Alexander von Schlippenbach: Schlippenbach Plays Monk
Aki Takase + Han Bennink: 2 For 2
Intakt (www.intaktrec.ch)
Německý pianista a skladatel Alexander von Schlippenbach je jedním z nejvýznamnějších interpretů a znalců tvorby geniálního amerického komponisty Thelonia Monka (1917 – 1982). V roce 2004 vydal na švýcarském labelu Intakt 3CD Monk´s Casino, kde zmapoval jeho kompletní dílo společně se souborem Die Enttauschung a kde mu sekundovali trumpetista Axel Doerner, basklarinetista Rudi Mahall, basista Jan Roder a bubeník Uli Jennessen. V listopadu 2011 pak natočil pro berlínské Kulturradio opus Schlippenbach Plays Monk pro sólové piano, kde deset Monkových skladeb kongeniálně doplnil taktéž deseti improvizovanými drobnými etudami.
Úvodní Reverence je mistrovskou overturou, která jasně naznačuje vnitřní sepětí obou umělců a jejich smysl pro preciznost, ale i nesmírnou vzdušnost. Monk byl vizionářem, který ctil tradice a zároveň viděl daleko do budoucnosti. To jasně dokazují jeho nejslavnější kompozice Locomotive, Epistrophy či Pannonica věnovaná jeho celoživotní múze. Schlippenbach se nesoustřeďuje pouze na bezchybné přehrání původních majstrštyků, ale jde skutečně na dřeň věci a vciťuje se do samé podstaty Monkovy imaginace. Je to hlubinná sonda, kterou Schlippenbach piluje do nejmenších detailů a při vší úctě a pokoře k originálům jim vlévá novou mízu. Jednotlivé mezihry, jež nejsou řazeny čistě lineárně, nepředstavují rozhodně žádné oslí můstky, ale specifickou interpunkci, která dodává této fenomenální suitě nadčasový rozměr. Závěrečný minutový epilog pak naznačuje, že tady není jen sečteno a podtrženo, ale odkaz žije dál.
Recenze na album Two For Two se již před časem na portálu His Voice objevila, nicméně pro srovnání dodávám svůj aktuální pohled. Schlippenbachova manželka, původem japonská klavíristka Aki Takase na tomto opusu spojila své síly s úsporným a přesto mnohavrstevným holandským bubeníkem Hanem Benninkem. I ona zde vzdává hold legendě především v kompozici Hommage to Thelonius Monk, v níž zkombinovala motivy ze skladeb Pannonica a Ask Me Now podle svého, ale zároveň udržela původní poselství. Nechybí zde ovšem opět ani strhující interpretace Locomotive či Raise Four. Oproti Schlippenbachově sofistikovanému až vědeckému, nikoliv však ryze akademickému přístupu je pojetí Takase mnohem citovější a pudovější. Za konkrétní srovnání stojí zejména dvě zcela odlišné verze Locomotive, kde je Schlippenbach velmi razantní a Takase naopak lyricky rozvolněná.
Většina kompozic je však přímo z pera autorky a Bennink je dynamizuje svými ojedinělými údery i vířivými breaky, které vytváří sobě vlastním ojedinělým paraminimalistickým stylem. Od úvodní titulní hříčky jsou to nosné hravé i dravé, plíživé i pozitivně dokonstruované i lehce dekonstruované ekvilibristiky obou hudebníků, kde nechybí jazzový feeling ani přesah do komplikovaných romantizujících poloh. To vše zvýrazňuje (ne)překvapivá dynamika a hudební náruživost. Perličkou je bezesporu A chotto matte s Akiiným výrazným vokálem ve skladbě, jejíž název v originále znamená „počkejte minutku“, kde také lehce cítíme Monkův vliv. A tady se kruh uzavírá a otevírá zároveň. Do jiné dimenze se ovšem rozpíná i kompozice Erica Dolphyho Hat and Beard. Zkrátka eklektičnost v souznění dokonalé sounádržitelnosti.
