Pokud řecký skladatel Alexandros Mouzas zrovna nekomponuje filmovou hudbu, tak píše hudbu pro filmy imaginární. „Proces poslechu takové hudby,“ říká sám tvůrce, „souvisí se schopností posluchače nejen vnímat, ale také si pamatovat. Proto má proces kulminativní účinek, dává to smysl kontrastním prvkům a texturám, které se střídají. To je reprodukce, funkce a praxe filmové hudby.“
Alexandros Mouzas (ročník 1962) patří k nejuznávanějším skladatelům středomořské země, tolik drcené ekonomickou krizí (tento fakt se samozřejmě nemůže neprojevit v jeho tvorbě – o tom však později). Mezi jeho učitele patřil Theodor Antoniou (kompozice), Haris Xanthoudakis (teorie) a Dimitris Kamaratos (elektronická hudba). Mezi lety 1998 – 2012 byl v představenstvu Unie řeckých skladatelů. Píše pro symfonické orchestry i komorní soubory, pro film, divadlo, televizi a reklamu. Je zakladatelem a manažerem Ergon Ensemble, jenž se specializuje na interpretaci soudobé hudby (nejen řecké). Vyučuje hudební technologie a filmovou hudbu. V roce 2004 složil hudbu pro propagační video organizačního výboru Olympijských her v Aténách.
Vydavatelství Naxos mu v roce 2008 vydalo dosud jediné profilové album. Jmenuje se příznačně Music For An Imaginary Film. Hraje na něm Sofia Philharmonic Orchestra pod taktovkou Miltose Logiadise. Obsahuje pět kompozic. V titulní skladbě je na ploše 11 minut posluchač vtažen do mikrostruktur, z nichž každá má svou vlastní tvář. Virtuózní klarinetový part sytí hudební tok vypjatou atonalitou, bicí a klavír vytvářejí poněkud překvapivě snivou atmosféru, orchestr je sice čistě tonální, ale naplňuje tok pulsující energií. Skladba Prima Materia byla inspirována teoriemi alchymistů. Hudební hledání onoho symbolického principu jednoty, potažmo širšího významu pojmu surovina, která zůstává stabilní při všech změnách. Kompozice se skládá ze tří částí: Nigredo (což je označení pro symbolickou smrt v mystických iniciačních rituálech), Albedo a Rubedo (čili růžový úsvit – příchod slunce a světla nového dne). Koncert pro anglický roh a orchestr Monologue, je členěn do tří pomyslných částí. V první je sólistka (Christina Pantelidou) rovnoprávná s orchestrem, ve druhé rozezní pomalé, lyrické sólo, jehož se orchestr pouze nesměle dotýká, ve třetí části se tempo zvyšuje a virtuózní sólový part se dostává do bouřlivého konfliktu s orchestrem. Třináctiminutová skladba pro smyčcový orchestr Lucid Dream pracuje s různorodými prvky a dynamickými odlišnostmi – jako by šlo o dva póly přitažlivosti, hledání rovnováhy mezi nimi, což způsobuje dějové pnutí a akci. Další kompozice pro smyčcový orchestr, závěrečná Thought Forms, probádává zevrubně zvláštnosti a sílu smyčcové nálože, přičemž každý člen orchestru je zároveň sólistou.
V současné době dosáhl Alexandros Mouzas uměleckého triumfu a zároveň svého dosavadního tvůrčího vrcholu v podobě multimediálního představení City Lives (Hudebního divadla pro 2 soprány, mezzosoprán, bass, komorní orchestr, computer a video projekci), které mělo premiéru 9. května v Megaronu, koncertním sále v Aténách. Vedle Mouzase, autora konceptu, hudby a textu, se na tvorbě tohoto syntetického útvaru podíleli např. vizuální umělkyně a animátorka Vicky Betsou, výtvarnice Alexia Othonaiou, sopranistky Myrsini Morgariti a Artemis Bogri, mezzosopranistka Maria Vlachopoulou, basista Tasos Apostolou a Ergon Ensemble pod taktovkou Andrease Tselikase. Podtitul představení zní: Město, jeho obyvatelé, jejich paralelní životy. Mouzas se pokouší dekonstruovat strukturu našeho každodenního života v souvislosti s velkoměstem. Zároveň se velkoměsto stává obrazem dnešního světa coby globální vesnice, v níž jsme všichni cizinci. Dílo je členěno do osmi částí – v Intro zkoumá nejprve základní pojmy, jako globalizace, sociální sítě apod., poté následuje Street Lives („Chcete-li vidět svět, buďte ve středu světa, ale před světem se skryjte…“), Social Life (já versus já – kdo jsem já – co chci být), Money Life (člověk bojuje s trhem a mocí peněz o přežití – texty, převzaté z novinových titulků, až děsí a dusí…), Media Life (text je kompilací reklamních sloganů, které nám slibují lepší život – vyniká tak jejich terorizující povaha), Early Life (naše dětství bylo traumatizováno hrdiny známých pohádek), Inner Life (ve svém vnitřním světě jsme sami sebou, daleko od hlučícího davu) a After Life (výňatky z posvátných textů různých náboženství, které tak dokumentují věčnou snahu člověka přiblížit se k Bohu, dešifrovat ho). Mouzasova hudba je sycena mnoha styly, včetně atonální hudby, minimalismu, jazzu, divadelní písně ve stylu Brechta a Weilla, romantické a duchovní hudby (od renesance po klasicismus). Jde o strhující zážitek, útok na oči i uši.
Alexandros Mouzas nyní hledá další možnosti, jak toto dílo úvést i v zahraničí. Rýsuje se několik evropských zemí, také Spojené státy. Oslovil i promotéry v České republice. Zatím bez odezvy…
