Leoš Janáček a Brno. Není asi mnoho případů umělce s tak silnou vazbou na jedno místo a zároveň mezinárodně přitažlivého. Nechme stranou úvahy, jak velký podíl na obraze „brněnského Janáčka“ mají generace vykladačů a strážců odkazu. Dnešní obraz lva s bílou hřívou je prostě mixem světovosti a lokálpatriotismu. A Brno o odkaz svého skladatele umí pečovat nápaditě, když na to přijde. Festival Expozice nové hudby v roce 2013 pozval Gordona Monahana, aby na zahradě vily Tugendhat postavil instalaci využívající hudbu Janáčka a Henryho Cowella (jenž se s Janáčkem v Brně v roce 1926 setkal). Kanadský skladatel a tvůrce zvukových instalací postavil na tamní zahradě dva staré klavíry, které posloužily jako rezonátory, z nichž se linula hudba, překomponované skladby těchto dvou autorů. Část zdrojového materiálu, Monahanovy předělávky vybraných Janáčkových kusů tvoří polovinu nahrávky. Jsou stvořeny zcela digitálně a trochu připomínají kompozice Conlona Nancarrowa pro mechanické piano. Monahan extrahoval typické melodické obraty ze Sinfoniety, Glagolské mše a dalších skladeb a přeskládal je do nové, hektické mozaiky. Janáčka tam slyšíme, ale jakoby bychom se na něj dívali přes rozbité zrcadlo. Samostatně by tyto verze působily příliš chladně a strojově, naštěstí mají na tomto albu protipól.
Alvin Curran ve svých částech postupuje jakoby opačnou cestou. Vzal svou vlastní hudbu (v jednom případě si vypůjčil starý muzikálový hit I Didn’t Know What Time It Was) a dal jí „janáčkovský zvuk“. Nahrál vše na starý Janáčkův klavír v brněnském Památníku Leoše Janáčka. Rozklížený zvuk starého nástroje vstupuje do hudby jako důležitý strukturální prvek společně s akustikou místa. Vedle zmíněné písně hraje Curran části ze svého cyklu Inner Cities, pak skladby Black and White a The Works. Ve většině případů jde o kombinaci přesně notované hudby s improvizací, v níž se ruce klavíristovy musí přizpůsobovat stavu nástroje a jeho specifikám. Jako další vrstva je pak zapojena elektronická manipulace, během níž je rozladěný, chřestící a drnčící klavír dále kroucen, natahován na granulární skřipec a pokrýván digitálním prachem. Navzdory elektronickým manipulacím ale zůstává pocit, že slyšíme autentický, byť poněkud zombifikovaný Janáčkův klavír. Občas se ztrácí jeho původní charakter a posluchač jako by se, zmenšen, nacházel kdesi uvnitř mechaniky mezi chuchvalci prachu a naslouchal strunám chvějícím se ve vzduchu.
Všelijaké pocty dávným mistrům mohou být dost mizerně maskovaným příživnictvím. Jozef Cseres, hybná síla i vydavatel celého projektu má zásluhu na vzniku hudby, která jde originální cestou a s Janáčkem zachází sympaticky nesentimentálně.