Akustickou krajinou plastových menhirů

Akustické sochy Jonáše Grusky a dua MSHR

Na Šujanově náměstí, které se v Brně nachází úplně jinde, než jsem si roky myslela, stojí stará slévárenská škola. Historické budově, ve které se po dlouhá léta učila umělecká řemesla, září okna fialovými a modrými odstíny. Ožívá dnes v netradičním kontextu: pod záštitou Pole performativního umění Terén zde probíhají dvě audiovizuální vystoupení umělců, které v Brně nepotkáváme poprvé; v rámci projektu Order of Sonic Chaos se společně představili v katakombách Centra experimentálního divadla už v roce 2022.

Jonáš Gruska (SK), nadšený zvukový experimentátor a milovník přírodních zvuků přináší do prostoru další vývojovou fázi své akustické sochy Axis Mundi Sound Distribution System, zatímco synergická dvojice tvořící pod zkratkou MSHR, Brenna Murphy, Birch Cooper (US) představuje celou soustavu navzájem propojených skulptur pod názvem Mesh Manifold, se kterou až do března tohoto roku jedou své evropské turné.

V barevně nasvícené místnosti, velikostně odpovídající průměrné školní třídě, posedávají hloučky posluchačů, kteří dorazili dřív. Prostor je otevřený celou hodinu před koncertem, za zvuků podkresové hudby je možné si prohlédnout nainstalované objekty, které se mají v průběhu času rozehrát. Zatím vypadají nevinně – stůl pokrytý poloprůsvitnými objekty vytištěnými na 3D tiskárně, navzájem spletitě propojenými mycéliem kabelů, naznačuje dynamiku, zatímco Gruskova vertikála působí navzdory své relativní subtilnosti stabilně a monumentálně. Oba dva projekty vizuálně fungují jako jakési rituální zátiší, systém artefaktů s konkrétním účelem. Kolem Gruskovy sochy jsou do půloblouku usazeny židle, přicházející lidé, na které sezení zcela očividně nevyjde, se kolem objektů přeskupují a rozmisťují tak, že připomínají přirozené magnetické pole. Hodinu se nic neděje, a přitom se toho stihlo stát tolik!

Jonáš Gruska svou zvukovou osu rozehrál už předloni v katakombách, tentokrát je vizuálně opět o krok dál: krom série rotujících, navzájem se lišících reproduktorů, které jsou nosným prvkem sochy, opatřil Axis Mundi semitransparentními a reflexními symboly vyřezanými z plexiskla. Krom intenzivního auditivního vjemu je tedy i na co se koukat, rotační princip nejenže charismaticky transformuje zvuk, který Gruska pomalu přelévá a graduje, ale díky své repetitivnosti má i silně meditativní charakter. Autor posluchače provádí zvukovou krajinou, často na hraně slyšitelnosti. Stejně, jako když člověk jede vlakem a za oknem se proměňuje přírodní tvarosloví, lze vnímat Jonášovu tvorbu pracující s organickými i syntetickými zvuky, které s lehkostí mísí a modifikuje pomocí hlasitosti a rychlosti otáčení jednotlivých modulů. Přirozeně konstruuje napětí, rozpouští zvuk znějící jako meditační přesýpání písku. Když už se sound rozlévá příliš, najednou přichází potřebná gradace vystavěná přidáním basové linie, která vše smysluplně ukotví. V jeden moment dosáhne zvuk jisté asynchronní harmonie, jako když se různoběžky protnou, nebo volně rotující elipsy najdou dokonalý rytmus, publikum zcela zřetelně reaguje a na pár vteřin dosahuje pomyslného audiovizuálního klimaxu. Socha mluví univerzálně a nelze se od ní odtrhnout, performer z MSHR si dělá z rukou trychtýřky kolem uší a naslouchá zaujatě jako surikata, celým povrchem těla.

Po nekonečně dlouhém a zaslouženém potlesku přichází na scénu Brenna Murphy a Birch Cooper. Zouvají si boty, soustředěně vstupují mezi stoly a nasazují si sluneční brýle tak, jako by svět kolem nich neexistoval. Oba stojící na čemsi, co připomíná kovové podnosy z restaurací, tváří v tvář sobě navzájem, rozehrávají scénu, která působí intimně, ale současně až filmově: dynamika blízkosti rukou, navzájem kopírující pohyby toho druhého, naznačený konflikt i měnící se vzdálenost dlaní nejenže vytváří přirozené napětí, ale současně pomáhá spoluvytvářet zvukové pole, které se mění právě v závislosti na pohybech a vzdálenosti paží obou umělců. Z jemného intra pak přechází do módu operátorů jaderné elektrárny: každý už více sám za sebe, ovšem pořád v souladu, i když k sobě zády. S nasazenými brýlemi, v absolutní koncentraci duo MSHR vdechuje život autonomním entitám, které vydávají zvuky, svítí a blikají v různých intervalech a navzájem se ovlivňují svým umístěním a vzdáleností od sebe. Jako by na začátku vystoupení Brenna s Birchem vlastními těly naznačili princip celého audiovizuálního okruhu, který, byť čistě elektronický, má s fungováním lidského těla a mysli v kontextu interakce s dalšími jedinci mnoho společného; a pak už onu podstatu jen přezkoumávali, rozvíjeli, škádlili, tlačili za hranici komfortu a stavěli do bizarních situací.

Šujanka se třese v základech: možná i pro paměť budovy to může být příjemná reminiscence na doby, kdy v jejích útrobách studovali umělečtí kováři a odlévači. Poctivě prodrátované skulptury září, vrchol vystoupení je pro leckoho na hraně snesitelnosti, ale cosi velí vydržet, jako když člověk skočí do chladné vody a seznamuje se s bodáním ledových jehliček, které jsou libé i nelibé zároveň. Těsně za vrcholem absolutního transu se krajina plastových artefaktů začíná barvit do bíla a rozsvěcet v úlevné čistotě. Vynikají tvary, které byly dosud potlačeny pestrobarevnem, Brena a Birch máchají samorosty opatřenými bílými LED páskami jako dva druidi v dosud nenatočeném sci-fi filmu a beze slov zaříkávají celou elektronickou krajinu. Mysli se zklidňují, všechno se uzavírá tak, jak to začalo: lidským kontaktem, napětím mezi dlaněmi, které se nedotýkají.

Pořád se mi vrací paralela podhoubí, které jako by prorůstalo celou audiovizuální instalací. Není divu: jak později zjišťuji, Jonáš Gruska je nadšený mykolog a propagátor umělecké platformy pracující s lišejníky. O tom, že houby existovaly na Zemi miliony let před lidmi, hovoří i nedávno zveřejněná studie (https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.2311245121), která poukazuje na dosud neprozkoumaný potenciál těchto organismů. Jistá forma neverbálního napojení a přátelské atmosféry prostupovala celým večerem, což je krom jiného zásluhou nadšeného týmu kolem platformy Terén.

Ze Šujanky toho večera odcházím omletá jako oblázek. Pokud by měl někdo obdržet prestižní cenu Řád Sonického chaosu, pak je to dnešní partička zvukových badatelů, kteří svým nekonvenčním přístupem rozvíjí představivost posluchačů a nabízí prostor pro nitrozpyt.