Velká vydavatelství, malá vydavatelství, netreleasy, pirátské blogy plné hudby ke stažení… každý den by bylo možné poslechnout si 36 čtyřicetiminutových alb, která jsme dosud neznali, a druhý den dalších 36 a tak dále až do konce života, aniž by se jediné album zopakovalo. Nahrávat, vydávat a sdílet je tak snadné, že je čím dál nesnadnější udržet s tímto tempem krok a mít alespoň nějaké povědomí o tom, co bylo, je a nejspíš bude. Tento strhující proud má své klady, zápory i estetiku. Jaké to je v jeho zajetí, kdo tam nastražil ty kameny a jak by bylo na břehu, si povídají členové redakce HIS Voice Matěj Kratochvíl a Petr Ferenc spolu s hudebníkem a redakčním spolupracovníkem Tomášem Procházkou.
Ferenc: Jako fanoušek mám „smůlu” na to, že značná část mých oblíbených hudebníků má vyloženě olbřímí diskografie. Acid Mothers Temple, Keiji Haino, Merzbow, Nurse With Wound, Wolf Eyes, John Zorn, nejrůznější improvizátoři… Samozřejmě, že sběratele ve mně to potěší, zároveň to ale vzbouzí nejednu otázku.
Procházka: Mě docela těší, že jsem ještě pořádně neproposlouchal všechna alba Franka Zappy. Pořád mám co objevovat, i když Zappa bohužel už nic nového nenahraje. S takovouhle diskografií si poslech můžu šetřit a něco si třeba nechat i na stáří.
Ferenc: Tenhle jev nadprodukce se odehrává většinou v undergroundu, který funguje jinak než mainstream. Nahrát, rozmnožit a vydat album je čím dál snadnější a umělci musejí spoléhat sami na sebe. Doby, kdy jim vydavatelé zařizovali studiové frekvence a propagační turné, jsou totiž pryč – nejspíš nenávratně.
Procházka: To zřejmě ano. Ovšem spoustě z nás by se tahle privilegia patrně stejně vyhnula, takže po tom tolik nesmutním. Seberealizovat se jako hudebník vydáním alba je rozhodně jednodušší. Tím pádem je teď těch nahrávek tolik, že už se v tom nikdo nevyzná. Proto hezky fungují různé hudební blogspoty, kde to za vás přebere někdo, ke komu třeba máte důvěru a jehož vkusu se svěříte. Vznikají nové struktury, ve kterých se ta ohromná masa hudby třídí a distribuuje. K tomu může zase přispět každý a i to je zajímavá a kreativní činnost.
Nahrávání desek je prostě disciplína, já to beru trochu jako sport. Někdy zaberu víc, někdy pracuji jinak a výsledek pak není hned vidět. Všechny věci, na kterých dělám, spolu souvisí, je to práce, která mě proměňuje. Taky to trochu beru jako malování obrazů, třeba. Když mám chuť, namaluji ten obraz hned teď. Pak na výstavě se dají všechna ta plátna přelítnout pohledem a vybrat si třeba jedno, který bude stát za delší pohled. Tohle přirovnání samozřejmě bohužel kulhá v tom, že na poslech hudby je potřeba minimálně reálný čas. A reálný čas je dneska moc pomalý.
Ferenc: Jak říkají Sun City Girls (v článku v minulém HIS Voice), je výhodnější pracovat souběžně na několika projektech vydaných posléze v nízkém nákladu. Pánové z KlaNGundKRaCH zase – také v HV – projevili názor, že album už zkrátka není monumentem shrnujícím určité období v životě a díle autora, ale cosi, co vzniká bezmála v reálném čase, „deníkově.“ Takový záznam aktuální nálady tvůrců.
Procházka: Se souběžnou prací na několika projektech nemůžu než souhlasit. Podle mých zkušeností jeden podporuje druhý, během prací na jednom se dozvídám víc i o tom druhém. S deníkovou definicí alba taky souhlasím, jako s jedním východiskem. Asi ale nemá význam vydávat každý koncert, nebo všechno co udělám vyvěšovat někde na webu. Když se k nahrávce přidá legenda, je to hned lepší. Umístit třeba nějakým způsobem ten hudební záznam do širšího kontextu, s tím, že potenciální posluchač to bude vnímat jako součást toho kontextu a stejně si z toho bude vyzobávat jen ty nejlepší kousky. A když zmiňujeme slovo deník, pak si představím, že jde o něco, co je nějakým způsobem osobní a ne neosobní, nebo jen tak vymrštěný do virtuálního světa. Třeba, že se na tu hudbu navazují nějaký další média a informace.
Ferenc: Osobně se mi takový přístup jako posluchači zamlouvá. Mám pocit, že tak nějak „žiju“ se svými oblíbenci a že tenhle přístup je vlastně přirozený. Není výroba „seriózních“ alb jednou za dva roky pozůstatkem éry zkostnatění bigbítu reprezentované donekonečna recyklovanými, ale pořád stejnými žebříčky „nejdůležitějších alb všech dob“, jak je do úmoru prezentuje Rolling Stone?
Procházka: A vznikají ještě nějaká ta nejdůležitější alba? Nebo už jsou všechna nahraná?
Ferenc: A vznikala vůbec? To je otázka. Ona ta důležitá alba jsou vždycky vybírána dost podivně. Například: já za jedna z alb stěžejních pro vývoj další experimentální hudby považuji tři desky německých NEU!, učili se z nich David Bowie a Brian Eno nemluvě o desítkách dalších jmen, třeba Stereolab, a ten zvuk pořád žije v tisících podobách a imitacích. Ale najdu je v přehledu Rolling Stonu? Samozřejmě ne, tam se točí pořád tatáž angloamerická jména a další a další generace čtenářů to budou brát jako návod, co poslouchat, aniž by si uvědomovali, že když například ta Dark Side Of The Moon vyšla, byl to od Pink Floyd experiment s nejistým výsledkem. Teď už si snad každý myslí, že ty desky rovnou vznikaly jako „nejdůležitější“. Obecně: rock’n’roll se strašně zakonzervoval a časopis Rolling Stone je jedním z hlavních viníků. Jiné žánry na to občas doplácejí, protože ten samý Rolling Stone určil kánon, jak vnímat a psát o“ nevážné“ hudbě. Říká se tomu, jak aspoň píše Karel Veselý ve své knize Hudba ohně, „rockismus“, což se mi líbí, neboť „proradní rockisté“ zní stejně úderně jako „proradní trockisté“. A osobně na problém s rockisty narážím coby hudební publicista v jednom kuse – zkuste napsat, že vás nebaví The Wall. Hudební mainstream, obávám se, už jenom požírá oháňku vlastní historie, která se navíc dá číst mnoha jinými způsoby, než je ten, kterým čte on sám sebe. Ale to odbočuji.
Samozřejmě – nadprodukce, o níž se tu bavíme především, má ale i úskalí: leckteré album je nedotažené a člověk velice často „sežere hada.“ Zdánlivě se takto prohlubuje propast mezi mainstreamem, kde ještě pořád vycházejí dokonale zprodukovaná díla (Björk, U2, Radiohead či rovnou věci typu Adele, kde zpěvák vůbec nemá možnost ani ambice zasahovat do toho, co za ním hraje.), a podzemím, které je DIY, při sledování současných trendů v podzemní elektronice ale mám pocit, že podzemí až příliš často jen lacině těží ze středního proudu.
Procházka: V tom mainstreamu jde furt o nějaký ideál, o to jak má být úspěšné album zprodukované, zaranžované, nahrané… Ale čím víc se o to začne ta mainstreamová mašinérie starat, tím je z nahrávky větší monument, se kterým se ty DIY věci nedají srovnávat, to už jsou dvě naprosto odlišný věci.
Ferenc: A především – při té záplavě nahrávek, co vycházejí a co se dá stáhnout, vlastně nikdo nic pořádně neslyšel, nebo ano?
Procházka: No jasně. Pořádně si něco poslechnout, to už dá práci. Musí mě opravdu lákat ten zvukový svět toho kterého projektu, musím se v něm cítit dobře, abych měl odvahu se prokousávat dalšími a dalšími nahrávkami. Třeba právě u těch Sun City Girls. Ty naprosto zbožňuji, ale rozhodně to není hudba na každý den a někdy se v nich i vyloženě ztratím. Když si chci pořádně něco poslechnout, nesmím dělat nic jiného. A to je v době multitaskingu, kterou aspoň já žiji, luxus i těžká disciplína zároveň.
Ferenc: Přesně tak, všichni máme doma spousty hudby, které jsme nikdy neslyšeli, ale máme pocit, že ji přece jen tak trochu „známe“. Připomíná mi to demenci Facebooku: 90% uživatelů, kteří u nějaké pozvánky kliknou na „přijdu“, má dojem, že tím kliknutím splnili úkol – že „přišli“. Existuje ale „kvantita“ a „nadprodukce“ jako estetická kategorie?
Procházka: Spíš jako koncept. Mě to třeba určitou dobu zajímalo. Poddat se tomu a nahrávat a míchat a produkovat, ne úplně kvůli tomu výsledku, ale spíš kvůli tomu procesu. když se překročí nějaká pomyslná hranice, ledacos se promění, nejvíc se asi promění sám aktér toho pokusu. Musím říct, že svoje zkušenosti s experimentováním s kvantitou hodnotím jako dost cenné. Ale vlastně jsem o tom nepřemýšlel jako o nadprodukci, spíš jako o rychlosti. A ta rychlost měla za úkol odbourat poslední zbytky lpění na formách, poslední pozůstatky toho „rockismu”. Pro mě je to spíš taková psychedelická disciplína, abych se setkal se zvukem jako s čistou matérií a přestal o sobě přemýšlet jako o „autorovi”.
Kratochvíl: Kvantitu jako esteticko‑politickou kategorii teď zajímavě využil Terre Thaemlitz, který vydal album Soulnessless jako datový disk s nahrávkami, texty a videi. Ta nejdelší nahrávka má jedenatřicet hodin, což je maximální délka, jakou může mít jeden soubor mp3. A celou tu dobu hraje jen sólový klavír. Prezentuje to jako reakci na přístup hudebního průmyslu, který stále nabízí posluchačům „něco navíc“, bonusy remixy atd.
Ferenc: A nemá smysl spíše redukce? Samozřejmě tu narážíme na ekonomický problém: umělec, který se svou tvorbou chce živit, není v rozhodování o této věci nikdy úplně svobodný.
Kratochvíl: Právě myšlenky na redukci nahrávání a vydávání mě zajímají čím dál víc. Zkouším si představit, co by se stalo, kdyby se hudba přestala nahrávat a navíc by se všechny existující nahrávky vymazaly. Ideální příležitostí by byl třeba prosinec 2012. Davy čekají konec světa podle mayského proroctví a ono nic. S úderem půlnoci ale začnou zjišťovat, že jim nehrají iPody ani CD, rozhlasové stanice se marně snaží nahodit záložní vysílání, gramofony se sice točí, ale jakmile se vibrace převedou do elektrického obvodu, oněmí. Prostě se nějakým kosmickým fíglem zruší pravidla pro přenos mezi zvukem jako vibrací a elektřinou.
Nejprve si lidstvo myslí, že to jako náhražka konce světa není nic moc – tak si prostě nepustíme muziku – ale za chvíli se začne ukazovat, jak moc byly nahrávky zarostlé do našich životů a jak moc jsme hudbu vnímali právě skrz ně. Mohlo by to mít dopady v různých směrech: zmenší se akustický smog, a třeba se překlopí ten současný poměr, kdy většina lidí hudbu pasivně konzumuje, ale sama si ani nezazpívá.
Zmíněný problém „nejdůležitějších alb“ odpadne a noví hudebníci budou hrát bez nutkavé potřeby se srovnávat se svými mrtvými či aspoň senilními předchůdci. Podle mého se to ještě silněji dotkne vážné hudby, kde skladatelé minulosti vrhají ještě větší stín na současnost, a můžou za to především právě nahrávky jejich skladeb.
A není to jen hudební problém. Lidstvo vyvíjí úžasně moderní technologie k tomu, aby stále lépe archivovalo a katalogizovalo minulost a investuje tak do historie – ať už v podobě nahrávek, starých spisů nebo architektury – energii, která pak možná chybí při dělání něčeho současného. Mám v tom trochu schizofrenní postavení, protože jako etnomuzikolog se už řadu let přehrabují ve starých nahrávkách, digitalizuji je a mám pocit, že bych je měl zachraňovat a zveřejňovat. A etnomuzikologie jako obor se navíc zformovala právě díky rozvoji nahrávacích technologií.
Procházka: Mně se zdá, že lidi mnohdy nezpívají, protože tahle zvláštní dovednost už se stala doménou specialistů. Občas se někdo zjeví v televizních soutěžích, a zjistí se, že ačkoliv z lidu, „má talent”. Ale ti ostatní si můžou zpívat snad tak ve sprše. Kdyby se všechna hudba vymazala, začali by si možná zpívat i oni. Jako v mnoha jiných případech (jeden za všechny – sport), je to problém profesionalismu. Na zpívání a na hraní tady jsou přece odborníci a těm to zní takhle.
Kratochvíl: Přesně tak. Nahrávání vedlo k přeprofesionalizování hudby a kultu trénovaných hudebních specialistů. Ale na druhou stranu, jak se nahrávací technika v posledních pár desetiletích stala dostupnější, amatéři se jí zase chopili. Nicméně většina populace stále žije v dojmu, že když někdo na CD zpívá dokonale, že oni musí být zticha.
Ferenc: Julian Cope se svou kapelou Black Sheep zkouší v posledních letech něco podobného. Představují si, že žijí v budoucnosti bez elektřiny, takže o bigbítu jen četli a mají nutkavou touhu převést si tuhle literární informaci do zvuku – používají k tomu španělky, kameny a jiné perkuse. Třeba by se v Matějově budoucnosti stalo něco takového?
Kratochvíl: Nejspíš ano. Nejdřív by lidé měli v paměti, jak která hudba zněla, ale postupně by se ten předobraz vytrácel a vývoj by šel svou cestou. Zase by fungovalo předávání mezi generacemi bez možnosti ověřit, jestli hudba, kterou mi dědeček popisuje, zněla opravdu tak, jak říká. Nebyl by možný revival určitého stylu jako dnes, kdy si můžeme poslechnout, jaké ozdoby hrál klarinetista v New Orleansu v roce 1914 a přesně se je naučit.
Na druhou stranu text Briana Ena „Nahrávací studio jako hudební nástroj“ najednou ztratí smysl a s ním práce všech těch, kdo v jeho stopách kreativně pracují se zaznamenaným zvukem – od Johna Oswalda po hip hop.
Procházka: Třeba začnou znova. Namotají si z měděného drátu snímače a vyrobí si primitivní zesilovač.
Ferenc: Ano, lidstvo by bylo ochuzeno především o nahrávky, které vznikají způsobem studio‑as‑instrument případně čistě elektronicky. MTV Unplugged by se stala kočovným cirkusem typu Lollapaloozy a přišli by všichni…
Procházka: Na Portě bylo skoro všechno akusticky, a jakou mívala návštěvnost! Ale nezvučené koncerty jsou skvělé! Byl jsem loni na koncertě Stimmhorn, který se nezvučil, a byl to úchvatný zážitek. Místo jednoho velkého koncertu by se mohla udělat spousta malých!
Kratochvíl: Absence nahrávek by měla zásadní dopad i na nás, hudební pisálky. Protože většina našich textů se točí kolem nahrané hudby a píšeme s představou, že pokud čtenáře zaujmeme, může si jednoduše nahrávku obstarat. I když nás zajímá, jak muzikant funguje na koncertě, většinou o něm stejně napíšeme v souvislosti s tím, že právě vydává něco nového. Psaní o živé hudbě vyžaduje docela jiný přístup a pokud by mělo být tím hlavním obsahem hudebních časopisů, museli bychom se asi trochu přeškolit.
Ale problematické to se psaním je i u toho opačného případu, tedy u muzikantů vydávajících deset alb do roka, nebo u zástupů publikujících nahrávky na webu. A tím jsme zpátky u kvantity. Možná má její stupňování v některých ohledech podobný dopad, jako kdyby nahrávky neexistovaly. V obou případech se těžiště přesouvá od hudby jako objektu k hudbě jako komunikačnímu procesu, což je původní řád věcí.
Procházka: Se zmizením hudebních nahrávek bych souhlasil. O něco bychom přišli a něco jiného získali. Ale pokud k tomu nedojde, a zdá se mi, že to není zatím na obzoru, cítím „nadprodukci” všech těch blogspotů a netlabelů a improvizujících hudebníků jako pokus vyvážit všechna ta nejlepší alba všech dob, o kterých jsme mluvili, a musím tomu fandit, i když vím, že si toho všeho neposlechnu ani čtvrtinu, ani kdybych žil ještě dalších pět životů.
Ferenc: Já bych navázal na to, co říká Tomáš v úvodu. Možná lze tuhle zvýšenou produkci posluchačsky vnímat ne jako „deník“ nebo „noviny“ (tedy stylem „není nic staršího než včerejší noviny“), ale jako „hromadění zásob na důchod a pro případ války?“ Simon Reynolds v Retromanii píše, že pilně sledoval hudební blogy, stahoval jak zjednaný, ale nakonec toho nechal, když zjistil, že už ani nestahuje (natož poslouchá), ale schovává si linky pro budoucí stažení! Takže: až budeme v důchodu?
Procházka: A budeme doufat, že nás nepostihne senilita a nebudeme si chtít poslechnout konečně něco „hezkého”.