I.
Eindhoven (NL), dušičky 2017. Filharmonie Zuidnederland hraje Beethovenovu Čtvrtou symfonii, diriguje Kristiina Poska. V rámci své „přechodové“ série pozvali umělce Chantallu Pleiter a Christopha De Boeck, kteří jsou oba spojeni s experimentální společností Crew. Zdá se, že mnohé soubory hrající starší a klasickou hudbu v poslední době nadšeně přijímají technologické experimenty. Překlenují propast dělící je od rozmanitějšího publika a chtějí nabídnout nové zkušenosti různoroději zaměřeným posluchačům – s pomocí technologických nástrojů, instalací, virtuálních a reálných rozhraní. Veškeré tyto experimenty znějí v očích a uších melodramatického puristy jako blasfemie, nicméně někdy se podaří vytvořit zajímavá nová současná díla, často v interakci s hudbou či hudebníky, publikem a umělci. Jisté je, že Christopha de Boeck dlouhodobě fascinují akustické a materiálové vlastnosti oceli. Pamatuji si, že jsem ho před deseti lety potkal na workshopu o generativní a interaktivní hudbě a od té doby občas navštívil jeho instalace a performance.
Christoph je umělec všech řemesel, spolupracuje s performery a umělci vytvářejícími instalace, řídí experimentální studia Overtoon, která jsou otevřena dalším zvukovým umělcům. Pracuje s velmi rozličnými tématy, řekněme od bio artu k high tech zvukovému umění. Pamatuji si, že před pár lety se Overtoon studia stěhovala z dvanáctého patra opuštěné nemocnice v centru Bruselu. Rozlehlý prostor sloužil jako skladiště Christophových mnohatunových ocelových desek. Od té doby jsem si vyvinul tajný zájem o aspekt oceli v díle umělce De Boecka.
W.
V díle Time Code Matter (2007) visí v kruhu dvanáct ocelových desek, jejichž zvuk se proměňuje, když se k nim blížíte. Staalhemel (2009) používá EEG zařízení, aktivující solenoidy na stropě, které vyklepávají kompozici založenou na mozkových vlnách… na ocelové pláty různých velikostí. Také jeho nedávné instalace Golfvorm (2016) a Floating Beam (2017) používají různé objemy a tvary oceli. Pro Beethovenovu Čtvrtou symfonii znovuvytvořil kruh ocele, sycený generativním elektronickým spektrem, vycházejícím z dynamiky vytvářené orchestrem. Je v tom však něco víc, a tak jsme se zeptali samotného umělce.
A.
„Tato produkce má za cíl poskytnout víceohniskovou zvukovou zkušenost. Chceme, aby se publikum účastnilo různých způsobů poslechu. Postavili jsme čtyři různá koncertní prostředí. Po každé větě symfonie pozorovatelé cestují mezi nimi. Zaprvé je tu jeviště vytvořené okolo dirigentského místa. Lidé mohou ležet okolo dirigentky a přes podlahu cítit, jak se mění její rovnováha a jak používá vlastní fyzickou energii k dirigování orchestru. Zadruhé – zavěšuji osm plátů oceli s transduktory upevněnými na zadních stranách. Ty přehrávají zvuk na povrchu. Jedná se o velmi jemnou harmonii, takže zvuk uvnitř materiálu můžete slyšet, pouze pokud si opřete hlavu o ocel. Zvukové vlny pak procházejí vaší lebkou přímo do kostí ve vašem středním uchu. Vyzýváme dokonce lidi k tomu, aby zavřeli uši tím, že na ně přitisknou prsty, a přesto pak slyší zvuk svými kostmi. Zvuk je směsicí akustického, ‚suchého‘ signálu orchestru a elektronického filtru, který má tendenci vytvářet ‚drone‘, vycházející ze vstupu orchestrálních zvuků. Zatřetí se pozorovatelé pohybují směrem k postelím, umístěným ve vzpřímené pozici, stojí těsně u postelí. V průběhu pěti minut jsou nakloněni zpět do horizontální pozice, zatímco poslouchají hudbu ze sluchátek. Tento gravitační posun způsobí dezorientaci a pocit vznášení se. Postele jsou vybavené transduktory ButtKicker, což jsou silnější trasduktory či ‚šejkry‘, které převádějí basové frekvence hudby na povrch postelí. To znamená, že pozorovatelé ucítí vibrace přímo na svých zádech, doslova se otřásají hudbou. Do těchto postelí posílám v reálném čase kontrabasy a perkuse. Začtvrté, všichni návštěvníci mohou kdykoliv poslouchat elektronicky zpracovanou verzi Beethovenovy Čtvrté v reálném čase. Sluchátka mají bezdrátový příjem po celé ploše haly (Klokgebouw, Strijp-S, Eindhoven).“
S.
Christoph, jakožto mediální a zvukový umělec, rád pracuje co nejblíž dějišti a materiálům. Jak ale pracoval tentokrát, s klasickou hudbou a orchestrem? „Pro mě bylo výzvou zpracovat Beethovenovo dílo elektronicky a v reálném čase, což je zcela odlišná věc, zejména kvůli široké dynamice Čtvrté symfonie. Mikrofony tentokrát snímaly různé skupiny nástrojů a všesměrový mikrofon sbíral pozici dirigentky. V některých částech jsem zpracoval stereo audio celku, v jiných pouze dechové či strunné nástroje. Příprava zabrala několik týdnů diskusí, připravování technického zařízení a kabeláže, testování síly a rezonance na postelích a ocelových plátech, chystání efektových stop, jejich testování na starších nahrávkách Beethovena.“
A co přijde po Beethovenovi? „Budu pokračovat ve své práci, zkoumání materiálů pod tlakem. To souvisí zejména s vizuálními instalacemi. Zvuk vyjadřuje napětí, protože je výsledkem nějaké mechanické síly, která osciluje či vibruje. Dokonce i když mikronapětí probíhá hluboko uvnitř materiálů, jak je tomu u ocelového obalu nukleární nádrže. Ultraakustická technologie detekuje to nejjemnější praskání způsobené napětím. Výše zmíněné dílo Floating Beam (2017) se dotýká křehkosti a metastability surového ocelového a betonového světa, vystavěného ve dvacátém století. Zakrývá antropocentrické sebevědomí širokým rozsahem času a života materiálů. Také v koncertním díle bych rád prozkoumal nějaké inovativní prostorové situace hudebnějším způsobem.“
17.
Detailní popisy děl Christopha De Boeck lze nalézt na https://www.christophdeboeck.com/ a https://overtoon.org, více fotografií a informací o koncertech zase zde. Ukázku práce na Beethovenově Čtvrté symfonii a rozhovor v plné délce, nesestříhaný, surový a se šumem lze vidět a slyšet tu, s autorovým svolením či bez něj, ale vždy pro dobro věci.
Překlad Lenka Dolanová
Foto Chantalla Pleiter