V roce 2012 ovládá většinu západní Afriky ghanská elektronická hudba. Zejména hybný taneční styl známý jako azonto se stává jedním z dominantních kulturních fenoménů regionu. Paralelně s renesancí ghanské populární kultury dochází i k růstu nejrůznějších hudebních subkultur, z nichž mnohé se sdružují pod křídly nezávislé promotérské agentury Accra [Dot] Alt.
Duchovními otci Accra [Dot] Alt, částečně promotérské agentury a částečně společensky aktivistické skupiny, jsou filmař a televizní producent Mantse Aryeequaye a Dr Sionne Neely, afroamerický akademik, který strávil polovinu desetiletí dokumentováním historie ghanské distribuce hudby. Spojenými silami vybudovali v podobě Accra [Dot] Alt platformu pro širokou škálu tvůrčích činností existujících mimo mainstreamovou kulturu.
Nastupující umělci v Ghaně čelí stejným problémům jako nastupující umělci v ostatních částech světa začátku 21. století: kdekoliv je internet, decimuje pirátství prodej nahrávek. Masové pirátství je sice v Ghaně zásadním problémem, v žádném případě ale není problémem novým. Situace, kdy množství ukradené hudby převáží množství hudby zakoupené, je možná něčím novým v Evropě, zatímco ve většině Afriky je normou od nástupu éry magnetofonových kazet. Projděte si v Accře stánky s CD a zjistíte, že je nemožné najít byť jen jedno nepirátské.
Takže jako všude jinde i v Ghaně se nabízí otázka jak vydělat peníze hudbou, když o významnějších prodejích CD nemůže být řeč. Největší výzvou, říká Dr Sionne Neely, je prostá „snaha vydělat si tolik, aby se z toho dalo žít – najít si stálý přísun projektů, aby z nich bylo možné financovat každodenní živobytí. Jen málo druhů zaměstnání je vhodných pro umělce a ta zaměstnání, která jsou k mání, často nevyžadují kreativitu ani představivost. Navíc existují nejrůznější omezení co do povědomí o právech umělce a vykořisťovatelské praktiky ze strany manažerů a producentů akcí. A je tu i omezení cestování: vycestovat za hranice pro umělce opravdu není jednoduché.“
Čtenáři z České republiky tato skutečnost jistě něco připomene – ghanský stát svou roli nevidí ani tak v ochraně práv umělců jako v poskytování peněz nevelké byrokratické klice. Posledním krokem státu ve prospěch umělců bylo zavedení systému oficiálních samolepek na CD, který má zaručit, že produkt není pirátský.
„Když vydáte album,“ říká Mantse Aryeequaye, „musíte si na daňovém úřadě vyzvednout tyhle samolepky. Měl by to být způsob, jak mít pod kontrolou piráty, ale když vydáváte dvoutisícový náklad, potřebujete dva tisíce nálepek – a musíte za ně zaplatit. Takže platíte daně za výrobek, který vám ještě nic nevynesl a o kterém nevíte, jestli jej vůbec dokážete prodat. Lidi, kteří se dali dohromady, aby tyhle samolepky zavedli, jsou něco jako malá mafie, která si vytkla za cíl vydělat peníze na umění, a povedlo se jim získat na svou stranu vládu tím, že trochu těch peněž ukrojila pro daňový úřad! A celý tenhle podnik platí umělci.“
Jako by „nálepkový zákon“ nestačil, další novinkou je ghanský Zákon o autorském právu z roku 2005, který státu zaručuje časově neomezený copyright na veškerý ghanský folklór a tradiční umění jakož i právo vyžadovat tantiémy na umělcích, kteří tradiční motivy využívají ve své tvorbě. Zákon praví, že „osoba, která zamýšlí využít folklór… musí požádat Komisi o povolení na předepsaném formuláři a zaplatit částku, kterou Komise může stanovit.“ Na mezinárodním trhu je něco takového samozřejmě zcela nevymahatelné: italská módní značka Diesel například již dlouho a bohatě vydělává prodejem výrobků odvozených od tradičních ghanských vzorů adinkra.
„Platí Diesel ghanskému státu?“, ptá se Mantse. „Ne. Kdo na tom vydělává? Diesel. Kopie ghanského textilu najdete i v Číně – platí za to Číňané? Ne. Ale kdybych já rozjel podnik a začal je vyrábět tady, bude se očekávat, že něco zaplatím státu. Je to naprosto zcestný způsob uvažování a akorát to zbrzdí růst kreativního průmyslu.“
Opravu výmluvný příklad špatné legislativy v oblasti autorského práva, jinak ale Ghana v této oblasti drží krok s globálními trendy: jak autor tohoto článku před časem poznamenal zde na hisvoice.cz, současným celosvětovým standardem na poli autorského práva je kombinace nekontrolovatelného pirátství a zavádění špatně promyšlených, kontraproduktivních zákonů. Možná je načase, abychom se my na severu podívali, jak k těmto problémům přistupují umělci a promotéři v zemích, kde takový stav vládne již celá desetiletí.
Accra [Dot] Alt se s tímto a mnoha jinými problémy potýká při své každoměsíční akci „Talk Party“: experimentu na poli tvůrčí spolupráce a aktivismu, který dalece přesahuje hranice pouhé hudby. Talk Party je otevřená diskusní skupina pro mladé Ghaňany, v jejímž rámci se probírají nejrůznější témata týkající se mladého publika v rychle se urbanizující kultuře a která je magnetem pro umělce, promotéry, společenské aktivisty, ekologické aktivisty, žurnalisty a vůbec každého, kdo má zájem o téma měsíce.
„Každý měsíc máme jiné publikum,“ říká Sionne, „a je vzrušující zjišťovat, kdo na základě toho kterého tématu přijde. Když budeme hovořit o gentrifikaci ve velkoměstě, kdo přijde? Nebo když budeme hovořit o homosexualitě či technikách nátlaku a zastrašování, které jsou čím dál častěji používány v Accře a celé Ghaně, kdo přijde? Je zajímavé zjistit a nechat se překvapit tím, kdo je naše publikum.“
Mantse dodává: „Od patnácti, dvaceti diváků jsme se dostali k více než stovce lidí v sále. Z původně velice intimní akce se stala velká věc, na kterou se lidé těší každý měsíc.“
„Děje se toho strašně moc, jak neustále zjišťujeme,“ pokračuje Sionne. „Proto se z Talk Party stala tak důležitá základna pro start mnoha projektů. A pomáhá vidět, že když se dokážeme spojit, dokážeme taky něco vykonat. Pokud pro nás nejsou tyto dveře otevřené, otevřeme si je sami.“
Při shánění peněz pro nezávislé umělecké projekty jsou užitečné internetové platformy jako Kickstarter, Talk Party má ale širší spektrum cílů. Pomáhá lidem shánět zdroje a umožňuje jim přístup k dovednostem a vybavení, které by jinak byly díky své vysoké ceně nedostupné. Navíc Talk Party umožňuje, aby se do přípravných fází projektu zapojovala mnohem pestřejší škála účastníků.
Accra [Dot] Alt dala vzniknout dvěma největším každoročním festivalům v Accře. Jsou to Chale Wote a Indie Fuse. Dubnový Chale Wote je přehlídkou performing arts svádějícím pod „střechu“ jedné akce tradiční komunitní umělecké projekty, jako jsou pochodové kapely a maškarní průvod na chůdách, se současnými DIY scénami od kaskadérských jezdců na kolech BMX přes graffiti a místních módních návrhářů až po hudebníky. V druhé půli roku, přesněji v prosinci, vstoupí do druhého roku své existence hudební festival Indie Fuse uvádějící, jak to podává Mantse, „hudbu, kterou z rádia zrovna neuslyšíte – umělce, kteří záměrně a důrazně tvoří něco, co se má lišit.“
Festivaly a akce Accra [Dot] Alt’s ukazují, že prostřednictvím organizace vzniklé „zdola“ je možné uvádět velké kulturní akce, aniž by tyto akce degenerovaly v korporátní PR přehlídky. A v Evropě čelící snižování podpory umění ze strany státu mohou ti, kdo hledají nové modely podpory nezávislého umění, upřít pohled na dění v Ghaně.
[pro další informace o Accra [Dot] Alt’s navštivte blog a Facebook organizace]
Překlad: Petr Ferenc
