Švýcarské Intakt Records můžeme řadit k nejpozoruhodnějším evropským labelům jak vzhledem k celkově vyrovnané úrovni, tak vzhledem k výběru nevšedních hudebníků (Irene Schweizer, Pierre Favre, Barry Guy, Anthony Braxton, Sylvie Courvoisier a další), pohybujících se mezi moderním jazzem a avantgardními sklony. O tom svědčí i tři novinky z letošního roku.
Elektrizující kvartet Amok Amor nahrál své album We know not what we do v květnu 2016 v berlínském studiu H2 a je třeba hned (před)povědět, že pohrobci tria Starlight, tedy německý bubeník Christian Lillinger, švédský kontrabasista Petter Elsh a německý saxofonista Wanja Slawin plus americký trumpetista Peter Evans vědí až příliš dobře, co dělají, třebaže to nemají předem do detailů propočteno. Hned do úvodního Pulsaru vjedou s plnou parou, s burácivou tvrdošíjností a výbojnickou nahoufovaností, téma vedou střídavě jednotlivostně s úštipkovanou dynamitností nebo pospolu s valivým rozjívením. Ale záhy se vyplaší i handrkují se zapomalenou potácivostí a brouzdavým vytěkáváním, rozžejbrují se do halekaček neplaček, výmykují se v zarepetitivňovaném útočení do rozbloumaných radostenek i porychlovaně rozprašované samohybnosti. Ale hned Body Decline podloudně zatromlují s rozevlávaným akcentováním dechů, což basa převede k nerozcapeným sólům; sax i trubka se prostřídají v solipsistických exkurzech, ale bicí se nespokojí s určováním pádného rytmu: spolu s basou exhibují, aby vzápětí v Brandy rozvahávavě, těžkopádně a rozstřelivě uminutňovali. A jsme u toho: jeden nástroj vždy vzápětí provazivostně vystřídá druhý, dotvrzuje předchozí smečové nahrání nebo je znestabilní, konkrétně tady basa dějovou linku rozvláční a trubka nadhodí do „pijáckého“ vytržení, což sax pojistí. Kompozici Alan Shorter s vyvěravou shánčlivostí vyříkávavě odpoutávají dechy, troufalostně zaokolkují za úderničení bicích, leč nabádavá polehlost a ztajemňující zátlumnost jednotlivých nástrojů vede až k samobitné samobytnosti odbíjené, těžkopádně tonážující. Naznačivost Tria Amok rozhnízdí naopak záhernou překotnost do vybízivě vrtošivého rozcupování, přemítavě vyhrčovaného a vyvelebovaného na odiv. Výmyky a hned zase zamyky se muzikanti vnutí do opakovaných rošád. Tato amokovost pokračuje v Enbert Amok výlisnostním úlisněnim roztřeseného saxu, rozmělňovaného do žmolků pádnými rozbleskovanými, až zatvrzelými bicími i dohodově cirátujícím kontrabasem. Vévodivá trubka vynikajícího Evanse téma dobíjivě doblázní. Rovněž Evansův The New Portal by si označení amok zasloužil – natolik tu nad humbukujícími bicími rozdurďované dechy vyčiňují, záchvatňují a rozkotoulovávají se s pauzami i nástřelnými výstřelky. Děj tu probíhá mezi vyčiňující srocovaností a utrušující záklopností, nahlíživou zábleskovostí a zpomaleně aportovanou zásmutivostí. Tento vývod popře nedlouhá Jazzfriendship, rozmelodizovaně výtočná s neutuchavou splavností a putovní rozbíhavostí. Ale i do závěrečné A Run Through the Neoliberalism vtrhnou hudebníci s nahánčlivou zbrklostí, roztočně, hbitůstkově, zajíkavě i sprškovitě a prokouzlí se do sroubovaně sevřené jarosti. Autoři skladeb se prostřídávají, nicméně atmosféra celistvosti setrvává, byť je ozvláštňována různorodě zabluzujícím hravostněním. Nikdo tu ani na vteřinu nezafaulencuje, vše tryská, hledá a okamžitě nachází nevšední východiska. Je to skutečný amok z milování (hudby).
Co se přihodí, když na dvě nahrávací data v červenci 2016 zaskočí do manhattanského studia zOaR trojice tak různorodých kytaristů, jako jsou Elliott Sharp, Mary Halvorson a Marc Ribot? Album Err Guitar. Sám Sharp v doprovodném textu označuje kytaru jako nástroj chameleonský, skýtající jak šanci objevovat budoucí neznámé prostory, tak využívat hluboce zakořeněné odezvy minulostí. Výsledkem této kontradikce je mu improvizace tady a teď. Nepředstavujme si obvyklé nahrávání, většina z tuctu setkání probíhá v duetech nablízku i vzdálenostněji, to znamená konverzačně; tria jsou pak do značné míry virtuální, kdy třebas v Kernel Panic Sharpova grafická partitura určuje zvuk, rytmus a celkový proces souhry. Jak tomu v obdobných případech bývá, vstupní Blindspot (před)určuje celkové ladění alba. Kytaristi se tu od samého počátku roztónovávají do skluzně závitných, rozkolísaně vrhcábových, rozparcelovaně zašarapacených, skočných i dumavých souhránek, poskupovaných do vzdouvavého vlnobití, rozstřikovaně vyrojivých, roztěkaně harampádivých a rozevlátě bloumavých, ale pozor: je to sice výbojně shánčlivé a vzpurně rozporné ligotání, avšak nesoubojové, nesoupeřivé a – řekl bych – dokonce pozobjímané. Je to Mary Halvorson, která se probírá „na palubě“ The Ship I Am On od nabíhavého brizzardování po duplicitňované smýčení včetně balamutivého dohoukávání. Zato ve Wobbly Sharp s Ribotem odtajňují rozněžněné odhalování, tutlané do zádušnění, nicméně přes fukéřované šprajcování se troufalostně roznivočí, prohřímávavě prekéřují a po zadřenostním sráznění vyjukují ve třtinovém tření, předhánějí se, prohánějí, výtržnostní, jsou bohorovní i napřeskáčkoví. Avšak s Halvorson Sharp Shredding Light hned zadrmolovaně rozvalchuje a obrtlíkově rozklinká, oba jsou proberní, ponoukávaví, náběžně prorývaví, žďuchancově překotní. Nedělá jim nejmenší problém námět pokoutně rozcapit, rozmašírovat a rozždibcovat. Sinistre Sharp s Ribotem rozhučí do seskrumážněné vrčivosti, rozpoutávané v poryvech i přitakáních, jsou ležérně brnkaví i lehárově protáhlovaní, ale také napadavě zadrncávaví. Ribotův atak pokračuje v I´m Gonna Party Like It´s 1988 s vágně dotvrzovaným rozuzlováváním, udeřivě umanutým i výřečně zaběhávavým. Dvě části s názvem Sequola (obě s Halvorson) jsou vyvěrávavě výluzné, rozhořeně rozhovořované a povzdyšně doutnavé, ale pak i trdlovaně vycinkávavé a rozšátraně rozhybněné. Jenomže těch proměn od rozbrušovaného rozbourávání po vzlyknou nakročivost je tu víc; uvádím pouze ty základní. S licoměrnou nárazníkovostí se pak rozprostře Oronym (s Ribotem), bezohledně zavirovávaný, trucovitě políčkovaný, projuchávaný a prokotlávaný, okolkuje od rozdmýchávané rozdumanosti, splašně odhazované a rozcumlávané, po prokroucenou vzpřičovanost. Nářek a šprým v jednom tyglíku. S Halvorson se potom rozhmožděně proválcovávají s filištínskou vrtošivostí a (roz)vratnou zákrutností. Pádně rozpadné a útržkovitě nakrucované je Sharpovo Nektone, rozhybňovaně zcizované do chaotizující rozvracenosti a trumfující v útěkovém trdlování. Závarečné trio Kernel Panic je opět rozkolísaně vehementní, rozverně vrzukavé a rozdýmávané do opulentní hřímavosti. Je prosupěné i harašivé s odpočivným mátořením, záludně zareptané, žvatlavé i zapříčené, průvlačně rozbalancovávané do utrhačnostního povlávání. Ale je v něm i náruživá nepřístojnost a sebeovládavé panikaření, zvířené až do vřavnostního reje. Ty tři různorodé kytary nám mohou připadat chvílemi jako celý prokymácený orchestr, jak jejich svírání a zaviřování se dobývá do neuchopitelných zvratů. Což se děje až do závěrečné tečky.
Dva neuvěřitelní matadoři, Intaktem forzírovaní – Fred Frith s elektrickou kytarou a rozličnými drobnými objekty jako s nepostradatelným přívažkem a Hans Koch s basklarinetem, sopránkou a tenorem i s rožněm(?) – korunují tuto várku s titulem You Are Here, nahraným 23. a 24. dubna 2016 v baselském Jazz Campu. Ten titul je přesný: jsme tady, jsme přitom, jsme od prvního do posledního tónu vtaženi do dění, plného neočekávanosti. Tou slyne okamžitě vyšprajcovávaná a vyšmajchlovávaná Just a Crack, vyvolávaná, co vyvolávaná: vyždímávaná s nejrůznějšími šarádami, šarapatkami, ozvěnkami. Oba proslulí koumáci vyhlubinovávají halabalování jako stavební prvek, vydusávají do chuchvalcování, vyklusávají do zadrchávání, propíraného s hromobitím a probleskováním (na časy) až do rozštěpnosti. Včetně kakofonie? Co je to kakofonie, jaká částečka z ní zbývá v tomto žížení? Jako úderem nastoupí oba do zatajemněné Strange Is the Night Where Black Stars Rise a vpádí do ažfabrického rozhrčení, prodernostního vyburcovávání, vyvíravého výhrůžnění, ale také (vzápětí) do ťupťání, matnění, pučení a zádešnění. Ze zarputile rozčepýřené echoizace se šíří valivostní kruhy, plné podehrávankového světélkování, vydřezávaných podehrávanek, záchrutek, záhrček, rozkrouženek, hladinolamek, zamotánků, plíživek a vřetánkovitých rozhučenek. Tyto cvrčenky a rozhrčenky se rozcapují a vplouží do rozdýmného a štiplavého zajíždění. To můžeme zaťukat na Exercises Chronologiques, které je plné výšplechtů, výmyků, poklepů. Jde totiž o prostocvičné piskoření, hamťavě rozcvrčkované a harampádivě vysoukávané do nivočivého divočení se vzestupným výbušněním a blouznivým svévolničením, jež zakrojí zavírkování. Úderová odbíjená ohlásí Lots Out Large, demolivě protěkávané, pokoutně zatípávané a odpadově zatékavé. Je prodoutnávaně dýmnicové i vyjíždivě zrychlíkované. Když se pak vydřípne Immagine Prima, je rozharcováno do poblázněného rozhrn(c)ování a rozkvokané žadonivosti. Road, Mirror, Forest, Sea pak nabídne spojité nádoby podhlučnění a nadhlučnění, v kterémžto drnčivostním hrdlení probíhá útěkové pelášení i zarochávané pelíškování. Oba hudebníci se námluvně i zámluvně probourávají do bácivého rolování, klarinetisimo s drncáním kytary vroluje do rozjitřeného i zajitřovaného šmelcování, ale nezacapí se: naopak údaje, uvedené v nadpisu, prosvětí, až prosvátní. A je to vrcholný Ever Wonder, který přímo exhumuje vyhmatovávanou těkavost, plnou vzruchu, výbojnosti a rozbíhavosti. Když se improběh rozštěpí do sirénového ruinování a šálivostního titěrnění, čeká nás celá škála zrůzněného průbojnění od záskučnění přes ústěpkování a propleskávání až po šlofíření, dokud nedospějeme k zakončivé výtržnosti s křísnutou odezdívkou. Jistě: jsme přitom. Asi nejednou.
Amok Amor: We know not what we do
Elliott Sharp with Mary Halvorson and Marc Ribot: Err Guitar
Fred Frith / Hans Koch: You Are Here
Intakt Records (www.intaktrec.ch)
P.S.: Ukázky z těchto alb budou ke slyšení v pořadu Svět jiné hudby na ČRo Vltava dne 7.8. ve 22.30 hod.