- Inzerce -

Alberto Posadas: Liturgia fractal

Matematické a fyzikální inspirace v hudbě druhé poloviny 20. století nejsou ničím neobvyklým (jméno Iannis Xenakis naskakuje automaticky, francouzští spektralisté jsou nedaleko), ovšem ne každému skladateli se podařilo přenést krásu číselných řad nebo fyzikálních jevů do hudby, která by fungovala bez vysvětlivek. Španělský skladatel Alberto Posadas (1967) našel pro svůj cyklus pěti smyčcových kvartetů napsaných v letech 2003–2007 inspiraci ve fraktálech, tedy geometrických útvarech, které lze rozdělit na malé části stejného tvaru, jako má celek (hrubě řečeno). Každá z pěti částí téměř hodinového celku by tedy nějakým způsobem měla odrážet charakter celého cyklu, podobný vztah by měl být mezi větami a  jejich menšími složkami. Zda je autor v aplikaci tohoto přístupu důsledný, bez podrobné analýzy paritury nezjistíme, není to ani podstatné. Pouhým uchem se totiž můžeme přesvědčit, že Liturgia fractal sdílí s fraktály jinou vlastnost, a to jistou hypnotičnost. Není náhodou, že fraktály byly a jsou oblíbeným motivem videodoprovodu k  elektronické taneční hudbě, ať při party nebo ve videoklipu. Jejich neustálé přibližování zabírá na diváky spolehlivě. Posadas dosahuje podobného účinku za pomoci snad nejkonzervativnějšího obsazení evropské hudby, formátu zatíženého dědictvím Beethovena a jiných velikánů. Jeho hudba postupuje v plynulých vlnách, během nichž se jádra melodických motivů transformují tak, že ucho se jen stěží může k nějakému upnout. Nejsou tu výrazné zlomy nebo skoky, ale navzdory tomu se charakter hudby mění docela rychle a od jemných flažoletů není daleko k hustě propleteným kontrapunktickým běhům, ani od téměř statických míst k  nervózním rytmům. Ačkoliv celek působí dojmem plynulého toku nebo snad letu hejna včel, každá z částí má zároveň svůj charakter: ve druhé jsou nejvýraznější dynamické výkyvy, čtvrté dominují sólové první housle, k  nimž se ostatní nástroje přidávají jen útržkovitě.

Alberto Posadas kráčí ve stopách zmíněného Iannise Xenakise, jak v  metodách a inspiracích, tak ve zvuku (jeho učitelem byl Francisco Guerrero, přezdívaný „španělský Xenakis“), nejde ale o recyklaci či  Xenakise-light. Posadas zní jemněji, až by se chtělo říci elegantněji než slavný Řek, jeho elegance ale není důsledkem povrchnosti, nýbrž dokonalé propracovanosti, při níž jsou proporce celku promyšleny stejně důkladně jako každá jednotlivá notička. Jen díky tomu může být něco přes padesát minut kompozice fascinujícím poslechem bez slabé chvilky. A  zůstaneme-li u podobností s Xenakisem, i Posadasova hudba je extrémně technicky náročná a obsahuje „příliš mnoho not“, takže vyžaduje od interpretů maximum. Toho se v tomto případě dostalo od členů francouzského Quatuor Diotima.


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.