Ab Baars Trio: Slate Blue
Ab Baars Trio & NY Guests: Invisible Blow
Stichting Wig (www.stichtingwig.com)
Kreativnost nizozemských jazzových a improvizujících hudebníků je příslovečná – stačí, když si připomeneme Mishu Mengelberga, Hana Benninka a ostatní z ICP Orchestru. Od roku 1990 ke špičkám tohoto nedefinovatelného proudu patří i Ab Baars Trio, k němuž vedle tohoto iniciativního tenorsaxofonisty, klarinetisty a shakuhachisty náleží kontrabasista Wilbert de Joode a bubeník Martin van Duynhoven. Ab Baars, kterého známe především z několika návštěv akcí Kaštanu (zejména ve spojitosti s Alternativou) po boku vždy překvapivé violistky Ig Henneman, má na svém kontě samozřejmě i koncerty a desky s dalšími muzikanty, kupříkladu s Mariette Rouppe van der Voort, s Meinradem Kneerem, Billem Elgartem, Roswellem Ruddem, s kvartetem, s nejrůznějšími hosty, co je však podstatné, že za ta léta soustavné činnosti neulpěl na jednotvárném schématu, že se dokáže neustále inspirovat něčím nepředpokládaným (třeba hudbou Johna Cartera, abych uvedl alespoň jeden příklad), a že se této různorodé inspirace dokáže vždy znovu uchopit vlastním přístupem. Tak je tomu i na albu Slate Blue (s pořadovým číslem edice Wig 24), nahraném živě 6. března 2014 v amsterodamském Splendoru, kde je podnětem k vlastním Baarsovým kompozicím dílo francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Hned vstupní Hout určí nasměrování celku sehraností trojice, kdy Baars nad rytmusivým rozcinkáváním, rozbíravým rozhudováním a holedbavým jitřením vypíchne melodii a vstřícňuje ji od výkřičnosti po lahodění. Náhlostní střetávání nástrojů má své meandry od kusostních pozastíraností po vehementní, byť jemnou bezohlednost, která štempluje vzájemné bytování. Unikavá zahalovanost některých témat (je nám jich nabídnuto deset), vrtošivě prokládaná nervní (nikoli nervózní) bystrostí, představuje všechny nástroje průběžně v pohybu v čele s vtíravým Baarsem, vzápětí však nás zaskočí duet burácnějících bicích s odsekávanou basou, které připraví dramaticky půdu pro vlichocujícího se Baarse, a ten rytmické polozahlceno odlehčí do jemné vemlouvavosti s nádechem meditace.
Ale ani toto meditování nezůstane v pouhém prodyšnění či poshovění, protože je protřeskují bicí. Nikoli, hudebníci se nechtějí vzájemně překvapovat, překvapují nás v kýžené celistvosti, své přihrávavé propátrávání vystřelují souběžně ve větvené srostitosti. Jestliže se v jedné komprovizaci plašivě zatumlují s údernými bicími (Martin van Duynhoven věru není žádný troškař) nad vrtulujícím shakuhachim, dovedou vzápětí citlivě zautěšovat, kolébavě se zahoupat, aby si následně roztěkaně zašpásovali, zaskočili – vlastně lépe: zaskočívali – nás sledem nečekaných proměnlivůstek. Sotva nás však poklidní, už se vyhrnou s výkřičnou, až nazlobenou, nahorlenou rozdřípaností, přiodějí téma (v tomto případě Raaf) hábity, prozáplatovanými různými útržky, a pustí se do divého úprku s (pro)následováním řetězení odlišných náznaků a názvuků na přeskáčku. Celek pak uzavírají šíráním, jež naznačí přebírané citové rozpoložení, a to dohrávají po špetičkách.
Jestliže očekáváme v následném (vlastně pokud jde o načasování předsledném) Invisible Blow, nahraném živě 27. listopadu 2012 v amsterodamském Bimhuisu, obdobné pojetí, tedy hru tria pouze s přidružením newyorských hostů, podcenili bychom Baarsovu vynalézavost. Všechno je tu jinak: jsme knokautováni nečekanými direkty celé pětice hudebníků, neboť k uvedené trojici se tu připojili drsná vokalistka Fay Victor a hráč na lesní roh Vincent Chancey, takže jde o kvintet černobílý, k němuž však navíc patří Anneke Brassinga, která nejen s hereckou nonšalancí předčítá úryvky z vybraných knih, ale také Baarsovi pomáhala s výběrem básní a jiných písemných pramenů, vztahujících se metaforicky k podobně nečekaným ranám života, jaké můžeme shlédnout v ringu. Takže inspirace naprosto rozdílná, nalezená v dílech Charlese Bukowského, Emily Dickinson, Williama Carlose Williamse a dalších, v jednom případě příznačně Muhammada Aliho, v jiném podobností s přístupem Lawrence Butcha Morrise. Těch jedenáct zastavení, zjevně sledovaných zainteresovaným publikem, nám může připadat jako encyklopedie citů, pocitů, vztahů, dějů, nálad, exaltací i pohod, prostě různorodých reakcí, vystižených různorodými hlasovými projevy, které se před námi pouze nevyjevují, nýbrž odehrávají (od poodhalování přes provokování až po zažalmování) za synchronního doprovodu jednotlivých nástrojů. Fay Victor sice hraje většinou prim, vnucuje se, předvádí bluesově výkřičnou náladu, která se místy nakumuluje až do rouhačského zběsilostnění, jindy však prostřídá rozmluvu či promluvu v řečnění, do čehož navíc po dvakrát vstupuje zmíněná Brassinga se ztajemňovaně vyříkávavým holandským textem. Polomluvný vokál obepíná záskočný saxofon, basa a bicí dokážou zavčasu přetnout proudnění, vnějškově je sice zklidní, avšak vnitřně naopak zneklidní, čehož využije Chancey a dodramatizovává přemílavou přemítanost. Na opakující rozmluvenost zareaguje hudba s lišáckou rozparáděností (Consolatio), Chancey hlas prošpikovává a prohoustnává a vše se mátoří a proklíčovává k bujarému rozkližování. Každá skladba má originální vstup i vývoj, jestliže Interrotte Speranze vyšátrává se znepoklidněným poklízením a vyprávění je zprvu obšancováno trudnomyslnou hudbou, ta se promění v zašifrovávanou překotnost, hned nato se výbušně vyřítí s vokálem, podbrušuje ho s rozčepýřenou převalivostí, potom opět se vyperkusnění vyhoupne do melodizujícího vyvýskávání, podbetonovaného perkusívním zapodlažením. Většinou však všichni vtrhnou do tématu, hlas je vyžejbrovává, hlas nástrojuje, nástroje zahlasovávají, leč nenásilně, spíše mimochodem, se záběžnou samozřejmostí, s jemnou urputností a vyčítavostí (nikoli vypočítavostí). Čistoznění shakuhachi vystřídá pře lesního rohu s klarinetem, bubny je převálcují, což basa potvrdí a vokál opět průzkumně vysondovává téma (například Sometimes), repetuje, vymanivě se vyskotačí, utrhuje se do výmluvné arogance, propletencuje a vyrdušuje až do probláznění. Se zaujatým předváděním textu Brassingou souvisí návaznost lesního rohu, který okamžitě navodí atmosféru neklidu, ale to už přecházíme do záhalnosti morrisovské volivosti, kdy hudebníci vyobjevovávavají a vycizelovávají tón po tónu. Only the Wind pak nepřináší pouze zádešnou návětrnost, vykružuje se do vánkovosti, přičemž vokál s nástroji souputničí, shakuhachi dodává dotajemňování a úhorované zvučení přejde do trpitelských nuancí a pozamlkání. Vzájemné napučené reagování, horempádně vejtřaskované, výdržlivě (po)skočné, vybízivě vybalancované s Baarsovým plnohraním, obsahuje vokální líčení, plné žvavého vzrušení, licitovaného hláskování i rozevřhubování, zaujme především styčností záludnostního spojování hlasu a nástrojů s obkročnou prorytmizovaností.
Jako byste to koncertní vystoupení (i s potleskem) zažili u vás doma – tak je tu všechno bezprostřední. Nezapomeňte, že oba tak nevšedně pojaté kompakty s nesmírnou nápaditostí vytvořil Ab Baars. Zapamatujte si jeho jméno.
