a vůně motorů a pneumatik na dlažbě vozovky ustupuje do pozadí, tiché skřípání tramvaje zní jen tak zpovzdálí. Tato ukrytá říše, tato odloučená vedlejší cesta je náznakem samotné podstaty města. Právě tady, v těchto průchodech, cítíme, že nám město otvírá svá tajemství.
Venku se malý objev skrývá za každým rohem, jako když obrátíte stránku detektivky a s překvapením zjistíte, kdo je vrah. Hlavní třídy, bulváry a avenue jsou výstavou životních stylů, hladkých a povrchních. Fórové, loupající se pozlátko jejich křiklavých reklam někdy jen stěží zakryje průrvy, jimiž je možné spatřit pozůstatky minulosti – svůdné, tajemné, bohaté a působivé. A my se z těchto odlupujících vrstev a dráždivých úlomků snažíme vytvořit představu minulosti, zaplňujíce bílá místa vlastní představivostí.
Překlad: Petr Ferenc