Žádný člověk – opera s tichým výbuchem a bez kompromisů.

Zdá se, že traumata z období komunismu jsou nevyčerpatelnou studnicí operních námětů. Po dílech Aleše Březiny sáhli po námětu z 50. let i tvůrci opery Žádný člověk, vyprávějící příběh autora Stalinova pomníku, která měla premiéru 31. 3. 2017 na Nové scéně ND. Proč ne. Historické sebemrskačství Čechy stále vzrušuje a pro marketing nové opery je takový námět ideální. Publikum se dá na novou operu nalákat jen sdělením „o čem to je“ a to „něco“ musí zaujmout jako úderný slogan. Ale když už jsme nalákáni a dostavíme se, zajímá nás hlavně hudba, protože každá opera je tak dobrá, jak dobrá je její hudba. A ta byla v případě Jiřího Kadeřábka velkolepá – nabitá nápady, náročná, propracovaná, lyrická i expresivní – jak má opera být. (Považuji za potřebné to tady zdůraznit, protože očekávám množství recenzí i rozhovorů, které so budou točit hlavně kolem atraktivního námětu a inovativní inscenace a hudbu zmíní okrajově, nebo vůbec.) Jiří Kadeřábek totiž vypracoval monumentální orchestrální a sborovou partituru, která v první části opery doprovází virtuosní party zpěváků. Orchestr se sborem se ovšem ozýval z přednatočené vícekanálové nahrávky a dirigent (sám autor) musel synchronizovat zpěváky s touto nahrávkou, což je pro dirigenta jiný druh stresu. Trochu to mohlo působit jako česky úsporná verze toho, co by třeba v Mnichově předvedli s živým orchestrem a vůbec se vší parádou. Ale nakonec, proč ne. Zvuk byl technicky dokonalý a orchestr svou nepřítomností alespoň zrušil prostorovou a morální bariéru mezi hledištěm a jevištěm. Díla se ujali samí technicky dokonale vybavení zpěváci, kteří si poradili a intonačně i paměťově mimořádně náročnými party. Kadeřábkova hudba totiž cílí spíše na evropské, než domácí interpretační standardy a kompromisy rozhodně nečiní. První (a nejdelší) část opery s příběhem sochaře Švece a jeho ženy byla tedy vydatnou ochutnávkou toho, jak má vypadat velká současná opera. Druhou část tvořilo intermezzo s elektronikou doprovázející „tichý výbuch“ na Letné. V poslední části se zpěváci vrátí na scénu a představují tentokrát „duchy minulosti“. Doprovází je živý komorní ansámbl a náhle se tak ocitneme na půdě komorní opery – hudební i divadelní prostředky se zjednoduší, stanou se jakoby reálnými. Zatímco v první části bylo všechno bombastické, ale zároveň jaksi fingované (orchestr z nahrávky), nyní se ocitneme v současné realitě komorní soudobé opery. Při tom první část vypráví reálný příběh, zatímco poslední je abstraktním zamyšlením o ozvěnách dávných událostí v jazyce. Tenhle kontrast dodává dílu potřebnou mnohoznačnost, a nabízí různé výklady. Napadá mě: i Jiří Kadeřábek, podobně jako Otakar Švec, pracoval, aby vytvořil něco velkého, co se jen krátce zaskví a potom to zmizí. Ne však zcela – v našem kolektivním vědomí zůstane stopa. Na rozdíl vzpomínek na Stalinův pomník, tato stopa bude něčím pozitivním. Je to dobrá zpráva o tom, že tady někdo umí napsat náročnou současnou operu, a jiní ji umějí realizovat a inscenovat. Snad z toho vznikne pro ně další příležitost.