Afro Garage: Eighteen Ways to Miss Egypt
Leo Records (www.leorecords.com)
Klavírista Christoph Baumann (1954), kontrabasista Jacques Siron (1949) a bubeník Dieter Ulrich (1958) se svým zaujetím pro Afriku netají někdy od roku 1991, kdy vydali své album An imaginary voyage through Africa you can never see in the cinema. Filmové vidění a kompletní improvizace je provázely i v dalších letech, ať individuálně, ať v triu. A tak Eighteen Ways to Miss Egypt, toto nové Leo-album, vydané po více než dvaceti letech, sestává ze dvou prolínajících se zdrojů. Tím prvním je dosud nezveřejněná hudba ke dvěma filmům – Thebes a l´ombre de la tombe a Les Mille et Un Caire – pocházející z roků 2005 a 2011, druhým pak imaginární putování Egyptem, do něhož se dřívější nahrávky rozprostřely. Děje se tak posloupnostně v osmnácti krátkých dávkách, střídajících sóla a tria. Každý další vstup je něčím ozvláštněn, něčím se vymyká z celku. Protože však charakterizovat každou zastávku v časovém rozmezí od necelé minuty po tři minuty plus (s jedinou delší výjimkou) by bylo poněkud náročné, pokusím se tuto téměř nepředvídatelnou obrativost shrnout alespoň v několika celcích.
Především sólování. Sironovo basobraní je přivrčeně doutnavé a podšprajcovávané, v případě Come in My Shop doprovozené rychlomluvou. Ostatně Siron se neostýchá přidat své hlasové koumáctví ani při dalších příležitostech. Baumann svá sóla uvážlivě rozbřeskuje a rozemnívá, ale na momentík je svede i překvapivě překypit; jindy však dokáže být až poskočně pádivý s rozemnivě dotvrzovanou tvrdošíjností. Ulrichovo bicí je většinou přesívavé, rachotěnkově zabrušované s přírubnými (do)zvuky, někdy však osciluje od namátkové dotýkavosti až k dotvrdivé podpeklivosti, vzmáhavě vyburcovávající námět (což odpovídá například volbě What the Wind Asks, Time Answers).
Tyto přístupy se prokombinovávají v triu, a právě proto vyznívají jinak, než bývá (nejenom ve Švýcarsku, kde jsou všichni tři domovem) zvykem. Všechno se totiž nějakým způsobem slučuje s onou představou dobrodružně imaginárního putování, takže si podmaňuje naši představivost, kterou vzbuzuje výtržná, až výtržnická nomádnost, (vel)bloudivě harampádivá s rumpálovým probubnováváním a proklavírováváním. K prodramatizovávání určitých pasáží přispívá zarputilostně připozaškrcený Sironův hlas s teatrálním přizvučováním, jindy dervišovské pozvukování v (ne)souladu s hrdlivou mlátivostí, až skoro létají třísky, evokují bizarně v(y)zývavou bazarovost (v souladu s názvem Bizabazar). Ale to už vhupsneme do postupného odkrývání dalšího tématu ze zašlojířování prostřednictvím smýčivého smyčcování a líčivého hlasu, rozvorné rozverničení přejde přes podbíjivě zádrhelné křížemkrážování do prorytmizovaného prospektrování. Mnohdy vše působí etudově, nebýt ovšem zamanivého šinutí či dokolavého zahrávání. Nejvíce proměn se samozřejmě odehrává v ústřední, osm a půlminutové „hudbě k břišnímu tanci“ (tak mi to alespoň připadá) Daily Craze: le trafic toujours! Je postupně probluzovaně protočivá, výprodejově nabízivá, zamanutivě rozviřovaná a promíchávaná do bouřliva, obchvatovaná do pospěšné rytmivosti, rozjitřovaně závalňované. Ale to už přecházíme k náměsíčnicky promlacované zhybněnosti s hlasově hýkaným dovětkováním, do vzrušivě podmítané prodernosti, routivě hoblivé, potom do jímavě hloučivé a nádržně prohruživé rozkotávanosti, protvtrzené vokálními hovorkami a dospějeme k uzavírankovému hroužení s melodizujícím klavírem a praskoletnými bicími. Samotné zakončení jako by předpovídalo pokračování, nejeví se mi jako tečka.
Říká se, že změna je život. Švýcarští výletníci do Egypta jako by tvrdili, že proměna je hudba. Svoje improvizování pozměnili totiž v rozparcelovaný kaleidoskop útržků, které vytvářejí neustálé rozeznívání, plonkování, šavlování, prostě hudební odbíjenou, probouzející emotivní představivost. Nevím, co si z poslechu odnesou Egypťani. Pro centroevropana se to všechno jeví jako exotická samozřejmost nebo samozřejmá exotičnost. V souladu této zdánlivé protikladnosti vězí i kouzlo švýcarsko-egyptského osmnácticestí.
