„Vystavující umělci … vytvářejí zvukové objekty, zaznamenávají hluky i ticha svého okolí, generují nové zvuky, realizují nejrůznější akustické jevy, objevují zvuky znějící hluboko pod hladinou běžné slyšitelnosti, zvuky rezonující i vibrující, vystavují zvuk, zvuky v prostoru, zvuková prostředí…“
z průvodního slova Martina Klimeše k výstavě Znějící, rezonující, vibrující
Na přelomu srpna a září, v době, kdy se koná festival soudobé hudby Ostravské dny, byly na sedmi různých místech v Opavě a Ostravě rozmístěny zvukové instalace výstavy nazvané Znějící, rezonující, vibrující. Pořadatelem této nevšední akce, čítající celkem jedenáct instalací, byl Bludný kámen, sdružení zabývající se více než dvacet let multimediálním zvukovým i obrazovým uměním, ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby. Kurátoři výstavy Martin Klimeš, Jakub Frank, Matěj Frank a Jozef Cseres vybrali práce dvanácti umělců ze sedmi zemí a vytvořili v centru Opavy a Ostravy dva vycházkové okruhy. Instalace byly umístěny zčásti na tradičně využívaných místech, například v prostorách Galerie Cella anebo v Hovornách nacházejících se v budově opavského poštovního úřadu, které v minulosti sloužily jako veřejné telefonní budky, a zčásti na velmi netypických a originálních místech, například v suterénní místnosti Galerie Dole, nacházející se v prostorách rozlehlého ostravského antikvariátu v Nádražní ulici. Pro starousedlíky bylo možná snadné nalézt příslušná místa s expozicemi, ale pro mne jakožto občasného výletníka do Opavy a Ostravy byla návštěva jednotlivých míst spojena s dobrodružstvím za použití mapy, orientačního (ne)smyslu a za pomoci ochotných místních obyvatel. Samotné dobrodružství začalo již krátce po mém příjezdu do Ostravy. K zhlédnutí všech instalací jsem si sice vyhradil celé odpoledne, ale brzy se ukázalo, že to nemusí stačit. Vzápětí jsem se dozvěděl, že po celý den až do odvolání budou mít vlaky jedoucí do Opavy výluku, a náhradní autobusy, které čekaly před nádražím, se drahnou chvíli neměly k odjezdu. Pro opavskou část výstavy jsem tedy musel oželet doprovod a zasvěcený komentář Martina Klimeše a vydat se na obhlídku na vlastní pěst.
Vycházku jsem symbolicky zahájil v opavské Galerii Cella, nacházející se v bezprostřední blízkosti sídla Bludného kamene v Matiční ulici, v níž byla umístěna instalace Ivana Palackého nazvaná Frk není. Autor ji charakterizuje jako bezkonceptuální zvukovou instalaci (koncept bez konceptu) vzniklou na míru pro komorní prostředí galerie, sestávající ze dvou propojených místností. Konkrétní zvuky pořízené při bezcílné procházce lesem se postupně proměňovaly a modifikovaly v elektronický zvukový proud, který bylo možné poslouchat v přední místnosti galerie, osazené soustavou šesti reproduktorů, anebo „zvenčí“ vsedě z pohodlného křesla v sousední místnosti. Součástí expozice byl i malý zápisník k zaznamenávání dojmů návštěvníků.
Galerie Cella, Opava – Ivan Palacký (foto Jakub Kožial)
O pár kroků dál v Kapli sv. Alžběty, která v dávné minulosti sloužila řádu německých rytířů, hlučela zvukově nejintenzivnější instalace Pawla Kulczyńského nazvaná Smrt je pohledem do Slunce. Uprostřed původně gotické kaple, dnes s poničenými torzy pozdější barokní výzdoby, visela ze stropu růžice osazená reproduktory, z nichž se line hlasitá změť zmodulovaných lidských hlasů. Industriální zvukový charakter podtrhovala ponurost vybydleného prostoru. Zvukové instalaci nedokázali uniknout ani náhodní kolemjdoucí, kteří zvědavě nahlíželi skrze zavřené mříže. Pokud si však někdo přál poslechnout si instalaci a vkročit dovnitř, musel se nejprve vydat do Galerie Cella a požádat o zpřístupnění kaple a doprovod.
Kaple sv. Alžběty, Opava – Pawel Kulczyński (foto Jakub Kožial)
V nedalekých Hovornách v Masarykově ulici umístil svoje dvě instalace všeuměl Jonáš Gruska – Voodooman a 02/52492984. Dvě kabinky, nyní zbavené dveří, stejně jako dříve, kdy ještě sloužily ke svému původnímu účelu, to znamená k volání z veřejných telefonních přístrojů, byly vybaveny dvěma sluchátky, v nichž zněly v příslušné „lofi“ kvalitě zvukové kompozice využívající dnes již neexistující zvuky a ruchy z telekomunikační sítě – typicky zastřené hlasy, praskání, vytáčení na ciferníku. Zvuky, které stejně jako řadu dalších zvukových projevů odvál čas a technický pokrok. Intimita zažívaná v centru města na rušné ulici v bezprostřední blízkosti hlavního vchodu do poštovního úřadu vyvolávala zvláštní stavy sestávající ze vzpomínek, sentimentu i neúprosně plynoucího času.
Hovorny, Opava – Jonáš Gruska (foto Milan Freiberg)
Procházka centrem Opavy a zvukovými instalacemi byla u konce. Mezitím vlaky zahájily svůj pravidelný provoz, takže přesun do Ostravy proběhl bez komplikací a včas. Výchozím bodem v Ostravě se stala zastávka Stodolní, od níž je to do Nádražní ulice – do místa první ostravské instalace – coby kamenem dohodil. Nechvalně proslulá Stodolní ulice byla uprostřed odpoledne všedního dne liduprázdná. V suterénních prostorách rohového domu v Nádražní ulici se nachází příznačně nazvaná Galerie Dole. Právně zde bylo lze nalézt podmanivou instalaci Ladislava a Adama Železných s titulem TABULA RASA. Tři keramické destičky opatřené snímacími mikrofony fungovaly jako přirozený rezonátor a vydávaly svůj vlastní zvuk reagující na přirozenou akustiku daného prostoru. Výsledný zvuk celistvě zaplnil potemnělý výstavní prostor. Destičky byly nasvíceny bodovými světly a zobrazovaly svůj stín a odraz na protilehlé zdi. Magie místa byla akustickými i vizuálními vjemy dotvořena v pevném sepjetí zvuku a obrazu.
Galerie Dole, Ostrava – Ladislav Železný & Adam Železný (foto Jakub Kožial)
Na stejné adrese jen o podlaží výše nad rozlehlým antikvariátem sídlí Fotografická galerie Fiducia. Tentokrát však nebyly vystaveny fotografie, nýbrž tajuplný dřevěný box s mikrofonem snímajícím uzavřený a diváku skrytý prostor uvnitř. Práce Ulrike Königshofer nazvaná Deprivace smyslů se nachází ve společném a vzájemně neovlivňujícím sousedství výtvarného artefaktu Daniela Koniusze nazvaného Zachycující pohledy – prefabrikovaného kovového rámu vyplněného minerální vlnou. Autor zaslal pouze pokyny k instalaci a vše ostatní ponechal na organizátorech výstavy včetně nákupu potřebného materiálu. Maximální utilitárnost spojující absenci tvůrce i uměleckého předmětu. Nažloutlé nasvícení prostoru a instalace v něm vyvolávají stísněné pocity, zvuk se stává nedílnou součástí obrazu. Šum levných reproduktorů místy překryl zdroje snímané v uzavřeném prostoru a zanesl je zvukovým prachem. Téma použití běžných či každodenních předmětů jakožto materiálů či komponent, z nichž se skládá originální umělecký předmět, rezonuje v nesčetných podobách a obměnách stále znovu a znovu, v tomto případě bez definitivní odpovědi. Ta zůstává na divákovi respektive pozorovateli, jeho vnitřním světě a vnímavosti.
Fotografická galerie Fiducia, Ostrava – Daniel Koniusz – Ulrike Königshofer (foto Jakub Kožial)
Při hledání zvukové instalace polské umělkyně Magdy Stawarské-Beavan, která se dle popisu nacházela na Masarykově náměstí, jsem marně pátral po uzavřené místnosti. Instalace nazvaná Z Krakova do Benátek za 12 hodin byla totiž ukryta v jednom z podloubí rušného a rozlehlého náměstí. V minulosti byla instalace k vidění v areálu vídeňské MuseumsQuartier v cyklu TONSPUR neúnavného George Weckwretha a později v rámci Expozice nové hudby v Brně. Sonické znaky dvanácti měst navštívených umělkyní byly zachyceny binaurálními mikrofony. V záznamu se střídají zvuky a ruchy evropských měst (včetně Brna), náhodné konverzace v různých jazycích, zvukové vjemy soukromé i veřejné. Poslední série zvukových instalací se nacházela ve Výstavní síni v Sokolské ulici, kde jsem svoje putování zakončil. Po vstupu do prostorného objektu jsem se spletí chodeb dostal do prvního patra, kde jsem po zaplacení mírného vstupného (všechny ostatní zvukové instalace byly volně přístupné) a odemknutí nádherně prosvětlených prostor mohl spočinout na jednom ze čtyř lehátek se sluchátky a kochat se zvukovým světem Pabla Sanze. Exaktně dokumentovaná místa, kde byly jednotlivé terénní nahrávky pořízeny, a příjemný sound byl balzámem na znavené tělo i uši. Instalace nazvaná m × e × s × h [earthworks] pochází z nejrůznějších míst celého světa – přízračné zvuky zamrzlého jezera, nahrávky pořízené hydrofonem pod vodní hladinou, téměř neslyšné vibrace kovového mostu, poryvy větru. Precizní popis všech lokalit pomocí souřadnic GPS sloužil zájemcům o hlubší studium zvukových zdrojů tohoto španělského umělce.
Výstavní síň Sokolská, Ostrava – Pablo Sanz (foto Jakub Kožial)
V téže místnosti umístil Michal Kindernay další ze série Zvukových map, která vznikla při jeho poslední rezidenci v Budapešti. Zvuky zachycené při dlouhých autorových procházkách městem kolem Dunaje spolu s oživenými nalezenými předměty se staly zvukovým základem této hravé zvukové instalace a dalším střípkem v autorově bohaté audiografii.
Výstavní síň Sokolská, Ostrava – Michal Kindernay (foto Jakub Kožial)
Dvě instalace Gordona Monahana Zvuky jako objekty a Hudba odnikud / Hudba z tadyateď, důvěrně známého z ozvučených zahrad během Expozice nové hudby v Brně, přetváří přístroje – videopřehrávač a reproduktor, které původně sloužily k běžnému přehrávání zvuku – do bizarně funkční podoby. Zvuky již zastaralých a nepoužívaných přístrojů jsou zaznamenány a spolu s objekty vytváří nový artefakt s historickým obsahem. Zvuky znějící při obsluze starého videopřehrávače, jako je zapínání, vypínání a převíjení kazety, již patří do akustické minulosti. V druhém exponátu – v části staré reproduktorové skříně – se otáčí gramofonová deska osázená drobnými kovovými předměty. Nahodilé procesy a zvyšující se opotřebení desky i přenosky tvoří jádro tohoto podivného jukeboxu.
Výstavní síň Sokolská, Ostrava – Gordon Monahan (foto Jakub Kožial)
S meditativními terénními nahrávkami ostře kontrastovala instalace bernského rodáka, který si říká Zimoun. V poslední místnosti se nacházelo velké plátno, před ním mohutný kus dřeva a ze dvou reproduktorů se nepravidelně ozývaly těžko identifikovatelné zvuky. Název díla hovoří za vše – 25 červotočů, dřevo, mikrofon, ozvučení. Mikrofon umístěný uvnitř dřeva zachycuje běžně neslyšitelné zvuky, které jsou amplifikovány a umožňují návštěvníkům naslouchat skrytým zvukovým projevům přírody.
Výstavní síň Sokolská, Ostrava – Zimoun (foto Jakub Kožial)
V koloběhu velkolepých Ostravských dnů, na nichž se Bludný kámen rovněž podílel pravidelným Minimaratonem elektronické hudby, přinesly zvukové instalace jemný a komorní poslech, intimitu a kontemplaci v ruchu velkoměsta i intenzivní hudebně-sonický zážitek. Přehledně uspořádané expozice tematicky zahrnovaly vztah zvuku a pohybu, ticha a prostoru, zvuku a pohybu, mikroprostředí a zvuku, jakož i sociálně kulturní prostředí a zvuk. Bylo třeba hledat a nalézat, číst i poslouchat, přemýšlet. Ale každý, kdo si udělal alespoň chvilku času, měl příležitost vidět a slyšet, spočinout a žasnout.