Když magické tóny prší Dobrší

Zatímco loňský první ročník mezinárodního festivalu Dobršská brána byl zasvěcen smyčcovým nástrojům, letos to byly dechové. V nejrůznějších kombinacích, včetně samotného dechu jako nástroje. Festivalový slogan zní Dobršská brána vpouští do Pošumaví magickou hudbu, což se opět naplnilo; dělo se tak na třech pódiích díky jedenatřiceti muzikantům z deseti zemí. Billboard ve vedlejší obci sice lákal k návštěvě „nejkrásnějšího supermarketu na Šumavě“, který je v Česticích, Dobrš tentokrát úspěšně konkurovala.

Festival otevřel v pátek 17. srpna na venkovním pódiu před zámkem a tvrzí Phoenix Quartet. Byl to pořádně hutný začátek! Sound kvarteta je sycen unikátní směsí čubčího lektvaru, volné improvizace, hardbopu, free-jazzu, minimalismu a folklórních příměsí. V šesti skladbách se soubor představil ve vrcholné formě, v nikdy neutuchajícím procesu interakce; ovšem tím, kdo na sebe vzal roli přirozeného lídra, byl saxofonista a klarinetista Pavel Hrubý. Střídal sopránku a basklarinet, v jeho energické, výbušné, emotivní i lyrické hře si podávali ruku Steve Lacy, John Coltrane a Eric Dolphy (ovšem to jen pro přiblížení, neboť Pavel Hrubý je originál!). Pianista Michal Nejtek vytvářel ony převratné čubčí zvuky, občas se měnil v Sun Ra, ale osvěžil i akustickým perlením a nahradil zvuk violy či violoncella, bylo-li potřeba. Rytmika (Jaromír Honzák, Dano Šoltis) nejenže uzemňovala improvizační výlety spoluhráčů hutnými riffy, ale nerozpakovala se podbarvovat a zahušťovat a zjemňovat. Výborný set!

Soubor Clarinet Factory nezklamal, ale ani nezahrál víc, než bývá jeho standard. Ovšem do podvečerní nálady Pošumaví zapadl skvostně. Došlo i na jedinečný kontrabasový klarinet, na který hraje Jindřich Pavliš a pojmenoval ho Ludva. Také druhý robustnější nástroj, basklarinet Petra Valáška, má jméno: Julinka. Ten hodně slapuje, takže slouží především jako rytmická složka. Samozřejmě ale v lyričtějších skladbách vytváří nádherný kontrapunktický hlas. Dalším výrazným prvkem je spodní proud tvořený ostinaty, vycházející tak z minimalismu. Tady vévodí klarinet Luďka Boury. Ovšem to, co se děje nad tím, je vyzrálá fúze komorní hudby, modálního jazzu a lidové hudby ze zemí, kde soubor za více než dvě desetiletí koncertoval; vedle moravského folklóru je patrný vliv především asijské a židovské hudby. Nezanedbatelný je též zpěv Vojtěcha Nýdla, jenž umocňuje lyrickou až romantickou podobu kvarteta. Příjemná záležitost.

Na téže venkovní scéně, při západu slunce, vystoupil první zahraniční soubor. Byl jím maďarský Borbély Dresch Quartet, tedy kvarteto dvou výtečných jazzových hráčů na dechové nástroje, jakými Mihály Dresch a Mihály Borbély bezesporu jsou. Byla to excelentní hardbopová jízda s free-jazzovými přesahy, ochucená maďarskou a transylvánskou lidovou hudbou. Dresch střídal tenorsax, sopránku a lidovou flétnu, Borbély altsax, sopránku, klarinet, basklarinet a pastýřskou koncovku. Rytmika ve složení Horváth Balász (kontrabas) a Hunor G. Szabó (bicí) působila až tekutým dojmem; natolik hrála elasticky, polyrytmicky kongeniálně, přitom spolehlivě. A jejich sólové party, hlavně pak kontrabasové, byly lahůdkové.

Za posledním pátečním koncertem jsme se magickou půlnocí přesunuli do kostela Zvěstování Panny Marie. Představoval jsem si, co mne čeká, protože měla zaznít hudba středověké mystičky Hildegardy von Bingen (nebo jí inspirovaná) v podání pouhé dvojice – německého hráče na bicí a perkuse Klause Kugela a polského basklarinetisty (a flétnisty) Waclawa Zimpela. Oba předcházela pověst free-jazzových divousů. Ovšem to, co oba instrumentalisté předvedli, především pak bubeník, bylo skutečnou hudební mystikou, cestou k lidskému duchu a srdci. Klugel byl obklopen početnou sadou perkusivních nástrojů snad z ráje, snad z pekla. Často kovových, takže vytvářely jakýsi alikvótní opar, občas bouři; z tibetských mís se pak linul drón jako základní stavební prvek. Nakonec se ukázalo, že to byl nejinspirativnější a nejobdivovanější koncert festivalu vůbec. Nahlédnutí za zrcadlo…

Sobotní dění otevřela dopoledne vernisáž v dobršské Galerii Co Co, jež vznikla v postupně rekonstruovaném zámku. Ve spodním patře začala výstava fotografické skupiny Družina jedné krásy (Petr Jedinák, Renata Wagnerová, Štěpán Kafka a Karel Š. Hlavatý), o patro výše pak vskutku pozoruhodná výstava výtvarníků Kateřiny Barabášové a Marka Schovánka pod názvem Scary Monsters and Super Freaks. Součástí vernisáže bylo společné performační vystoupení saxofonistů a klarinetistů Pavla Hrubého, Michala Wróblewského a Michala Hrubého „Čistý obraz, ostrý zvuk“.

Úvodní dva odpolední koncerty se uskutečnily v kostele Zvěstování Panny Marie. Nejdříve vystoupilo trio Romanovská, Tichý a Hrubý, tj. improvizační ponor do všeobjímajících zvuků, jejich shluků a drúz. Trio je natolik kongeniálně stmelené, byť každý z členů je výrazná hráčská individualita, že jejich hudba je plná energie a napětí, i když je navýsost ponorná. Anna Romanovská (jinak komorní orchestr Berg) vedle houslí kouzlí na japonský tradiční strunný nástroj koto, kontrabasista Petr Tichý je nepřekonatelný ve hře smyčcem, Michal Hrubý hraje kromě tenorsaxu na klarinety, a to s přirozenou razancí i s jakousi židovskou lamentací. Jejich hudba v sobě snoubí různé vlivy, ale jsou přetaveny v cosi jako prahudbu…

Duo Seshen & Wróblewski přineslo do Dobrše spojení fyzického tance a saxofonového partu v naprosto volné improvizaci. Altsaxofonista Michal Wróblewski potkal japonskou vokalistku, performerku a tanečnicí v roce 2014 na hudební akademii v Oslo. Seshen má za sebou působení na různých světových scénách, na kterých také spolupracovala ve dvojici s hudebníky, jako například s americkým trombonistou Benem Gersteinem a norským klavíristou Christianem Wallumrodem. S Wróblewskim je jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. V opakujících se periodách se od sebe oddělují, střetávají, oddalují a znovu spojují; Seshen v tanci s prvky meditativního butó a s pomocí hlasu využívá tělesných symbolů a archetypů (břicho, pohlaví, had atd.). Zprvu jsem vnímal vystoupení dua jako narušenou komunikaci mezi mužem a ženou, ale postupně jsem nabýval poznání, že jsem svědkem strhujícího, byť neobvyklého vyjádření cyklů v životě ženy. Wróblewski je pak svým saxofonem nazíral mužským prizmatem. Proto občas ten drásavý nesoulad.

Festivalý den pokračoval dvěma koncerty pod širým nebem v malebném parku okolo kaple sv. Jana. Zcela akusticky, bez mikrofónů, vystoupilo v premiéře Karla Braunová Trio s autorskými úpravami moravských, slovenských a balkánských lidových písní. Pokud hrálo pouze instrumentálně, kdy Braunová (z kapely Braagas) střídala různé flétny, klarinet a dudy a doprovázeli ji Jiří Matys (kontrabas) a Václav Kalivoda (baskřídlovka, trombon), mělo to šťávu. Ale jakmile začali zpívat, a týkalo se to bohužel nejvíc Braunové, evokovalo to spíše nezávazné muzicírování někde na návsi, byť pohodové. Jenže pocit pohody je u takové hudby přece jenom málo.

Zato z rakouské dvojice Ramsch und Rosen síla výrazu přímo stříkala. A zároveň se mísila s radostí a pohodou. Tyrolská lidovka není sice můj půllitr piva, ale zpívali výtečně (včetně jódlování, ze kterého byl našinec jako u vytržení… hmm) a ještě lépe hráli; Julia Lacherstorferová válela na housle, Simon Zöchbauer na trubku, citeru a malé ruční harmonium. Potěšili mne zařazením středověkých písní a úplně nejvíc cyklem Bartókových ukolébavek. A na Julii byl libý pohled.

Festival posléze vyvrcholil (a to doslova) na scéně před zámkem a tvrzí; večery tu jsou vskutku až mámivé, zvláště když v nich vytryskne smysluplná a smyslová hudba! I když na rozdíl od loňska to byl především free-jazz. Ano, free-jazz se v Dobrši proměnil v nositele těch nejemotivnějších, a zároveň nejniternějších pocitů.

Jedinečná formace Radim Hanousek + Pavel Zlámal Quintet to rozpálila takovým stylem, že jsem se doslova vzňal. Hanousek proměnil svoji altku v samopal, Zlámal tenora v kulomet. V téhle zběsilé palbě se proplétal kontrabasista George Cremaschi, který se se svým robustním nástrojem rozhodně nemazlil. A celé to stvrdili (a ztvrdili) dva bubeníci. Jenže původně ohlášené a ostřílené borce museli nahradit dva čerství absolventi JAMU Jakub Kačic a Adam Sikora. A ti si vedli znamenitě. Trochu jim gesty pomáhal Zlámal (jeho pedagogická praxe se nezapřela), takže drželi krok s proměnlivou dynamikou i strukturou volných improvizací. Oba bubeníci komunikovali svojí hrou také mezi sebou; většinou Kačic vytvářel pravidelnější tep a groovy, Sikora zahušťoval, bouřil, prolamoval. Saxofonisté střídali sopránku, Zlámal klarinet, kongeniálně se doplňovali, proplétali, souzněli a křesali o sebe. Byl to zážitek. Cítil jsem, jak mne ta energická, sopečná hudba posiluje i stravuje zároveň. Ve druhé skladbě prokázalo kvinteto smysl pro niterný ponor do zvukové matérie, jež postupně nabývala na hustotě a dynamice. Cremaschi si pak podladil nástroj, aby rytmika nabyla až magmatické hutnosti. Málokdy jsem při free-jazzu zažil tak bouřlivě vyžádaný přídavek!

A totéž se opakovalo při posledním festivalovém vystoupení. Spáchal jej mezinárodní soubor Mats Eilertsen Turanga Quartet. Lídra, norského kontrabasistu Eilertsena, jsme v Dobrši slyšeli vloni jako člena skandinávské party jazzových poetů okolo Nilse Øklanda, jeho vlastní band je ale z jiného těsta. Což zprvu přítomné posluchače, pochopitelně natěšené na severskou lyriku, brutálně zaskočilo. Kvarteto totiž vyrukovalo s free-jazzem! Sice ne tak hardcorovým jako v případě předchozí úderky, ale nářez to byl stejně nemilosrdný. Kontrabasistu, který hrál značně rozvolněně (a často smyčcem), navýsost interaktivně doplňovali norský bubeník Thomas Stronen, nizozemský violoncellista Ernst Reijseger a švédský saxofonista a klarinetista Fredrik Ljundkvist. Nejvíce pozornosti na sebe poutal Nizozemec, neboť na svoje pětistrunné violoncello hrál také kytarovým a kontrabasovým způsobem. Ale nebyla to samoúčelná exhibice; on tak potřeboval hrát, aby dosáhl svých představ. A navíc ze všech aktérů, nejen z něj, čišela až dětská radost ze hry. A odzbrojující hravost, jež free-jazz polidšťovala, a činila z něj zároveň magickou hudbu. A když v tom chaosu začalo violoncello náhle hrát lyricky vzletnou, až nadpozemsky krásnou chorální melodii, a posléze se ostatní přidali, včetně zvonků, smyčcem hrané basy a rozechvělého klarinetu, bylo to důkazem improvizační geniality. Už jen kvůli těmhle několika minutám absolutně krásné hudby stojí za to žít! A navštívit Dobršskou bránu.