Neuroza a obsese v noci i ve dne nechávat všude rozsvíceno nás ochudila o zázrak noční oblohy a o kouzlo paprsků vycházejícího a zacházejícího Slunce: planety které jsme se po statisíce let jako zvířecí druh nejspíš báli a bezmocně uctívali. Staří Řekové nazývali boha Slunce Apollon – a určili jej jako dvojče božské lovkyně Artemis. Tatínkem byl samotný Zeus, používající jak zbraň blesk a hrom a maminka se jmenovala pěkně Leto. Před Apollonem na Olympu vládl Helios, sluneční syn, zplozený Titánem Hyperionem a bohyní Theiou a připomínaný dodnes slovy jako heliofyzika – fyzika Slunce, heliosféra – oblast dosahu slunečního větru, neboli magnetosféra Slunce, nebo helioseismologie, což je nauka o otřesech Slunce. Helioakustika je podoborem helioseismologie. Slunce jsme uctívali a pozorovali, ale jak zpívá a mluví, jsme si mohli představoval do nedávna jen v mýtech a pohádkách jako je ta slovanská a tedy poněkud hrozivá o zlatých vlasech Děda Vševěda. Slunce je jednak daleko – přibližně 150 miliónů kilometrů, druhak v prostoru mezi planetami akustické vibrace nemají vhodné médium k přenosu. Slunce navíc zní velmi pomalu a hovoří ve frekvenčním pásmu, kterému lidské ucho stejně nerozumí. Díky vesmírnému výzkumu NASA, který umožnil vyslat do prostoru orbitální stanici SOHO, kroužící kolem Slunce ve vzdálenosti 100 000 mil jsou dostupná data, sonifikující heliotektonické procesy pod povrchem planety. Vědci záznamy museli zrychlit 42 000 krát abychom je mohli vůbec poslouchat.
Letos v dubnu byl hostem filmového festivalu Akademia Film v Olomouci americký mutimediální umělec a skladatel Robert Alexander, který ve své hudbě používá sonifikace dat získaných ze Slunce a podobné vědecké informace. Zajímavá je estetika jeho představy o planetární, nebo intergalaktické hudbě. Přesně zapadá do ranku spektakulárních, patetizujících, neoromantických a většinou mírně dementních elektrosyntetických kompozic, pumpovaných do blažených konzumentů holywoodským průmyslem už někdy od padesátých let. Jak tedy Slunce a sluneční vítr zní opravdu?
Před lety jsem měl jedinečnou možost využít nabídku americké nadace Earth Foundation a bydlet tři týdny v rezidenci, která sestávala z jednoho třípatrového domu nedaleko čtvrti brooklynské židovské ortodoxní komunity. Nadaci založil původně taiwanský umělec, performer a malíř Tehching Hsieh. Koupil a rekonstruoval menší domek v tehdy opuštěném Brooklynu a nabídl jej tvůrčím lidem z celého světa, aby zde několik měsíců zdarma pobývali. Vybavil je navíc skromným kapesným, aby mohli v městě přežít. Protože jeden byt byl právě volný, mohl jsem zde (mimo ten mecenášský program) bydlet. Můj soused v posledním patře byl jakýsi Thomas Ashcraft, který mne hned na začátku pozval na prohlídku svého obytného studia. Na střeše stál astronomický dalekohled a kamera, vybavení pokojů připomínalo spíš výzkumou laboratoř: v temné koupelně zářily jakési světélkující předměty vznášející se v prostoru, na stolech stály mikroskopy, pinzety a Petriho misky. Thomas mi ukázal pod lupou miniaturní předměty uhnětené z nejrůznějších organických materiálů, jako jsou například pyly květin. Řekl, že je to výsledek jeho dlouhodobého výzkumu zaměřeného na možnost alternativních platidel, které by nahradily peníze a měly zároveň nutriční a symbolickou hodnotu. V mikroskopu ukazoval minuciózní abstraktní pohyblivé obrazy ze života prvoků a bakterií. Thomas přijel do New Yorku z dalekého Nového Mexika a necítil se v megapoli Západního pobřeží příliš dobře. Stýskalo se mu po cestách do divočiny, po hvězdných oblohách a tichu.
Později jsem narazil na jeho webovou stránku a několik jeho zvukových příspěvků na různé hudební kompilace. V článku pro New York Times je Thomas Ashcraft oslovován, tak jak sám sebe označuje: řemeslník, přírodovědec, elektroreceptor a konstruktér vědeckých nástrojů. Na pozemku v Novém Mexiku (státě, kde žije například také Bruce Nauman, umělec, který jej vyzval před několika lety k výstavě, již kurátoroval) vlastní malou chatku a velikou soustavu antén, umožňující mu pozorování a zaznamenávání atmosférických dějů, nebo erupcí slunce.
Střešní, permanentně běžící kamery díky tomu, že je observatoř vysoko v horách a v prostředí bez znečištění smogem, dohlédnou do oblasti asi 300 kilometrů k obloze nad Wyomingem, Kansasem, Nebraskou, Oklahomou, Arizonou, Utahem, severním Mexikem, Novým Mexikem a Coloradem. Do New York Times se dostal díky záznamům atmosférických jevů zvaných sprites, tedy skříci, přízraky. Jsou to elektromagentické výboje v mezosféře, které provázejí bouře na Velkými planinami. Ashcraft videozáznamy mnohačetně zpomaluje aby vynikla jejich přízračná medůzovitá krása.
Jak tedy zní podle tohoto nenápadného amatérského radioastronoma, umělce a vizionáře Slunce?
Dráty napjaté venku mezi stožáry jsou napojeny na přístroje v jeho observatoři a na záznamové jednotky, umožňující nepřetržité zaznamenávání přijímaných elektromagnetických solárních turbulencí. Považuje tento technologický systém za jakousi mcluhanovskou extenzi vlastních smyslů a vypěstoval si hypersenzitivní vztah ke slunečním procesům. Při procesování nahrávek s nimi Ashcraft nepracuje pouze jako astronom, ale také jako skladatel a hudebník, aniž by do nich vkládal vlastní emocionální stavy, jak to většinou cítí popová scéna včetně slavné skladby o planetách Gustava Theodora Holsta a tvorby Sun Ra. Rozděluje například frekvenci 21 megaherzů do jedné stopy a 24 megahertzů do druhé, čímž dosahuje většího prostoru a pomalého pulzování hudební plochy.
https://www.heliotown.com/Radio_Sun_Introduction.html
https://www.heliotown.com/Snov6_06_1747ut1822.mp3
Nedávno zpřístupnila NASA archiv týkající se dějin vesmírných výzkumů a tak si konečně může posluchač představit jak jsme s univerzem propojeni od konce poslední světové válku také co se týká zvuku: zajímavé je, že většinou jde o jakési praskání, hodně lidské řeči a občas zazní hluboké znepokojivé šumění, nebo dunění.
https://archive.org/details/nasaaudiocollection
