Alen Ilijić: I have no coordiNATION
Ninety&Nine Records (www.ninetyandninerecords.com)
Srbský performer, výtvarník, improvizátor a skladatel Alen Ilijić, o němž jsme již psali v souvislosti s vydáním singlu s kompozicí Zvezdoznanćeva Smrt (článek v HIS Voice zde), vydal na newyorském labelu Ninety&Nine Records regulérní album, jež dostalo titul I have no coordiNATION. Tato slovní hříčka vystihuje lidskou stránku Ilijićovy osobnosti – nesešněrovanost ve všech ohledech a kosmopolitismus.
Album obsahuje osm nahrávek, které vznikly v letech 1999 – 2013, a to v Londýně a Bělehradě. (Nedávno se Ilijić přestěhoval do města Novi Sad, jež se může pochlubit také výrazným uměleckým géniem loci.) Některé byly zrealizovány v domácím studiu, tři byly zaznamenány živě, při různých vystoupeních. Polovina z nich byla vydána již dříve jako singl. Jde vlastně o reprezentativní kolekci autorských kompozic, něco jako „The Best Of“. Jsem však přesvědčen, že by Ilijić takové označení rezolutně odmítl – jeho hudba se vymyká jakémukoli kvalitativnímu hodnocení, alespoň takovým, jaké známe dnes. Tato hudba se sice rodila včera a rodí se dnes, ale zítra pro ni ještě nenastalo.
Alen Ilijić si stanovuje vlastní pravidla, aby nemusel přijímat kompromisy. A to platí dvojnásob pro uměleckou tvorbu. Jeho radikální poetika vychází z umělecké individuality, jež odmítá jakýkoli ústupek, čímž jeho tvůrčí práce získává nevyčerpatelnou rozmanitost. To, co vytvoří, je jeho umělecká pravda. Jediná pravda. Do interpretace svých kompozic (sám ovládá piano, kytaru a živou elektroniku), které mnohdy vznikají formou volné improvizace, zapojuje pohyb vlastního těla, také tělesné zvuky (dech, funění, praskot kloubů). Ne všechno je samozřejmě na nahrávkách slyšet, ale ona ta až živočišná fyzičnost je v jeho hudbě nedílnou součástí, neboť konkrétně definuje nezměrnou energii, která jeho skladby stmeluje. Abych použil intelektuálnějšího výrazu, jde vlastně o „music body-art“. Však také jeho vystoupení často končí rozmláceným klavírem a zakrvácenýma rukama. Proto v jeho autentickém hudebním světě vládne také absolutní chaos, se kterým však Ilijić pracuje jako s kompoziční formou. Jeho hudba je tak přímým, nezkresleným obrazem reálného světa. Tím se jasně vymezuje vůči okolní hudební a umělecké tvorbě vůbec. Zatímco se i ti nejvolněji improvizující experimentátoři nechávají inspirovat přinejmenším prostředím či vlastním duchovním rozpoložením, Ilijić sám a jeho dílo je tou autentickou materií.
Takže posluchače čeká kakofonická změť bicích, houslí a samplovaného hlasu v úvodním Intro (PW503683d), extatický výbuch piana a tělesných zvuků v Noisy Genes, šílený elektronicky-kytarový noise Sukob U Zenitu, klavírní duet Zvezdoznanćeva Smrt a hlukově rozdrcený lidský hlas z kosmického éteru v Music for NASA. Tyto skladby vznikly ve studiových podmínkách. Vrcholem alba jsou ale záznamy z koncertů. Aleatorní kompozice Improvisation For Piano, violin and amplifier zazněla v roce 2010 ve Studentském kulturním centru Bělehrad a vedle autora u klavíru se na interpretaci podílel houslista Dorde Mijuśković. Vyznačuje se spíše delšími plochami, různě vrstvenými, čeřenými, bořenými, lámanými, drcenými a znovu stmelenými. Klavírní suita (takový je podtitul) I Have No Coordination je pro změnu meditativnější – pokud se vůbec dá takový výraz v případě Ilijićovy tvorby použít. Hudební tok je poněkud rozpolcený, atonální, klavíristka Neda Hofman vytváří drúzy navzájem nesouvisejících tónů a rozložených akordů, v koncertním sále Bělehradského filharmonického orchestru v roce 2007 slyšíte až bolestná nadechnutí interpretky. Kompozice My Suspicious Look zazněla v Jugoslávském činoherním divadle Bělehrad o rok později a představuje umírněnější, přesto stále nevšední tvář Ilijiće. Ten zde hraje na piano a s ním Jean Geoffroy na vibrafon. Nebojte se, s Coreou a Burtonem to nemá zhola nic společného. Využita je do značné míry aleatorika a zvukové možnosti nástroje jsou zkoumány ze všech stran.
Zde malá ochutnávka:
https://www.ninetyandninerecords.com/artists/alen-ilijic
